Nastavujeme studujícím překážky (rozhovor s J. Najbertem z Přírodní školy)

S učitelem dějepisu a občanské výchovy, nominantem ceny Global Teacher Prize Jaroslavem Najbertem o roli školy ve výchově, o střetu hodnot mezi rodiči a školou a o práci s těmi, kdo sdílené hodnoty podkopávají. 

Opakovaně jsem se setkal s tvrzením, že Přírodní škola má svými metodami hodně blízko ke skautskému oddílu. 

Když jsem do Přírodní školy v roce 2011 nastoupil, mluvilo se o ní v nadsázce jako o skautském oddílu s maturitou. Od té doby se hodně změnilo. Já skautem nejsem a nikdy jsem nebyl, ale pro moje působení na Přírodní škole byla důležitá zkušenost s neformálním vzděláváním, kterou jsem získal při přípravě adaptačních kurzů a vrstevnickém učení na gymnáziu v Poličce. Pokud se nemýlím, není skauty ani většina našich studujících a žádný z vyučujících není aktivním skautem. 

Přesto máme se skautingem hodně společného. Několik týdnů školního roku trávíme projekty mimo školu, vše vrcholí červnovou expedicí, kde se studenty bádáme přímo v terénu. Děti jsou organizovány ve studijních kruzích, což je takový družinový model. V nich plní i služby na výjezdech a ve škole. Primáni se musejí během vstupní zkoušky orientovat v mapě, rozdělat oheň nebo sníst oběd lžící, kterou si sami vyřezali. A máme zvláštní systém studijních podmínek - náš zakladatel František Tichý říká, že to je podobné skautské stezce. 

(foto: Kateřina Lánská)

To  připomíná skautský program. Proč takovou zkoušku zařazujete? 

Přírodní škola není svobodná škola. Nastavujeme studentům překážky, které musí překonat a nemůžou se jim vyhnout. I v životě se budou setkávat s překážkami, se kterými si budou muset poradit. Když musí ujít 20 kilometrů a pak ještě rozdělat oheň, rozvíjí to jejich odolnost. Škole to pomáhá vytvářet přechodové rituály – po zvládnutí vstupní zkoušky dostávají podmínkový sešit s rozvrhem studia na celý rok. Aby mohli jet na červnovou expedici, musí naplnit podmínky ve většině předmětů. Někde to může být úspěšně složený test, jinde třeba záznamy o pozorování domácího mazlíčka nebo z návštěvy muzea. 

Záleží proto na studentech, zda přes rok makají, aby mohli na expedici vyrazit. Občas jeden až dva lidi ve třídě něco zanedbají, na expedici jet nemohou a mrzí je to. Díky tomu si však urovnají priority, uvědomí si, co je opravdu důležité. 

Odolnost je charakterová vlastnost. Má podle tebe škola usilovat nejen o vzdělávání, ale i o výchovu? 

Jako učitel občanské výchovy logicky musím říct, že škola má i vychovávat. Ale spousta učitelů to neumí, nebo si neuvědomuje, že škola tento potenciál má. Pro nás je vedle kvalitního vzdělávacího výkonu stejně důležitá i výchovná část. Snažíme se být s dětmi, trávit s nimi čas, pomáháme jim nacházet se a formovat se tak, aby v životě byly spokojené. To je pro mě výchova. Měla by se odehrávat v reálných situacích, do kterých se dostávají děti společně s učitelem, nebo samostatně a pak to s učitelem rozebírají. Běžný formát 45minutových hodin k tomu má malý potenciál. Proto si hodně zakládáme na studentské samosprávě, naše studentská rada může ve škole spolurozhodovat o spoustě věcí a bereme je za partnery. Hodnotí například výuku, plánují různé akce, a když se jim na škole něco nelíbí, svoláme společné zasedání pedagogické a studentské rady. 

Je něco, co skauti dělají, ale u vás se neosvědčilo? 

Kdysi jsme chtěli zavést systém achievementů (=úspěchů), ale to se neujalo. Takoví bobříci možná patří spíš do skauta, ale u nás se to neuchytilo, protože jsme přeci jen škola. V našem systému mají studenti třikrát do roka podmínkový zápočet, kdy své úspěchy už zaznamenávají. Mezi aktivitami školy máme řadu věcí, třeba být kapitánem na expedici nebo doučování jiných dětí. Studenti tyto věci dělají i bez symbolického ocenění. 

Zdá se tedy, že vaši studenti mají k těmto činnostem dostatečnou vnitřní motivaci a další odměna v podobě achievementů možná byla zbytečná. 

Téma vnitřní a vnější motivace mě taky hodně zajímá. Na Přírodní škole se snažíme vnější motivaci nahradit tou vnitřní. Dělá se nám to snáz třeba právě díky expedici, na kterou zkrátka všichni chtějí jet. Stejně ale často přemýšlím, co je skutečnou motivací našich studentů. Chtějí něco zvládnout nejlépe, jak umí, nebo se hlavně snaží dosáhnout co nejvíc procent hodnocení? 

