K silnějším vztahům cestou nenásilné komunikace /rozhovor s P. Sucháčkem/

S Petrem Sucháčkem o nenásilné komunikaci, možnostech jejího využití ve skautské výchově i tom, jak přijímat spory jako příležitost, která nás může posílit.

K tématu nenásilné komunikace ses dostal už v roce 2012. Jaké byly tvé první kroky v jejím využití v běžném a profesním životě? 

V té době jsem studoval pedagogiku a byl jsem zapálený do přednášek a workshopů Ondráše Přibyly. Jednou z jeho akcí byl experimentální workshop o nenásilné komunikaci. V té době jsem netušil, co to je, ale vedl to Ondráš, proto jsem do toho šel. Ví se o mně, že krom obličejů si toho moc nepamatuji, ale přesto mám tento workshop vypálený do mozku. Přesně si pamatuji, jak rozházel asi 60 karet s různými pocity po stole. Byl jsem velmi překvapený, že vůbec existuje tolik slov k popisu toho, jak se cítím. Dnes už vím, že se to nazývá „napojení na sebe“ a je to jeden z pilířů nenásilné komunikace. Nadchlo mě to a začal jsem objevovat, co šlo. První tři až čtyři roky to byla spíše cesta k sobě samému: k porozumění tomu, co prožívám, jaké mám potřeby, jak je můžu uchopit, že je mi s někým dobře a s někým už tolik ne. Tento jazyk potřeb mi dal nástroj na zažívání sebe sama a vše se začalo propisovat i do vztahů kolem mě nebo do mého lektorského působení. Jsem pozitivně zaražen, co mi to dalo. Jsem vděčný, že jsem vše potkal v tak mladém věku a ne třeba v padesáti, jako řada účastníků mých workshopů.

                                                                Foto: Irina Matusevič

Dokázal bys čtenářům stručně vysvětlit, co je nenásilná komunikace?

Psycholog Marshall Rosenberg si kdysi všiml, že některé věci, které psychologové dělají, přispívají k lepším vztahům. Byl židovského původu a fascinovalo ho, že někteří lidé byli i v hrůzách koncentračního tábora schopní obrovského soucitu, a naopak lidé vyrůstající ve výborných podmínkách někdy používají moc velmi násilným způsobem. „Násilná komunikace“ je založená na hodnocení lidí kolem sebe, objevuje se například ve větách „Ty jsi pomalý” nebo “Ty jsi líný,“ tedy z mého pohledu jsi nedostatečný. Naopak nenásilná komunikace se snaží o tzv. connection (=propojení), čehož můžeme „násilnou komunikací“ jen těžko dosáhnout. Místo označení „Ty jsi…“ nebo „Ty nikdy…“ můžeme říct „Jsem naštvaný, protože jsem tu chtěl/a mít čisto.“ Jde tedy o styl mluvení, jednání a nakládání s mocí tak, aby vzájemné propojení posilovalo, nebo abychom při něm minimálně netrpěli. 

Dá se tedy říct, že nenásilná komunikace projektuje to, co se děje uvnitř člověka, zatímco násilná hodnotí to, co vidí zvnějšku? 

Částečně bych souhlasil. Zmíněnému označování druhých osob se říká šakalí jazyk. Lidé tímto způsobem štěkají na ostatní, někdy ale takto mluví i sami k sobě. V nenásilné komunikaci se snažíme tyto impulzy přeložit do jazyka, který respektuje potřeby naše i toho druhého. Někdy se stane, že vyštěkneme, ale snažíme se zastavit a říct to jinak.

________________

“Jedno ze zlatých pravidel nenásilné komunikace je „connection before correction“ – pojďme se prvně potkat (propojit), než se začneme opravovat.”

 _______________

Stalo se ti někdy v praxi, žes někdy v komunikaci s někým opravdu nevěděl, jak dál? Třeba když se nedaří posunout nějaký projekt? 

To se děje pořád. Když někdo praktikuje nenásilnou komunikaci, neznamená to, že je všechno vždy v pohodě. Pořád jsou tu „cizí lidé“ a jde více o lidskost, než dokonalost. Když se dostanu do kontaktu s člověkem, se kterým je to složité, je prostor se ptát: Jak budeme spolupracovat, aby to fungovalo? Snažím se v tom druhém vidět člověka, ne nepřítele. Ve volnočasové organizaci se často jedná o volbu spolupracovat na nějakém projektu. V některých chvílích můžeme určitou věc dělat spíše pro potřeby organizace – řekneme si, že přinese spoustu parády, financí či slávy, a tak nám stojí i za nepříjemnou spolupráci. Avšak neustále vyhodnocuji, jestli to za to opravdu ještě stojí. Pokud je spolupráce nutná, je dobré si vyjasnit pravidla a rozdělení, kdo bude mít co na starosti. Taky se může stát, že si řeknu: „Po tomto projektu již na žádném dalším spolupracovat nechci.“ Protože v rámci nenásilné komunikace nemám potřebu trestat okolí, ale opečovat sám sebe. Někdy s někým nebudu komunikovat nenásilně, neboť mu nevěřím, není tam to propojení, a je to taky v pořádku.

