Všichni tady umřeme, ale hlavně u toho nebrečte /L. Pospíšil v rubrice Výchovné výzvy dneška/
Další ze série zamyšlení o výchovných výzvách dneška sepsal skaut a vzdělavatel Libor Pospíšil.
Inspirativní osobnosti věnující se i oblastem výchovy a vzdělávání odpovídají v sérii krátkých úvah na tyto otázky redakce Skautského světa:
Jaká je podle Vás největší výzva dnešní doby při výchově dětí?
A pokud jste sami rodiči, jak se Vám daří ji zvládat?
Úvod
Každý kalendářní měsíc v roce je vždy tím nejteplejším v historii. Doba je tak rychlá, že nejobdivovanější ctností začala být odolnost. Digitální prostředí nás propojuje, ale taky nás dělá osamocenými a soustředěnými na nesprávné věci. Žijeme ve státě, ve kterém jakoby se už třicet let věřilo, že k vyřešení klíčových nedostatků vzdělávacího systému stačí jen jejich popis. Slušné bydlení je nedostupné pro čím dál víc rodin. Dětská psychologická a psychiatrická péče prostě není – v jakékoliv kvalitě. „Všichni tady umřeme.“ Chtělo by se nadějeplně říct po vzoru názvu jednoho skvělého pořadu. Všichni tady sice umřeme, ale hlavně mi u toho nebrečte, prosím, jo?
Mangová zmrzlina
„To by bylo skvělý, kdybys sis mohl dát další kopeček.“ Doufám, že moje slova alespoň trochu pronikají k mému tragicky vzlykajícímu synovi. Veškerou jeho vášeň pro zmrzlinu s příchutí manga slyší široké okolí. Já se snažím ze všech sil nedělat skoro nic – jen s ním v té situaci být. Dávat mu najevo, že vnímám jeho zklamání. A strážit hranice objemu zmrzliny, na kterých jsme se dohodli předem.
„Podívej, co tady mám. Vezmi si,“ řekla paní, která k nám přispěchala s balíčkem barevných želé bonbonů. Další takový člověk do mojí rozsáhlé sbírky. Další člověk nabízející dobře míněnou, nesmyslnou, nevhodnou, ale taky bohužel — účinnou pomoc. Pojďme udělat cokoliv, jen abychom se náhodou nemuseli soustředit na to, co se s námi skutečně děje.
Cenzura emocí
Poslední tři roky jako táta na rodičovské pluju životem a jsem čím dál víc zaražený z toho, jakou máme jako společnost míru tolerance k projevům emocí. Je to podle mě míra nebezpečně blížící se nule.
Záměrně píšu „nebezpečně“. Jsem přesvědčený o tom, že málokterá výzva stojící před námi dospělými — ve vztahu k výchově dětí — má takový dominový efekt a je propojená s tolika problematickými a toxickými aspekty mezilidského fungování současnosti, jako je tahle. V rodinách, ve školách, na hřištích a v televizi už od raného věku v dětech formujeme přesvědčení, že emoce se mají ukrývat, rozptylovat nebo se za ně stydět. Předáváme jim pomýlenou představu, že za jejich a naše emoce jsou nějakým způsobem odpovědní a můžou je ovlivnit. Jen tím u nich rozvíjíme schopnost sebecenzury jejich emocí.
Potlačené či nepřiznané přitom emoce ovlivňují duševní a fyzické zdraví. Komplikují vztahy s našimi nejbližšími i širokým okolím. A pokud v sobě máme hluboko zakořeněnou zkušenost, že pro emoce není místo, mnohem složitěji se učíme empatii a toleranci. (Ale tolerantní a empatickou společnost bychom zas chtěli, to zas jo.)
Navíc, když ti někdo na věci, které ti přijdou naprosto zásadní, říká: „To přece nic není. Žádná hrůza. Podívej, támhle jede barevný míchač betonu.“ Tak to malého i velkého člověka může opravdu znejistit a otřást jeho sebevědomím i sebeporozuměním. Přepsat interpretaci jeho vnitřního příběhu. A jak víme, příběhy, které si vyprávíme sami o sobě, jsou nakonec to jediné, co máme.
_____________________
"Brené Brown zdůrazňuje, že schopnost „bytí s emocemi“ je něčím, čemu se musíme teprve znovu naučit, dopracovat se tam, protože jsme po generace naopak prostor pro emoce zmenšovali.”
_____________________
Kluci, panenky a pistole
Speciálně mě to děsí u kluků a mužů. U kluků je totiž tahle emoční neprostupnost nejen budována, ale je považována za ctnost a kvalifikační kritérium vstupu do klubu správných mužů. Správný muž nepláče, nedojímá se a také nikdy nepotřebuje pomoc. Je v pohodě. Od mužů se očekává síla a rozhodnost. Emoce a soucit jsou projevem slabosti.
