V křehkém období dospívání je v pořádku být křehký (rozhovor s D. Wagnerem)
S psychoterapeutem a zakladatelem Terapeutického přístavu Danielem Wagnerem o tom, jak vnímá křehkost dnešní mládeže, jaký vliv na duševní zdraví mohou mít sociální sítě a jaké přínosy má psychoterapie.
V posledních letech bývá často zmiňována křehkost a menší psychická odolnost mladých lidí ve věku patnáct až pětadvacet let. Co si o tom na základě své terapeutické praxe myslíte?
Myslím, že na otázku křehkosti mladých lidí budeme schopni lépe odpovědět za patnáct nebo dvacet let. Budou dnešní mladí lidé častěji zažívat krize středního věku? Budou chronicky selhávat v rámci pracovního trhu? Budou muži více utíkat od rodin? Teprve tehdy se ukáže, jaká dnešní mladá generace doopravdy byla a zda byla křehčí a méně odolná než generace předchozí. Nicméně pokud jsou dnešní mladí lidé křehcí, je to dle mého názoru v pořádku, neboť se nachází v období, kdy mají být křehcí. Kdy jindy si to mohou dovolit?
Pokud mluvíme o křehkosti, co si pak můžeme představit jako odolnost?
Odolnost vnímám jako flexibilitu v rozhodování, jak zareaguji na dané situace. Mohu si vybrat, jak se rozhodnu a jsem díky tomu svobodný, což vede k tomu, že lépe zvládnu náročnější situace.
Nacházíme se v době s turbulentním vývojem, kdy během pár desítek let došlo k neuvěřitelnému posunu technologií, na které jsou navázány podstatné oblasti našich životů. Vnímáte bariéru mezi dětmi a rodiči, kdy rodiče nerozumí tomu, co děti zažívají a mohou se o ně obávat?
Sleduji, že přestože dospělí často reflektují nebezpečí a problematičnost sociálních sítí nadužívaných dětmi, sami předávají užívání sociálních sítí dětem velmi nezodpovědně. Když vidím dvou až čtyřleté děti, jak jim jsou jako forma uklidnění nabízeny reelsy jedoucí v nekonečném sledu, děsí mne to. Existují výzkumy dokládající negativní dopad takto intenzivních podnětů na dospělé. Jak to asi musí působit na malé děti? Vždycky se hledaly způsoby, jakými uklidnit křičící dítě, dříve se dětem dělal odvar z nezralého máku, tedy základ pro opium. Jenom dnes máme nové nástroje. A zatím nejsme schopni dohlédnout všechny jejich důsledky. Stejně jako trvalo, než se začalo veřejně mluvit o tom, jak je škodlivý alkohol, cigarety nebo drogy.
Co udělat, aby sociální sítě dnešní mládež úplně nepohltily?
Napadá mě, že je hodně důležitá regulace sociálních sítí, stejně jako je důležitá regulace hazardu, návykových látek nebo cukru (například méně cukru v ochucených nápojích), protože všechno jsou to vlastně návykové látky. Čím bezpečnější prostředí vytvoříme, tím lépe. A systémové a státní regulace k tomuto typu bezpečí nevyhnutelně patří. Hranice nám obecně velmi pomáhají, protože sami jako jednotlivci jsme velmi zranitelní. Regulovat sám sebe je jedna z nejtěžších disciplín, kterou máme. A tím se dostávám k tomu, že takhle těžkou věc chceme po těch „nejzranitelnějších“ – aby se zcela sami regulovali. Měl bych otázku pro ty dospělé, kteří kritizují dnešní mládež: jak oni sami sebe regulovali, když jim bylo čtrnáct až sedmnáct? A jak se regulují v současnosti? Často velmi neefektivně, ať už se jedná o zneužívání sociálních sítí, alkoholu atd. A diví se, proč to nedokáže generace pod nimi.
Jak se může odrazit na duševním zdraví mladých lidí nadužívání sociálních sítí, díky kterým jsou v kontaktu s mnohonásobně větším počtem lidí než dřív?
Současná doba je hodně emoční, hodně se o emocích mluví, jsme v nich, zkoumáme je a přemýšlíme o nich. A paradoxně máme daleko méně prostoru, kde emoce regulovat, zastavit, nechat opadnout. Když nás dříve někdo naštval, bývalo to v osobním kontaktu a než jsme se k té situaci znovu vrátili a byli znovu v kontaktu s tím daným člověkem, ty emoce opadly. Díky sociálním sítím jsme v kontaktu neustále, čímž se emoce kumulují a nabalují na sebe jako velká sněhová koule.
Lidé jsou zvyklí být v kontaktech a mnozí z nich neumí být sami, neumí být v tichu. Jak by měl mladý člověk začít, když neumí být sám?
Strach ze samoty a opuštění lidé zažívali dlouho před sociálními sítěmi, jen nástroje, jak před tím utíkat, se v dnešní době rozšířily a jsou dostupnější. Všechny tyto copingové strategie, ať už je to alkohol, drogy, nebo psaní lidem na sociálních sítích, jsou mechanismy, které nám pomáhají od něčeho utéct. Cesta je být sám se sebou víc v kontaktu, začít pojmenovávat a mapovat, od čeho vlastně utíkám, co mi to nahrazuje, čeho se bojím a rozšiřovat svůj bezpečný prostor, kde tyhle otázky můžu klást. Vyžaduje to velkou sílu a odvahu. Čímž chceme po mladých lidech docela dost.