Jako skauti se často setkáváme ve výchově se situací, kdy je vztah nerovný (např. vedoucí nese zodpovědnost za bezpečnost všech zúčastněných). Lze i v takové situaci uplatňovat principy nenásilné komunikace? 

Je to něco jiného, než je rovnocenné partnerství. Ale i v situacích velké nerovnováhy zdrojů a moci lze usilovat o partnerství. Jde spíš o vymezení bezpečného prostoru (to se např. projevuje tím, že tam děti mohou blbnout, protože málokdo blbne v nebezpečném prostoru). Opět nejde ani tak o vyřešení situace, jako spíše o udržení spojení s dětmi. Jedno ze zlatých pravidel nenásilné komunikace je „connection before correction“ – pojďme se prvně potkat (propojit), než se začneme opravovat. Jde o respekt unikátních zkušeností všech lidí a přijetí toho, že já to mohu mít jinak, než ostatní. Potkáváme se minimálně na úrovni lidství: já jsem člověk a ty jsi člověk. Že jsem vedoucí neznamená, že mám vždy pravdu. To je zásadní.

Proto by mi přišlo krásné, kdybychom se nejen jako skauti, ale i jako učitelé nesnažili narvat děti do jedné formičky a uvědomovali si, že jsme dětem vzorem – ať už chceme, nebo ne. Ale můžu si vybrat, jakým vzorem se stanu. Protože i když si na procházce dítě nezapamatuje všechny květiny, to, jakým jsem byl pro ně vzorem, v něm může zůstat na dlouhou dobu.

                                                                Foto: Irina Matusevič


Když jsi mluvil o formičkách – není rozpor mezi „nervat děti do formičky“ vs. „jako skauti máme hodnoty“? 

Tady je klíčová transparentnost. Je třeba říkat, že stojíme na určitých hodnotách. A pokud chceš skautovat, měl bys tyto hodnoty ctít. A pokud s tím má někdo problém, nabízí se otázka, co ho vede ke skautování. Má smysl, aby tu dotyčný byl? Ne každý bude formovaný stejně, skaut není ani tak formička, jako spíše obora s jasnými mantinely, ve kterých je však dost volnosti. Z mé zkušenosti se skautem jsem přesvědčen, že to děláte dobře. 

Je třeba rozlišovat potřeby od strategií. Hodnoty, ke kterým výchovou směřujete, je základní potřebou, proč to vůbec děláte. Strategie jsou konkrétní cesty či způsoby, jak k těm hodnotám chcete dojít. Držme naše potřeby pevně a strategie lehce. 

_________________

“Omluvou ukazuji, že mi na našem vztahu záleží. Zároveň tam, kde se umíme ocenit, tam se mnohem lépe umíme i neshodnout a lépe snášíme kritiku.” 

_________________

Z vlastní zkušenosti vím, že začít praktikovat nenásilnou komunikaci může být náročné. Je třeba na to jít postupně – nemůžeme hned příští tábor převrátit vzhůru nohama, úplně zrušit bodování, etapovou hru a všechno ostatní. Účastníci se na to těší, zklamali bychom jejich očekávání. 

Co se týče tradičních akcí, které mají své rituály a které stále slouží, tak v této oblasti je potřeba evoluce, nikoliv revoluce. Rituály zajišťují bezpečí v předvídatelnosti – vaši táborníci už pravděpodobně čekají, který večer bude bojovka, protože neexistuje, aby nebyla. Když naplním něčí očekávání, tak je to recept na úspěch. A pokud udělám něco jinak, než všichni čekají, musí to být hodně dobrý a o moc lepší, než čekali. 

Na svých workshopech pracuješ s lidmi, kteří se přijeli něco dozvědět o nenásilné komunikaci. Očekávají to a jsou tomu otevření. Co kdybychom tyto principy ale chtěli předat jiným vedoucím, kteří to vůbec nečekají? Jakými informacemi, jakou aktivitou jim to můžeme přiblížit? 

Když nenásilnou komunikaci přináším do prostředí, kde nikdo nejásá nadšením, je potřeba jim trochu otevřít dveře a připravit cestu. Spíše než mluvit o principech nenásilné komunikace je třeba vyrobit spojení mezi námi jako lidmi, aby se mohli podívat na to, co to dělá a k čemu je to dobré.

