Byl jsem s oddíly všude, kam mě pustily (rozhovor s M. Šimkem - Dukátem)

Michal Šimek - Dukát byl sedm let výchovným zpravodajem českobudějovického střediska Walden, které nyní vede. Jaká zkušenost je pro něj dnes nejcennější? 

Jak ses dostal k činnosti výchovného zpravodaje a později vůdce střediska? 

Mám za sebou klasickou skautskou kariéru od šestníka k rádci, od rádce k zástupci a pak i vůdci oddílu. Výchovný zpravodaj a pak i vůdce střediska mi přijdou jako logické pokračování. Ale nebylo to vždy růžové. Někdy ve dvanácti nebo třinácti letech jsem z oddílu odešel kvůli poměrně silné šikaně. Byla to taková ta klasická partička, která si vždycky vybrala někoho, s kým měla problém. Já to neměl zapotřebí, oddíl jsem opustil a začal jsem si budovat jinou partu na gymplu. Ale když mi bylo patnáct, oslovil mě na chodbě starší spolužák, který si mě z oddílu pamatoval, a pozval mě na tradiční vzpomínkovou akci k výročí založení oddílu. Listuje se na ní kronikami a u stromu ginkgo se vzpomíná na všechny bývalé členy. Ta akce mě vtáhla a od té chvíle jsem už oddíl neopustil.

 

Je zajímavé, jak někdy dokáže drobná věc vymezit směr celého života. Kdyby tě ten spolužák tehdy neoslovil, možná by dnes bylo všechno jinak.

Ano. Díky tomu si uvědomuji, jak cenné může být, když někdo přijde a osobně tě osloví. Na osobním vztahu také stála moje činnost výchovného zpravodaje. Snažil jsem se být s oddíly všude, kam mě jejich vedoucí pustili – jezdit na akce, tábory, neformální potkávačky, chodit s vedoucími na kafe, nechat je mluvit o tom, co jim v oddíle funguje či nefunguje, poslouchat, co dělají. Občas se někdo trápí s něčím, co jinde už mají vyřešené..

To muselo být nesmírně časově náročné. 

Ano, někdy to byly tři akce za měsíc plus většinu července komplet objížďka táborů. Byla to velká úleva, když se ke mně někdo přidal a pomohl mi. Ale neumím si představit, jak jinak by výchovný zpravodaj mohl fungovat. Kam jet na kurz nebo jak vyplnit cesťák se dá sdělit online, ale tuhle výchovnou práci jinak než osobně dělat nejde. Mým velkým štěstím byla vždy velká podpora mých rodičů a blízkých. Všichni na mě asi jasně viděli, jak je pro mě tenhle osobní kontakt důležitý.

Dnes se opírám o skvělé spolupracovníky. Bývalý vůdce střediska funguje jako můj zástupce, k tomu vede (a reformuje) oddíl oldskautů. Jeho předchůdce je šéfem revizky, obou je možné se stále doptávat. Máme úžasného, schopného a zkušeného hospodáře, díky čemuž nemáme žádné problémy v technickém zázemí a práci to úžasně zjednodušuje 

Jak vypadal oddíl, ve kterém jsi vyrůstal? 

20. oddíl Ginkgo je duchovně zaměřený. Většina jeho členů jsou katolíci, ale snažíme se, aby to byl život především duchovně bohatý a ne formálně katolický. Katechismus se u nás nikdy necitoval. Vždy jsme se ale snažili “dívat se za věci” a hledat v nich něco víc, než co je vidět na první pohled. 

Jak to prakticky vypadá? 

Máme třeba promakaný slibový rituál, ale ten je tajný. Můžu se však podělit o táborový program zvaný Majáky. Vždy v jeden táborový večer se vedoucí rozmístí po louce nad táborem a každý si zapálí ohníček. Skauti pak obcházejí takový okruh od “majáku” k “majáku” a u každého z nich dostanou nějakou otázku nebo téma k zamyšlení. Někdy ty otázky směřujeme ke slibu nebo třem principům, jindy jsou to témata spíše osobní nebo duchovní. Majákovou cestu procházejí všichni, včetně těch, kdo už mají slib složený. 

Kromě toho máme propracované přechodové rituály. Například při přechodu vlčat ke skautům využíváme lávku přes potok. Na jedné straně se vlčata loučí se svou smečkou. Za doprovodu Akély pak vstupují na most, na kterém už čeká vedoucí skautů. Ten si nové vlče převezme a odvede ho do skautské party, kde mu sundá žlutý šátek a dá mu hnědý. Zvenku to tak nevypadá, ale ten rituál máme promyšlený, jednotlivé kroky na sebe navazují a ti starší, kteří ho prožívají opakovaně, postupně získávají hlubší a hlubší vhled to jeho symboliky. Důležitá je například voda, která symbolizuje znovuzrození. 