Mohla by pomoci psychoterapie. Jak byste vysvětlil někomu, kdo nemá žádné zkušenosti s psychoterapií, k čemu je dobrá? A jak poznat, kdy je na ni ten správný čas?
Sezení s psychoterapeutem nabízí ohraničený čas a prostor se zastavit. Psychoterapeut vytváří bezpečný prostor, kde mohu reflektovat, co se mi děje a více porozumět tomu, proč se to děje. Zároveň pochopit, že na tom, co se mi děje, mám svůj podíl zodpovědnosti, a naučit se s tím pracovat.
Terapii je vhodné vyhledat v období, kdy člověk přestává fungovat v práci, ve škole, ve vztazích, nedokáže vstát z postele nebo opustit některé myšlenky. Dalším důvodem může být intenzivní opakování nepříjemných situací (rozchody, problémy v práci), kterým nerozumím a chci rozumět.
Jak poznám, že někdo v mém okolí potřebuje psychickou podporu? A co mohu jako laik udělat?
První krok je začít u sebe. Když někomu doporučuji psychoterapii, měl bych o ní mít sám nějaké povědomí. Pokud se někomu blízkému děje něco opakovaně – cítí se hůř, stahuje se do sebe – je to signál, že se něco děje. Také není dobré, když daný člověk je závislý na jednom vztahu, případně na nás samotných a nedokáže utvářet nové. Tím je zranitelný nejen on či ona, ale i já sám a celý náš vztah. Je důležité rozšiřovat síť zdrojů, síť kontaktů, které má – máme. Obecně pokud člověk bojuje s nějakým typem závislosti, ať už vztahové, substanční nebo jakékoli jiné, je to dobrý důvod jít do terapie. Jelikož závislosti vznikají jako nástroj k regulaci něčeho a tomu něčemu já bych měl mít chuť porozumět.
Ve skautském prostředí hraje v kolektivech velkou roli přátelství. Jaký vliv může mít přátelství na duševní zdraví?
Primárním cílem psychoterapie je, aby člověk měl funkční vztahy a funkční život nebo aby fungoval ve společnosti. Jakmile člověk má přátele a blízké lidi, je to základní předpoklad, že bude jako jedinec fungovat ve společnosti. Přátelství jsou nutná prerekvizita k tomu, aby člověku bylo dobře. Když máme vztahy, můžeme se o ně opřít, mohou nás podržet. Obecně všechny druhy vztahů a kontaktů jsou velmi důležité i svojí pestrostí, různorodostí. Je to bezpečný prostor, ve kterém se lidé mohou setkávat a sdílet.
Jak se každý z nás může starat o své duševní zdraví? Jakou byste doporučil prevenci?
V této otázce jsem vždycky opatrný, protože současný AI chat by vám napsal spoustu krásných rad, jak k prevenci duševního zdraví přistupovat a sdělil by to lépe než já. Problém je v tom, že zdroje pro prevenci duševního zdraví jsou hodně individualizované v závislosti na kontextu, ve kterém se daný člověk nachází. Pokud měl někdo náročné dětství, rodiče nebyli moc podporující a bojuje se základními věcmi ohledně fungování, budou pro něj první kroky úplně jiné než pro někoho, kdo zázemí měl. Všeobecně bych doporučil regulovat nároky na sebe sama a uvědomit si, že každý máme svoji vlastní cestu, hlavně je důležité začít. Bavili jsme se o zastavování a reflexi, což je úplný základ. Jakmile jsem schopný se v nějakém jednání zastavit a říci si možnosti, co mohu udělat dál, namísto toho, abych byl přesvědčený, že něco musím, je to základní krok k práci na duševním zdraví.
Mluvil jste o tom, že dnešní doba je poměrně emoční. Co všechno na to má vliv? Není to prostě tím, že si to s ohledem na politický charakter současného světa můžeme dovolit?
Myslím, že zaměření na emoce je trend posledních pěti, deseti let. Emoce jsou v poli pozornosti naší společnosti. Nevím, jestli je to otázka svobody nebo že si je můžeme dovolit. Protože i dnes si emoce často dovolit nemůžeme, ať už kvůli tlaku okolí nebo nás samotných a koneckonců proto se část tohoto rozhovoru bavíme o závislostech a o tom, jak od emocí unikáme, když je jich moc. Možná může jít i o posun k nějakému typu iracionality – Anne Applebaum píše v The Atlantic o pověrách v době úpadku, o obratu k magii, emočnu, mysticismu, když zaniká řád, o který se společnost opírá. Což je kulturní fenomén opakující se cyklicky v běhu dějin. Emoce, náš individuální prožitek, vstupuje do popředí. Jako kdyby právě ony v současné době byly tím, co nás spojuje i nesmiřitelně rozděluje. Možná i to je jeden ze střípků současné rozdělené společnosti. Nejsou to myšlenky, ideje, vize, cíle, ale právě emoce. Bude zajímavé, jak budeme na emoce a tento trend nahlížet za patnáct nebo dvacet let.
Lukáš Polanský - Luky
Rozhovor vyšel v říjnovém vydání časopisu Skautský svět (10/2025).
Komentáře
Okomentovat