Když se našim studentům nepovede nějaká písemka, mohou si ji kdykoliv opravit. Nová známka nahrazuje tu starou, takže si zpackaný test mohou opravit bez následků. V obyčejné škole, kde se žáci bojí toho, jak jim dopadne který test, protože tu známku už jim nikdo nesmaže, se rozvíjí spíš vnější negativní motivace. Věřím, že možnost opravy podporuje ve studentech chuť učivu opravdu porozumět. 

Když jsem se pokusil tento systém oprav zavést v jiné škole, kolegové reagovali obavami, že se žáci na první termín nic nenaučí. Že si počkají, až si budou moct test prohlédnout, aby to měli jednodušší. Automaticky předpokládali, že hlavním cílem dětí je zneužívat systém, který jim dává prostor svobody a volby. Což dává smysl tam, kde žáci vyrůstají v kultuře školy, ve které se nesmí dělat chyby, protože se nedají opravit, a kde nemají od učitelů žádnou důvěru. Jistěže i na Přírodní škole se objeví děti, které kašlou na první testy a přidávají pak práci učitelům, kteří s nimi píšou opravky. Ale kolikrát jsme se i jako dospělí rozhodli něco nehrotit a udělat to až ve chvíli, kdy to bylo opravdu potřeba? Nakonec k tomu vždy dojdeme a uděláme to ve chvíli, kdy jsme k tomu připravení. Teprve tam nalézáme tu vnitřní motivaci, tam si uvědomujeme, co je skutečně důležité a co ne. 

Ve skautu je silným zdrojem motivace také společenství oddílu či družiny. 

Společenství je pro Přírodní školu naprosto zásadní. Studenti dělají řadu věcí mezipředmětově či mezi ročníky. Někteří mají kamarády ve všech dalších ročnících, což se na běžné škole nestává – tam spíš mezi ročníky dochází k rivalitě. 

Naši studenti třeba doučují děti ze základky. Dělají to úplně dobrovolně a řada z nich k tomu došla díky tomu, že to dělají ostatní. Jistě, je to určitá konformita, ale vede to k pozitivní změně – pomáhají dětem ze základek, aby nepropadávaly, nebo se dostaly na střední školu. Je to motivace podpořená společenstvím, nikdo jim to nediktuje, nemají za to velké výhody. Fungující společenství je proto důležitým motivačním faktorem. 

Snaha přizpůsobit se je silnou součástí motivace, ale funguje na obě strany. Když se chytneš party, ve které se kouří nebo vandalizuje, zase tě to stáhne k nedobrým věcem. 

Jasně, i na Přírodní škole máme partičky, které se snaží vymezit vůči hlavnímu společenství. Bez ohledu na to je důležité říct: pokud kultura školy neumožní vznik pozitivně orientovaných společenství, žáci přicházejí o důležitý zdroj motivace. Spíš na takových školách vzniknou jen ty partičky, které se negativně vymezují. A to společenství může fungovat teprve ve chvíli, kdy ho spoluvytvářejí i učitelé. Tím, že tam jsou s dětmi, že mají sdílené hodnoty a sdílený cíl. Učitelé jsou najednou nejen vzorem, ale i partnerem. Tím, jak se chovají k sobě navzájem, ukazují dětem, jak se spolupracuje a jak se vytváří fajn tým. Pokud mezi sebou učitelé zápasí, pomlouvají se ve sborovnách a jsou vyhořelí, nedokážou vytvořit funkční společenství a těžko ho dokážou vytvořit mezi dětmi. V tom je skaut dobrý – vedoucí a celá organizace může vytvářet pozitivní vzory. Proto skauti dokážou spoustu věcí a jsou žádaní na trhu práce – protože zaměstnavatelé vědí, že skaut je schopen týmové spolupráce a umí vytvářet prostředí, které v týmu potřebujeme. 

Jak pracujete s těmi partičkami, které se snaží vůči hlavnímu společenství vymezovat? 

Ty partičky jsou hrozně důležité, vytvářejí totiž vnitřní nebo loajální opozici. To nejsou děcka, která by ze školy odešla. Jen třeba nechtějí být na ranním shromáždění a zpívat, tak do toho kecají. Jsou důležití tím, že nás učitele i ostatní studenty neustále nutí hodnotit a vyjednávat základní principy, na kterých Přírodní škola stojí. Tohle potřebuje každé společenství, pokud chce zůstat životaschopné. Neustále prověřuješ (diskurzivně vyjednáváš), zda jsou ty hodnoty stále platné, nebo je třeba je přizpůsobit nové situaci. Některé hodnoty jsou součástí tradice nebo genetického kódu Přírodní školy, měnit se nemohou a snažíme se to obhájit. Jiné věci se však měnit mohou. Důležité hodnoty se zviditelní ve chvíli, kdy se o ně vede spor. 

