Tábory a oddíly dnes: Co by o nich řekli skauti první republiky?
Představme si, co by říkali skauti první republiky o táboření a oddílovém programu dnešních skautů a skautek. Využijme tu představu pro zamyšlení nad tím, co z jejich doby využívat i dnes.
Na posledním Setkání výchovných zpravodajů jsme uvedli program vycházející z jednoduché otázky: Co by si pomysleli první skauti, kdyby se ocitli na dnešním skautském táboře? Dnešní skauting je bezesporu hodně jiný než skauting před sto lety, ale hodně se změnila i společnost. Nechceme romantizovat minulost, nechceme vyčítat dnešním oddílům, že něco dělají jinak než původní skauti. Chceme nastavit zrcadlo těm, kdo chtějí pochopit, jak moc se skauting od svého vzniku posunul. A každý, ať si posoudí sám, jestli by něco z toho zmizelého přeci jen nemělo smysl a význam i v dnešní době. Píšeme hlavně o „skautech”, protože skautky tvořily před sto lety teprve necelou desetinu členů skautského hnutí v našich zemích. Podívejme se tedy už na to, co by asi běželo hlavou prvorepublikovým skautům při setkání s naším dnešním skautováním.
A to už jedete domů? Vždyť tábor sotva začal!
Tábory prvních skautů běžně bývaly čtyři až šest týdnů dlouhé, dnes jsou i třítýdenní tábory výjimkou. Většina táborů je dvoutýdenních. Významně se tak zmenšil čas, po který můžeme na děvčata a chlapce působit. Nejde jen o délku táborů: ještě před dvaceti lety mělo o 20 procent více oddílů výpravu každých čtrnáct dnů. Dnes má většina oddílů výpravu jednou do měsíce. Zmenšily se nějak ale naše výchovné cíle? Určitě ne, spíše jsou větší, než kdy byly.
Vždyť jdete z jednoho do druhého!
Dnešní tábory jsou zpravidla velmi organizované a nabité programem. Denní režim je rozplánovaný od budíčku do večerky, kromě polední pauzy mají stále všichni určeno, co mají dělat. Na prvních táborech bylo mnohem více času pro volnou zábavu či hru. Básník J. Wolker ve svém deníku popisuje svobodné potulky po kraji. Volnější program byl i technickou nutností – umožňoval trávit čas obcházením okolních statků za účelem nákupu potravin. Jaký výchovný cíl mohla mít taková dvouhodinová cesta s dvoukolákem pro vodu nebo pro vejce? Umožnila člověku zažít si překonání vlastních hranic. Projevit samostatnost a vynalézavost a uvědomit si, že bez spolupráce s ostatními bude má snaha často neúspěšná – přinesla tedy stejné podněty, které dnes mnohdy poskytujeme za využití složitých celotáborových her.
______________________
Jaký výchovný cíl mohla mít taková dvouhodinová cesta s dvoukolákem pro vodu nebo pro vejce? Přinesla stejné podněty, které dnes mnohdy poskytujeme za využití složitých celotáborových her.
______________________
Na vašich táborech je taková zábava!
První tábory rozhodně neoplývaly množstvím her. Možná jich v těch čtyřech až šesti týdnech bylo méně než v našich čtrnácti. A ty, co byly, byly spíše primitivní a jednoduché jako stopovačky či pokladovky – viz např. Svojsíkovy Polní hry (ke stažení v elektronickém archivu Skautského institutu). Vůbec nebyly celotáborové hry první Foglarův Alvarez proběhl v roce 1942 – či hry typu propracovaných zážitkovek. Není pochyb, že prvorepublikový skaut by byl propracovaností a rozmanitostí našich her zcela okouzlen.
Vedoucí z vás nespouští oči.
Na prvních táborech měli vedoucí menší roli, než jsme dnes zvyklí. Svojsík třeba klidně dva dny za sebou vůbec nebyl na tábořišti a spát chodil do blízké hájenky. O to více zodpovědnosti měli starší kluci. Na nich bylo rozdělit si práci podle svých dovedností a schopností, na nich bylo obstarat si obživu a zajistit bezpečnost. Pochopitelně ne všude. I ve Svojsíkově době byla běžná kritika přítomnosti maminek v táborových kuchyních.
Celkově byli také tehdejší táborníci starší, vlčata byla z počátku velkou výjimkou. Skauti běžně bývali i šestnáctiletí, rovery se stávali třeba až v sedmnácti. Na táborech si však užívali výrazně více svobody a divokosti – mohli si po značnou část dne dělat, co chtěli. A ti, co měli pocit, že té svobody bylo i tak málo, se stali zakladateli prvních trampských osad.