Když skauti přecházejí k roverům (což u nás znamená de facto do vedení), setkávají se s vodou i fyzicky: překonávají potok mimo lávku. Jsou přitom uvázaní na provaze, kde za jeden konec tahají skauti a vlčata (nechtějí pustit jednoho z nich, nechtějí trhat partu) a druhý pak vedoucí na druhém břehu potoka (ví, že potřebují mladou krev a nové síly). Lano se musí dobře uvázat, aby nedošlo ke zranění (smyčky kolem rukou a nohou se nesmí stahovat). Přesto se rover zpravidla trochu vymáchá ve vodě, někdy se trochu potluče. Výzkumy ale ukazují, že u kluků v tomhle věku je trocha bolesti k úspěšné iniciaci nutná. Společně prožitý rituál je klíčový pro tvorbu zdravého chlapského společenství. Čerství vedoucí se pak osuší, převlečou do čistého oblečení a do tábora se vracejí už jako vedoucí s červenou šňůrou. 

To zní skvěle, s dovolením si tento námět ukradnu na náš tábor. Jsou všechny vaše oddíly takhle zaměřené? 

Kdepak. Jedna z nejdůležitějších zkušeností, kterou jsem si odnesl z činnosti výchovného zpravodaje, je respekt k jinakosti jednotlivých oddílů. Kromě duchovně zaměřených oddílů máme také oddíly pohodářů či flegmoušů, oddíl velmi zručných táborníků v přírodě zaměřený spíše trampsky, oddíl vyrostlý z rodinného skautingu nebo menší, čistě dívčí oddíl. Vždycky, když jsem cítil, že by se to mohlo hodit, jsem se snažil přenášet inspirace z jednoho oddílu do druhého. To, že jde každý oddíl svou cestou, ostatní oddíly dost obohacuje. Kluci ze Třináctky dokážou hodně času trávit v přírodě, zatímco Dvacítka je zase silná v těch duchovních věcech. Jednou do roka děláme výjezd střediskové rady, kde se zaměřujeme na nějakou část skautské výchovné metody a vzájemně sdílíme zkušenosti, plus my výchovní přinášíme externí inspiraci. 

Je super, že se vám podařilo nastavit takhle otevřené prostředí, kde jsou lidé ochotní sdílet. Některé oddíly jsou světy samy pro sebe a inspiraci se spíš vyhýbají. 

Zvlášť u nás na jihu panuje poměrně silná nedůvěra vůči všemu, co přichází z centra. Centrální autorita je pouze tak silná, jak velkou důvěru k ní lidi chovají a jak moc jsou ochotní ji pustit do svých oddílů. U nás převládá postoj “Nikdo nám nebude říkat, co máme dělat.” Proto mi usnesení VSJ k alkoholu spíš zkomplikovalo situaci, než aby pomohlo. Vytváří iluzi, že tu věc máme vyřešenou, ale tak to není. Zrovna téma alkoholu je věčné – nelze to vyřešit tím, že to jednou provždy zakážeme nebo povolíme královským výnosem. Ta diskuze se bude znovu a znovu vracet s každou novou nastupující generací.

Například na jednom z našich táborů měli vedoucí v zásobáku díru 1x1m, ve které se chladila pivka. Pak se ale nahradily ZONkami (perlivými limonádami). Vedoucí totiž ve skutečnosti nepotřebovali pivo, ale místo, kam skauti a vlčata nemůžou, kde je něco, co pro děti není dostupné, co vedoucím dává pocit nějaké výhody. To ale neznamená, že bychom to měli vyřešené jednou pro vždy: může přijít nová generace a tu diskusi budeme mít znovu. 

Jak je to s jinými impulsy, které přicházejí od ústředí? Třeba Kodex jednání dospělých, dobrovolnické dohody, nebo skautské průšvihy? 

Ne že bychom je paušálně odmítali, ale přistupujeme k nim kriticky. Snažíme se mít velmi početné sněmy, kam jezdí i šestnáctiletí roveři bez hlasovacího práva. Sejde se klidně i 50-60 lidí, kteří se o věcech baví a hlasování je pak jen formalita, kterou si stvrdíme, jak jsme se dohodli. Kodex je pro nás podklad, na základě kterého jsme se bavili o nástrojích využívaných v oddílech. V Kodexu jsme hledali náměty a inspiraci. Každá taková věc je pozvánkou k diskusi a velmi poctivě a důkladně hledáme, jak nás může obohatit. 

Současně málokterý nástroj přebíráme 1:1. Možná je tam principiální nedůvěra, možná nám v něčem nevyhovují. Příliš tomu nepomáhá, že těch věcí od ústředí chodí hrozně moc. Když jsem začínal jako VýZ, napíchnul jsem se na všechny kanály; možná jsem jediný, kdo přečetl všechny metodiky. Teď už to nelze fyzicky v jednom člověku obsáhnout, možná jsou ty věci zajímavé, ale je jich příliš mnoho. 

Před každou střediskovou radou míváme 90 minut dlouhou výchovnou část, na které řešíme vždy vybrané výchovné téma (např. motivace mladých vedoucích). Posledně jsme se zabývali zpětnou vazbou a sdíleli různé nástroje pro zpětnou vazbu, já třeba zkompiloval materiály z různých kurzů a teď jsem si vyzvedl Reflexit karty. Na výchovnou část pak navazuje organizační část střediskové rady, která trvá dalších 90 minut. 