U nás může kdokoliv přijít za ředitelem a říct, že s něčím nesouhlasí. Ředitel ho nevyhodí, ale většinou dá prostor, aby se to projednalo v našich institucích, jako je třeba studentská rada. Například používání mobilů ve výuce: o tom se vyjednává neustále a škola došla k závěru, že omezovat používání mobilů je důležité z hlediska zdraví dětí i utváření společenství. Na nižším stupni děti přijdou do školy a mobil odevzdají. Když učitel potřebuje mobily použít, může je rozdat a po aktivitě si je zase vezme zpátky. Teď jsme měli setkání pro uchazeče, na kterém naši studenti ukazují uchazečům a jejich rodičům, jak to na naší škole funguje. Jedna kvartánka jim o tomhle pravidlu říkala: “Mně se to ze začátku nelíbilo. Ale na mé dřívější škole všichni o přestávce koukali do mobilů, zatímco tady si pěkně povídáme, je to dobře strávený čas a jsem za to svým způsobem ráda.” 

Kterou zkušeností z Přírodní školy bychom se mohli jako skauti inspirovat? 

Nemám přehled, co skauti všechno dělají a co ne. Skauti by měli být aktivní ve vztahu k okolní společnosti. Nebýt jen spolek sami pro sebe, ale pomáhat lidem kolem sebe. U nás se třeba v posledních letech hodně ujalo zmíněné doučování. Kolem je spousta dětí, které by potřebovaly podpořit, protože tu podporu nemají v rodinách. Ta podpora by mohla přicházet od jejich vrstevníků. A pokud to nedokáže zprostředkovat jejich škola, mohla by to být příležitost pro skauty. 

Na naší škole se děti přirozeně učí mezi sebou: mají i skupinové zkoušení, kde když to nedá jeden, nedají to všichni z celé skupiny. Někteří studenti i učitelé s tím nesouhlasí, je to náročné na čas a je to trochu nefér – ale odpovídá to situacím v řadě týmů. Když v týmu jeden něco neudělá, musí to za něj udělat někdo jiný. Takže je to dobrý nácvik toho, co je může potkat v životě a hlavně včas zjistí, jaký typ jsou a jak na to reagovat. Naši studenti jsou schopní vysvětlovat si věci a učit se navzájem, mají systém patronů (starší děti pomáhají primánům). Máme i systém lektorských praxí, kdy v rámci jedné podmínky učí v nižších ročnících. 

Když jsme se dostali do situace, kdy jsme neměli budovu školy, potřebovali jsme si udělat dobré vztahy s ředitelem základky, na kterou jsme se dostali do podnájmu a která nás spíš trpěla. Do toho přišel covid. Tehdy náš ředitel vybral skupinku dětí, které začaly doučovat na té základce, abychom nebyli jen balík problémů, ale taky nějak pomohli. 

Teď jsme se přestěhovali na Prahu 13, potřebovali jsme se domluvit se školou, do které bychom mohli chodit do jídelny nebo do tělocvičny. Pro tu školu je to zátěž (kuchařky musí zůstávat o půlhodinu déle v práci), ale jako projev vděku jsme pro školu uspořádali zdravotnický kurz a závod. A začali doučovat. První rok to bylo pár dětí, ale teď jich je hodně. Dokonce doučujeme i v místní knihovně. Partnerská škola sama identifikuje děti, které by potřebovaly pomoci. Je to třeba jen hodina týdně, což není moc, ale pro ty děti, kterým pomáháme, je hodina týdně zatraceně hodně. Tu hodinu jim totiž nikdo jiný zadarmo nedá. Od vrstevníka učivo lépe berou, nemají z něj takové obavy a snadněji si řeknou o pomoc. 

Je snazší být dobrým učitelem, nebo dobrým otcem? 

Být dobrým učitelem je náročné a leze to do rodinného času. Vlastně se někdy víc věnuji rozvoji cizích dětí než těch vlastních. Asi je jednodušší být učitel než rodič. Ale na výjezdy beru i vlastní děti, takže zažívají věci, které by jinak nezažily. Snad se to jednou porovná a moje děti řeknou „Jo, bylo to docela dobrý, tati.” 

Jaroslav Najbert (*1987) učí dějepis a občanskou výchovu na Přírodní škole v Praze. Byl dlouhá léta lektorem vzdělávacího oddělení v Ústavu pro studium totalitních režimů a v Národním pedagogickém institutu se podílí na revizi Rámcového vzdělávacího programu pro dějepis a předsedá Národnímu metodickému kabinetu pro společenské vědy. Je spoluautorem učebnice Soudobé dějiny pro žáky 9. tříd, která byla oceněna stříbrnou medailí v prestižní evropské soutěži Best European Learning Materials Awards 2022. Jeho studenti jej v roce 2024 nominovali na cenu Global Teacher Prize. 

Jaroslav Petřík - Australan Rozhovor vyšel v prosincovém vydání časopisu Skautský svět (12/2024).