„Nad klukem hrajícím si s dětskou pistolí se ani nepozastavíme, ale nedejbože, aby si kluk hrál s panenkou. Je nám totiž nakonec příjemnější vidět kluka s něčím, co zabíjí, než s něčím, co pláče.“ píše Liz Plank v knize For the Love of Men. Čím víc se muži identifikují s „tradičním“ idealizovaným mužstvím, tím více projevují agrese, mají více problémů ve vztazích a dopouštějí se také častěji sexualizovaného násilí. Čím více se muži snaží být tímto druhem silného muže, tím jsou v životě nespokojenější. Tahle nerealistická představa tak kazí životy všem.
Právě proto musíme rozbíjet stereotypní představy o tom, jak se mají chovat kluci a holky. Aktivně vystupovat proti škatulkování nějakého chování jako „klučičího“ nebo „holčičího“. Podporovat autenticitu, individualitu a volnost.
Přerušit vzorce a linie
Stejně jako u mnoha dalších výzev — tuhle výzvu přinášíme dětem z naší minulosti my dospělí. A stejně jako ostatní věci ji máme tady, protože jsme si ji nevyřešili. Generace před námi to neodpracovali. Teď to musíme zkusit my.
Za známou autorkou Brené Brown po autogramiádě přišel muž, který jí říkal: „To je všechno moc hezké, jak nás všechny ponoukáte k otevřenosti a zranitelnosti. Ale já vám garantuju, že moje manželka a moje tři dcery mě raději uvidí na mém pomyslném bílém koni umřít, než aby mě viděli z něj spadnout.”
Ani jednu stranu nikdo neučil, že síla se dá ukazovat i jinak. Brené Brown zdůrazňuje, že schopnost „bytí s emocemi“ je něčím, čemu se musíme teprve znovu naučit, protože jsme po generace naopak prostor pro emoce zmenšovali.
Nikdo z nás by o sobě určitě neřekl, že je nerespektující k emocionálním projevům dětí. Možná jen vycházíme z rozdílných představ o pomoci. Respektive z podoby pomoci, jaké se nám dostávalo, když jsme ji potřebovali. Pomoc v emočně náročných situacích často spočívala v přílišném vysvětlování, logice, vedení, nastavování přísného zrcadla společenských očekávání, zlehčování a ponoukání k odolnosti.
Tato podoba pomoci vychází z přesvědčení, že emoce se dají a mají „vyřešit“. Narozdíl od přístupu založeném na „pouhé“ síle skutečného vnímání, naslouchání a blízkosti: „Já vím, jaký to je. Nejsi na to sám. Jsem tu s tebou a budu tady s tebou.“ Vlastně nic víc.
Spoření na terapii
Spoříme našemu malému synovi na jeho terapii v dospělosti raději už teď. Každý, komu o tom říkáme, se trochu potutelně směje, protože si myslí, že si děláme srandu. Ale my si srandu neděláme. Přes veškerou naši úžasnost a snahu zákonitě jako rodiče určitě něco zásadního zmrvíme a byli bychom fakt rádi, kdyby dalším generacím nepředával svoje bolístky. Ať už budou jakékoliv.
„Všechny emoce jsou v pořádku, ale ne každé chování je v pořádku.“ Touhle poučkou se snažíme řídit u nás doma. Jak to prakticky dávat najevo, se stále učíme. A nemyslím jen učení se tím, že postupně sbíráme zkušenosti, ale i ve smyslu toho, že jsme se v tom systematicky vzdělávali. Četli jsme knihy, absolvovali kurzy, doteď trénujeme (snad) citlivé vnímavé reakce na dané situace.
Dávat jakékoliv další inspirace a návody nechci. Neznám váš příběh, neznám vaši situaci a sám jsem na pomyslné cestě. Doporučení bych ale měl. Přijde mi, že klíčová je určitá laskavost. Laskavost k sobě. Nejspíš jste taky v tomhle ohledu prostě neměli dobré příklady. Chcete to zkoušet dělat jinak a to je to hlavní. Protože pokud to všichni nezkusíme, tak to dopadne jako vždycky.
Libor Pospíšil je táta na rodičovské. Před rodičovskou byl manažerem vzdělávacího programu pro ředitele a ředitelky škol Ředitel naživo. Vedl skautský oddíl ve Velkém Týnci a roverský kurz Svatoplukovy pruty. Je průměrným ultramaratoncem doopravdicky a výborným řezbářem jen teoreticky.
.jpg)
Komentáře
Okomentovat