Blog Skautského světa

Se sociologem a skautem Vojtěchem Prokešem o tom, jak se dnes prezentují odvážné značky, jaká značka je Junák a jaká data o dětech by skauty měla zajímat. Co přesně aktuálně děláš ve své práci? Čím se konkrétně zabýváte ve firmě Behavio, kterou jste sami založili? Zabýváme se v podstatě tím, jak se lidé rozhodují. Což zajímá větší i menší značky. Naši klienti tak jsou od Red Bullu, přes škodovky až po třeba mouku Pernerku nebo Remosku. Pracujeme s firmami, které chtějí lépe poznávat své zákazníky a jejich potřeby a prodávat jim díky tomu více svého zboží. Pomáháme značkám růst. Mojí prací tedy z byznysového pohledu je poradit firmě, jak uspět na trhu, jak zvýšit svůj podíl na něm. Principy, na kterých stojí síla značek, fungují i v dalších oblastech našeho života. Podobně se rozhodujeme i o tom, koho budeme volit, kam nastoupíme do práce, nebo o tom, do jakého spolku dáme své dítě. To, co sledujeme v byznysu, tak pomáháme aplikovat i v dalších oblastech života – v politice, kultuře i n...

Čtyři dospělí skauti a skautky odpovídají na anketní otázku Skautského světa o příčinách rostoucí důvěry v český skauting. Mauglí: Více si vážíme své dobrovolnické práce 1. Dobrá práce odvedená činovníky v 90. letech – zaujali pro skauting dostatek dětí a předali jim (nám) svůj žebříček hodnot včetně chuti být aktivní a užiteční. A dobrá práce všech následujících činovníků, která dennodenně posiluje renomé skautingu v každé obci. 2. Inovace skautského vzdělávání ke konci 90. let. Což znamenalo: zážitky na prahu dospělosti, které posílily vztah ke skautingu a zájem mu dále pomáhat u odrostlých skautů a skautek. A know how v oblasti personalistiky, řízení projektů, procesů, komunikace, které umožnilo rozvoj kapacit.  3. Spokojení skauti a skautky z 90. let mají své vlastní děti a vědí, že skaut je super, i když třeba už sami nejsou členy. A tak na tu cestu vysílají svoje děti a s nimi přicházejí jejich kamarádi.  4. Dobrá sestava ústředních činovníků v nultých letech, kteří uděl...

Seznamte se s příběhy tří dospělých skautů, kteří se každý jiným způsobem zapojili do pomoci lidem, do jejichž života tragicky zasáhla válka na Ukrajině. Hela: Pomáhám jako zdravotník v Kongresovém centru První březnový týden mi do emailu přišla prosba o pomoc zdravotníkům z Českého Červeného kříže (ČČK) s pomocí uprchlíkům v Kongresovém centru v Praze. Přečetla jsem si informace a věděla jsem, že to je ten pravý způsob pro mě, jak chci pomáhat uprchlíkům z Ukrajiny. Byla to nabídka, jak mohu využít to, co ve skautu umím nejlépe – být zdravotník. Jsem vedoucí a garant skautského zdravotnického kurzu Perla v Praze a také členkou Skautského záchranného týmu (SZT). Zdravotníka na skautském táboře jsem dělala mnohokrát. Zapsala jsem se tedy jako dobrovolný zdravotník přes formulář a hned příští den se mi ozvali, abych přišla na směnu. První směna Zabalila jsem si tedy zdravotnickou brašnu a vyrazila do Kongresového centra na Vyšehradě. Z počátku to byl chaos. U stánku pro dobrovolníky o mě...

S Václavem Kratochvílem ze střediska v Polné o tom, jak zapojit do stavby nové klubovny co nejvíce lidí kolem střediska a co to jim i středisku může přinášet. Stavba vaší nové klubovny v Polné je specifická tím, že se do ní zapojuje formou brigád opravdu velký počet dobrovolníků. Jde o členy střediska, rodiče i další sympatizanty. Kolik lidí se do stavby dosud zapojilo a jaké práce dělají? Odpověď na první část otázky je celkem jednoduchá. O brigádách si vedeme celkem podrobné záznamy a Lukš si dal tu práci, že vše ke konci loňského roku sečetl. Za první dva roky se do práce zapojilo celkem 71 osob. Téměř veškeré práce na klubovně včetně těch nejodbornějších byly nakonec udělány brigádnicky. Jedinou výjimkou bylo lití betonových podlah a pokládka lina. To dělala firma – i tak to bylo v podstatě za cenu materiálu. Když ostatní profesionální řemeslníci viděli naše nadšení, tak ani žádné peníze nechtěli. Říkali: „Vždyť je to pro děcka“. Jak se vám daří získávat dobrovolníky? Oslovujete ...

S novinářkou Adélou Karáskovou Skoupou o jejích prvních novinářských zkušenostech v kmenovém časopisu. Dnes již působíte několik let v redakcích celostátních médií. Po Hospodářských novinách je to nyní redakce Deníku N. Jak jste se k novinařině dostala, máte s ní zkušenost i z doby, kdy jste byla aktivní skautkou? Jako malá světluška a skautka jsem byla vždycky ráda, když jsem mohla někde něco sepisovat – ať už do družinové kroniky, nebo na střediskové webovky, kde jsme informovali o proběhlých akcích. Nic jako družinový nebo oddílový časopis jsme ale tehdy neměli a sama jsem si ho netroufla založit. Ta pravá novinářská vášeň mě potkala až někdy kolem čtrnáctého roku, naplno se rozjela na vyšším stupni gymnázia. Tam jsme s kamarády dělali školní časopis (Kaktusss) i lokální internetové rádio DWD (Dance with the devil). A po jednom vydařeném táboře v roce 2009, který v podstatě položil základy našeho roverského kmene, jsem se v návalu euforie rozhodla rozjet i roverský občasník. Nazvali...

Se sociální antropoložkou Lucií Trlifajovou o chudobě, důstojném životě i důležitosti pocitů uznání a přijetí. Dlouhodobě se věnuješ tématům chudoby, sociálního vyloučení nebo důstojného života. Co kolem nich konkrétně děláš? Jak vznikají tvé výzkumy a co se děje s jejich výsledky? Zajímají mě různé podoby nerovností ve společnosti. Začala jsem už asi před patnácti lety výzkumy o cizincích, později o Romech. Postupně jsem si během nich začala uvědomovat, že jejich situace je jen špička ledovce – že v nejisté situaci je v Česku dlouhodobě podstatně více lidí. Statistiky říkají, že dneska to bude třicet až čtyřicet procent populace. Když mluvíme o chudobě, často si představíme vyloučené lokality, příjemce sociálních dávek, ty u nás přitom berou jen jednotky procent lidí. Uvědomila jsem si, jak málo je naše společnost citlivá k různým podobám chudoby nebo spíš ekonomické nejistoty, které zažívají různé skupiny lidí. Tedy i ti, co jsou zaměstnaní, jen třeba dlouhodobě nemají na to, aby pok...