Pojďme zpátky k tvé praxi. Na co sis musel jako výchovný zpravodaj dávat pozor? 

Musel jsem být velmi opatrný, abych nezneužil důvěry jednotlivých vedoucích. Naučil jsem se, že je za všech okolností potřeba vůdce oddílu podpořit. Na jednom táboře jsem nešikovně intervenoval do špatného vztahu mezi vůdkyní oddílu a jednou z holek, konal jsem na základě jednostranných informací dost nešikovně. Od té doby se snažím ke konfliktům přistupovat s větší rozvahou, spíš podpořím vůdce oddílu a přemýšlím o tom, proč dělá zrovna to, co dělá. Když jsou členové s vůdcem nespokojení, snažím se ho podpořit a nabízet nadhled ze své dřívější zkušenosti vůdce. Pomáhám jim pochopit jeho kroky a vytvářet komunikační most. K tomu je třeba nejednat unáhleně. Málokterá věc vyžaduje okamžitý zásah. Zatím jsem se nesetkal s ničím, kde by rychlost řešení byla výhodou. Spíš pomohlo si to promyslet a něco si o tom přečíst, dát tomu čas a řešit to v klidu třeba na jiném místě. 

Vzpomeneš si, čím pro tebe byl výchovný zpravodaj v době, kdy jsi sám vedl oddíl? 

Tehdy byl výchovným zpravodajem Barboš. Pro mě bylo nejhodnotnější, že tam vždycky byl. Vždy byl na akcích, byl první v práci a poslední, kdo odjíždí, vždy byl chápající, na dosah a připraven pomoct a poradit. Vyzařovala z něj radost z toho, že tam může být s námi. 

Mají dnešní vedoucí stejné potřeby, nebo se nějak proměnily? 

Za rostoucí téma považuji motivaci a ochotu lidí pracovat. Narážíme na to například u velkých akcí. Teď připravuji Svojsíkův závod a potřebuju 70 lidí. Dřív to nikdy nebyl problém, ale ochota lidí trávit čas skautskými činnostmi se postupně snižuje. Současně se zvyšují nároky na pořadatele, co vše musí být připraveno, aby vůbec někdo přijel. Málokdo je dnes ochotný trávit na skautských akcích tři víkendy v měsíci. Dřív nebyl na náš volný čas takový nátlak, ale dnes jsou nároky na mladé lidi čím dál tím větší a jejich schopnost si vybrat a prioritizovat je čím dál tím menší. Chceme toho zvládnout víc a víc, roveři a rangers v tom nejsou výjimkou. 

Jak se to projevuje na kvalitě skautské činnosti? 

Vedoucí a roveři dnes dělají věci, které jsou o 100 až 150 procent kvalitnější, než co jsem dělal já. Možná jsou schopnější, možná nám stačilo míň, nevím. Ale současně s tou přípravou tráví méně času. Vždy se bavím svými myšlenkovými pochody, když čtu projekty výprav na našem čekatelském kurzu. V první chvíli si pomyslím: “To je strašné, co tam napíšou,” ale pak si to srovnám se svým projektem a divím se, že mě vůbec někdo nechal projít. 

Dokázal bys shrnout to nejcennější ze své zkušenosti jako poselství jiným výchovným zpravodajkám a zpravodajům? 

Asi bych to shrnul do třech pravidel: Za prvé, vždy podpoř vůdce oddílu. Za druhé, trav s lidmi dostatek času. A za třetí: Měj kolem sebe šikovné a spolehlivé lidi, kteří tě podpoří a o které se můžeš opřít. Třeba já mám tendenci toho hodně dělat a zvládat sám, ale ne vždy to bylo zdravé a dobré. Naopak věci, které jsem dělal s někým jiným, byly vždy lepší. Stačí mít se s kým poradit. 

Výchovný zpravodaj to má těžké v tom, že málokterá akce má okamžité výsledky. Až po letech se může ukázat, že když jsi nějakému vedoucímu zvedl telefon v 11 večer, když mu nebylo dobře, bylo to pro něj důležité. Taková vzpruha se zúročí až po čase. I jako výchovný zpravodaj jsi stále jen malý dílek velké skládačky. 

 

Michal Šimek (Dukát) je vedoucím střediska Walden v Českých Budějovicích (středisko má 480 členů a 7 oddílů). Dříve byl vedoucím 20. oddílu Gingko, později pak výchovným zpravodajem střediska. Studoval historii, je knihovníkem Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích. 

Dukát bude své zkušenosti s funkcí výchovného zpravodaje předávat také na nadcházejícím Setkání výchovných zpravodajů, které proběhne 3:-5. října ve Skautském centru Vinice v Pardubicích. Přijeď také na SeVýZ! Přihlášku a potřebné informace najdeš na sevyz.skaut.cz.

Jaroslav Petřík - Australan

Rozhovor vyšel v červnovém vydání časopisu Skautský svět (06/2025).