Blog Skautského světa

S novinářkou Adélou Karáskovou Skoupou o jejích prvních novinářských zkušenostech v kmenovém časopisu. Dnes již působíte několik let v redakcích celostátních médií. Po Hospodářských novinách je to nyní redakce Deníku N. Jak jste se k novinařině dostala, máte s ní zkušenost i z doby, kdy jste byla aktivní skautkou? Jako malá světluška a skautka jsem byla vždycky ráda, když jsem mohla někde něco sepisovat – ať už do družinové kroniky, nebo na střediskové webovky, kde jsme informovali o proběhlých akcích. Nic jako družinový nebo oddílový časopis jsme ale tehdy neměli a sama jsem si ho netroufla založit. Ta pravá novinářská vášeň mě potkala až někdy kolem čtrnáctého roku, naplno se rozjela na vyšším stupni gymnázia. Tam jsme s kamarády dělali školní časopis (Kaktusss) i lokální internetové rádio DWD (Dance with the devil). A po jednom vydařeném táboře v roce 2009, který v podstatě položil základy našeho roverského kmene, jsem se v návalu euforie rozhodla rozjet i roverský občasník. Nazvali

Se sociální antropoložkou Lucií Trlifajovou o chudobě, důstojném životě i důležitosti pocitů uznání a přijetí. Dlouhodobě se věnuješ tématům chudoby, sociálního vyloučení nebo důstojného života. Co kolem nich konkrétně děláš? Jak vznikají tvé výzkumy a co se děje s jejich výsledky? Zajímají mě různé podoby nerovností ve společnosti. Začala jsem už asi před patnácti lety výzkumy o cizincích, později o Romech. Postupně jsem si během nich začala uvědomovat, že jejich situace je jen špička ledovce – že v nejisté situaci je v Česku dlouhodobě podstatně více lidí. Statistiky říkají, že dneska to bude třicet až čtyřicet procent populace. Když mluvíme o chudobě, často si představíme vyloučené lokality, příjemce sociálních dávek, ty u nás přitom berou jen jednotky procent lidí. Uvědomila jsem si, jak málo je naše společnost citlivá k různým podobám chudoby nebo spíš ekonomické nejistoty, které zažívají různé skupiny lidí. Tedy i ti, co jsou zaměstnaní, jen třeba dlouhodobě nemají na to, aby pok