Ty vaše tábory jsou takové prázdné.
První tábory byly charakteristické množstvím a rozmanitostí táborových staveb. Do tábora se vcházelo bránou, u táborového kruhu stála vůdcovská křesla a hezké lavičky, často s opěradly. Atmosféru dokreslovaly indiánské totemy. Dnešní tábořiště jsou často úsporná, spokojíme se jen s nejnutnějšími provozními stavbami – stany, kuchyní a zásobákem. Základem činnosti na prvních táborech byla skautská a tábornická praxe – rozdělávání ohňů, uzlování a lasování, signalizace morseovkou či semaforem. Většina rukodělek se dala zvládnout pilou, sekerou a nožem a jako materiál posloužila okolní příroda. Doprava materiálu byla složitější a nebylo dobré plýtvat místem a váhou na náročnější vybavení. Ono i ty hřebíky něco váží, když je máte nést v batohu…
Máte tady docela pohodlí.
Prvorepublikový skaut by na dnešním táboře pravděpodobně zažíval pocit velkého pohodlí. Spalo se často ve velkém vlhku, na zemi, na slamíku vycpaném slámou, pod peřinou nebo vlněnou dekou. Ve stanu nebylo ani zdaleka tolik místa jako dnes. Většina plachet měla jehlanový tvar střechy a podsady byly menší než ty dnešní. A když už se stavěla, bylo to z nestejně velkých krajinek zatloukaných nebo přivázaných na kůlky a nikoliv z předpřipravených dřevěných stěn. Používala se často také sláma, smrkové větve nebo bláto.
I nároky a povinnosti táborníků byly často výrazně větší. Před sto lety býval budíček zpravidla v 6:00 (pro službu v 5:00), zatímco večerka byla ve 22:00. Táborníci obstarávali vlastními silami nákupy i pitnou vodu, často nachodili či najezdili na kole mnoho kilometrů. Neznali výdobytky dnešní doby, které jsou dnes na mnoha táborech běžné, jako je motorová pila nebo sekačka. Současně platí, že za první republiky měly děti hranici pohodlí úplně jinde a i úroveň jejich zručnosti byla jednoznačně vyšší než u dnešních skautů a skautek.
Vaše tábory jsou obrovské!
Tábořilo po malých oddílech, často o velikosti dvou nebo tří družin. Až od 30. let začaly některé tábory růst do počtu až padesáti účastníků, ale pořád převládaly tábory do třiceti skautů či skautek. Dnešní tábory jsou často masové, pro sto i více dětí, a třetina všech proběhlých táborů jsou střediskové. Dříve se častěji tábořilo přímo v lese a takhle velké tábory by se tam určitě nevešly.
Holky a kluci dohromady? To snad ne!
Prvorepublikové táborníky by překvapilo i to, že mohou být na jednom táboře chlapci i dívky spolu. To bylo až do roku 1948 naprosto nemyslitelné, ještě v 60. letech byly koedukované tábory naprostou výjimkou. Odporovalo to tehdejší morálce a nastavení školství. I tak si ale skauti ke skautkám často cestu našli, i když to nebylo na táboře. Jasně o tom svědčí mnohá skautská manželství z té doby. Nesmíme také zapomínat, že děvčat bylo v počátcích skautingu výrazně méně než chlapců.
A kde je skautská zábava?
Skauting byl spojen s romantikou traperů, divokého západu a prérijních indiánů – v českých zemích asi mnohem více, než s anglickými ideály rytířství. To se odráželo v atmosféře prvních táborů. Dýchaly specifickou, autentickou – tehdy opravdu skautskou kulturou. Vznikaly a u táborových ohňů se hrály skautské divadelní hry, které tehdy vycházely i tiskem. Psaly se kroniky, kreslily výjevy z táborového života. A zpívalo se. Hodně! Bylo zcela běžné přetextovat známý popěvek tak, aby měl skautský text a dal se zpívat i za chůze. Když skauti procházeli vesnicí, často si zpívali. Byli skutečně hrdí, že jsou skauty a chtěli, aby to jejich okolí vědělo. A často za to pykali odřeninami a bolemi, když po nich místní kluci házeli kameny.
Ti vaši vedoucí jsou hrdinové!