Přinášel bych tedy v podobném případě situace, ve kterých nám tato komunikace pomohla v kontrastu se zkušenostmi, kde komunikace vázla a jaké to mělo důsledky. Vztahy se nedají „vyřešit“, ale pouze neustále „řešit“. Hodně lidí se vyhýbá konfliktům, protože mají pocit, že je to známka něčeho špatného, že se něco pokazilo. Já ale například vím, že chci mít v životě konflikty, protože mě neustále posouvají vpřed. Můžeme se učit, že nestojíme jeden proti druhému, ale my dva společně stojíme proti situaci či konfliktu. Rodina nebo tým, který se naučí konflikt takto vnímat, bude o hodně silnější. A pokud je ve vedení někdo s rozdílnými názory, pořád můžeme přijít s dotazem „Jak to tedy budeme dělat, aby to fungovalo?“ Není to žádná magie. Mohou za tím být roky praxe, ale hlavně je třeba přijmout, že je to cesta učení a růstu. 

Může být pro lidi ze skupin, které stojí na nenásilné komunikaci, včetně skautských oddílů, v něčem náročné následné fungování v reálném světě? 

Nenásilná komunikace nemá fungovat jen s těmi, kdo jí prošli. Miki Kashtan, autorka knihy Svět nenásilí, říká: “Jde to s každým, ale je třeba dvojnásobek lásky.” I Rosenberg učil děti, jak řešit konflikty ve světě tam venku. 

Nenásilná komunikace není cíl, ale cesta k vytváření spojení s ostatními lidmi. A to se bude lišit člověk od člověka. Jiným způsobem vytvářím spojení s děkankou mé fakulty, a jinak s tátou na valašské dědině. Začíná to v momentu, kdy jsem schopen odlišit osobu od názoru a nenechám se ovlivnit předsudky při prvním setkání. Každý z nás selhává, protože nikdo není dokonalý, ale můžeme se neustále zlepšovat skrze reflektovanou praxi. Současně se každý umíme omluvit, což je takový pokus o opravu spojení. Omluvou ukazuji, že mi na našem vztahu záleží. Podobně – když něco neumím vyřešit, můžu to přiznat. Kde se umíme ocenit, tam se mnohem lépe umíme i neshodnout a lépe snášíme kritiku. 

Je ještě něco dalšího, co bys rád vzkázal skautským vedoucím? 

Přál bych si, aby skaut jako organizace měl podpůrné mechanismy pro vedoucí, aby se měli na koho obrátit. Vést je velká zodpovědnost: mám spoustu mladých životů, které mohu nějak formovat. Proto jako vedoucí chodím na workshopy a čtu skautské časopisy – proto potřebuju někoho, kdo mě nabije inspirací a kdo mě poplácá po zádech a řekne: “Děláš to dobře, kamaráde.” 

Také si přeji, aby to všechno (nejen skaut, ale i škola) bylo kolektivní dílo. A že se to děje s vědomím, že se mám kam obrátit a říct, že mám radost, nebo jsem smutný. Dobrá výuka je náročná a podporující: jako vedoucí mám dávat dostatečně velké výzvy, aby to byla zábava a vedlo to k růstu. Současně vám ale pomůžu s tím, abyste to zvládli. 

Kde se dočtete více o nenásilné komunikaci: 

• knihy od Marshalla Rosenberga jsou základem k porozumění principům nenásilné komunikace
• Miki Kashtan v knize Svět nenásilí skvěle přetavuje tyto principy do praxe 
• kniha Spolupráce s nepřítelem od Adama Kahana vám pomůže vyhodnocovat, s kým chcete spolupracovat a na čem, do čeho má smysl dávat energii (co přispívá světu a vaší roli v něm) 
• můžete se zúčastnit workshopů na nenasilnakomunikace.org/kurzy (doporučujeme zejm. workshopy zpětné vazby) 
• v červnu proběhne na Kaprálově mlýně Festival nenásilné komunikace (podrobnosti na nenasilnakomunikace.org) 
• můžete poslouchat Nenásilný podcast s Petrem Sucháčkem a Petrem Holíkem 

Petr Sucháček propojuje principy nenásilné komunikace s pedagogikou. Vyučuje komunikační a prezentační dovednosti na čtyřech fakultách Masarykovy univerzity. Je součástí Institutu nenásilné komunikace v Brně, v nenásilné komunikaci lektoroval stovky  hodin. Spolu s Petrem Holíkem tvoří Nenásilný podcast.

Lucie Takačová  - Žabka,  Jaroslav Petřík - Australan

Rozhovor vyšel v únorovém vydání časopisu Skautský svět (02/2025).