Před sto lety byl skauting mnohem prostší, nevyžadoval tolik přípravy a promýšlení. Dnes do toho vedoucí dávají mnohdy všechno a připravují skvělé, propracované aktivity. Pro tehdejší skauty by to jistě bylo jak z jiného světa. Výchova byla přímější a jednodušší. Prostě vyjít ven, pořádně se rozhlížet a zkoumat. Cestou potkat hajného a hodinu si s ním povídat o lese. Poznávat rostliny a zvířata a učit se, jak žijí. Stopovat je a napodobovat jejich zvuky. A cvičit, kde se dalo! To byla častá náplň programu – hlavně z toho důvodu, že řada prvních vedoucích byla učiteli tělocviku. Jak říkal Svojsík už ve svých sokolských letech: „Vyžeňme mládež z těch zaprášených tělocvičen, nejlepší tělocvičnou je sama příroda”.
A co po táboře? Vždyť vy se vůbec nevídáte!
Nejen na táborech, ale i během roku vypadal první skauting úplně jinak. Na výpravy se chodilo co týden, dvakrát do měsíce už bylo málo. Braťkovi Pětkaři byli v klubovně každý den – nejen protože tehdejší byty byly mnohem menší než ty naše. Mohli se tam učit a být s kamarády, sami bez dozoru dospělých. Táhlo je to k sobě, byli parta a do klubovny měli přístup takřka neomezený. Přestože dnešní tábory zpravidla trvají jen čtrnáct dnů, stále jsou největším souvislým časovým úsekem, který chlapci a děvčata stráví skautingem. Někdy delším, než co nasčítají na schůzkách a výpravách za celý rok.
Vy doma nežijete skautingem?
Před sto lety se spousta věcí pro oddíl dělala doma. Šily se lodní pytle, vyráběla pádla, barvily košile, psaly kroniky a osobní deníky, připravovaly se předem dohodnuté věci na příští schůzku. To všechno byly věci, které tehdejší děti udržely mentálně i fyzicky u skautingu i mimo skautské akce. To, že pro nás skautská činnost často končí s rozlučkovým pokřikem na konci schůzky či výpravy, by bylo pro tehdejší kluky nepředstavitelné.
A na co se to vlastně připravujete?
Roční program prvorepublikového oddílu byl prodchnutý skautskou praxí a tréninkem, celý rok byl dlouhou přípravou na tábor. Pracovalo se na opravách nejen táborového vybavení, ale i kluboven. Oddíly si šily vlastní stany i tee-pee, běžnou součástí klubovny byla dílna. Naprostá většina věcí, co oddíl během roku vyrobil nebo udělal, směřovala k přípravě na tábor. Bylo nutné i nějak vydělat peníze na provoz klubovny a mnohé vybavení. Skauting nikdy nebyl levný. I když se, zejména v počátku, k němu dostávaly spíše lépe zajištěné městské děti, i tak bylo běžnou součástí vydělávání peněz. Bylo normální uspořádat divadelní představení pro veřejnost, nebo si najít nějakou výpomoc v okolí klubovny či tábora.
A podle čeho vlastně poznám, že jste skauti?
Původní skauting hodně symboliky přebíral od již zmíněných zálesáků a traperů, tehdy velmi populárních. Postupně však sílila i svébytná skautská symbolika – klubovny zdobily oddílové i družinové vlajky, totemové hole, vypalované upomínkové placky z jednotlivých táborů, skautský zákon kaligraficky vyvedený na plátu březové kůry. Klubovna doslova dýchala symbolikou a připomínkami oddílové činnosti. Kdyby tehdejší skaut vkročil do dnešní klubovny, často by se podivil nad její strohostí. Fascinující by pro něj jistě byly všechny nové zdroje inspirace a to, že by tam neviděl své oblíbené hrdiny – trapery, indiány, cestovatele a významné osobnosti českých dějin.
Jak jsme psali na začátku – náš text se snaží být zrcadlem. Zrcadlem časů a společnosti dávno minulé, která dala vzniknout našemu hnutí a ideálům, na které se odkazujeme a čerpáme z nich dodnes. Třeba bude tato fiktivní návštěva prvních skautů na našem dnešním táboře podnětem k přemýšlení, zda se spolu s vnějšími projevy neproměnila také samotná podstata skautingu. Odpověď necháváme na vás.
Jaroslav Petřík – Australan, Roman Šantora – Bobo, Michal Šimek – Dukát
Článek vyšel v únorovém vydání časopisu Skautský svět (02/2025).
Komentáře
Okomentovat