Ta krása přírody kolem nás prostě léčila (rozhovor s V. Cuřínem - Mývalem)
S Vojtěchem Cuřínem – Mývalem o jedinečném vodáckém putovním táboře jeho oddílu, který vedl dvěma balkánskými státy po řece Taře. Jak probíhaly přípravy, tábor samotný i natáčení filmu z něj.
Mývale, co právě teď děláš ve skautingu?
Jsem stále v pražském 8. vodním oddílu. Původně byl z Petřin, teď máme klubovnu v Dejvicích. Na táboře jsem předal své funkce, jsem ale dál členem širšího vedení a stále v oddíle vidím svoji budoucnost.
Přišli jsme se dnes bavit o specifické konkrétní věci, kterou byla váš puťák na Balkáně. Jak ta myšlenka na zahraniční putování vznikla?
Před šesti lety jsme měli krásné tábořiště u Štěpanovského potoka, asi hodinu od Prahy směrem na Brno. V květnu jsme při návštěvě tábořiště zjistili, že kvůli kůrovci jsou lesy kolem tábořiště pokácené a celá louka je rozježděná těžkou technikou. Řešili jsme nenadále, co s tím. Hledali jsme nová místa a poté nás napadlo, že bychom mohli jet na puťák. České řeky jsme už navštívili všechny, tak jsme vyjeli do Polska na řeku Pilicu, kde jsme si tři týdny užívali meandry v borovicových lesích. Zalíbilo se nám to a příští rok jsme to chtěli zopakovat. Na poslední výpravě jsme řešili, kam pojedeme tentokrát. Pro takový puťák tolika lidí je třeba vybrat řeku, na které bude možné být celé tři týdny.
Jak vypadá příprava i průběh vodáckého puťáku? Celý den pádluješ a pak se večer někde utáboříš, otočíš kánoi a spíš pod ní?
Máme auto s vozíkem, které s námi jede. Snažíme se ho moc nevyužívat, ale musíš s sebou mít dost vybavení, které se na lodě nevejde. Jezdíme na nafukovacích člunech, na Barákách, Pálavách a Yukonech. Přes dva dny zabere doprava tam, dva dny doprava zpátky, zbývá tak nějakých 15 dní. Z toho jsme třeba polovinu dní na vodě a polovinu někde v kempu, kde máme skautský program.
Máte na takových puťácích slavnostní ohně?
Jasné, míváme tři – zahajovací, zakončovací a bírbérden. To je taková středisková tradice. Bývá to třináctý den tábora, kdy se za námi stavuje bývalý člen oddílu Medvěd, který k ohni připravuje zábavný program, a předávají se na něm třeba Tři orlí pera.
Dají se Tři orlí pera dělat i na vodním puťáku v zahraničí?
Dají, je to celé docela extra špek. Samotka třeba vypadá tak, že musíš jít podél vody, kudy ostatní jedou na lodích a nesmíš přitom být vidět. Je z toho spousta drsných příběhů, třeba o tom, jak někdo prošel deset kilometrů totálním křovím kolem Orlice a tak.
Proč jste si pro další puťák vybrali zrovna Balkán?
Jsou tam krásné řeky. Jedna z nich je podle mě i jednou z nejhezčích řek v Evropě a na té jsme právě byli. Jmenuje se Tara, je to jeden z nejhlubších kaňonů Evropy. Kolem tebe jsou vápencová skaliska, voda je úplně průzračně modrá. Můžeš tam jet třeba sto kilometrů v kuse, aniž bys potkal jez a přitom je to divoká voda. Všechny řeky u nás jsou ovlivněné lidskou činností, tady jsi najednou v zemi, kde to tak není. Při našem putování jsme na lodích projeli dvě země – vypluli jsme z Černé Hory a dopluli do Bosny.
Jak probíhal přesun na místo, odkud jste vypluli? Část z vás tedy jela autem s vozíkem, ostatní jeli veřejnou dopravou?
Ano, já jsem byl ve skupině, která jela s autem. Plně naložené auto na silnici občas dost plavalo, ale zvládli jsme to. Ostatní jeli vlakem do Budapešti, pak autobusem do Bělehradu a odtud krásnou tratí přes 470 mostů a skrz 230 tunelů až do Černé hory. Už cesta samotná byl dost silný zážitek.
Jak reagovali rodiče dětí v oddíle, když jste jim řekli: Pojedeme na Balkán?
Svolali jsme je už na začátku školního roku, tábor jsme připravovali skoro celý rok. Představili jsme jim naše plány, dostali jsme od nich feedback k nějakým technickým věcem, ale bylo i několik rodičů, kteří nechtěli, aby jejich dítě jelo. Hlavně kvůli obavám z bezpečnosti na Balkáně. Řešili jsme to i se střediskovou radou a řekli si pak počet dětí, který když pojede, tak takový tábor uděláme.
Tábor byl v této podobě zároveň finančně o dost náročnější, po celý rok jsme si tedy na něj vydělávali různými aktivitami. Prodávali jsme sušenky, vařili jídlo v kotlíku na Dejvických trzích na Kulaťáku, zorganizovali splutí řeky, pracovali na zahrádkách. Ve finále to vyšlo a tři týdny v Černé Hoře nás každého vyšly na pět tisíc korun.
Jaká byla vodácká náročnost té řeky?
Většina byla WW 3, to je voda, která má hodně zablokované koryto a vyžaduje schopnou posádku, která dokáže s lodí manévrovat. WW 4 už jsou peřeje, které si musíš prohlédnout, abys je mohl bezpečně sjet. Na WW 3 se dá relativně dobře natrénovat na kanálech, což jsme během roku dělali. Za den jsme ujeli tak kolem dvaceti kilometrů. Je třeba mít dopředu naplánované kempy a ráno jasně říct, co se daný den pojede.
Kde a jak jste spali?
Většinou v kempech, někdy i v divočině. Občas se nám v Bosně stalo, že na místě, kde měl být kemp, nebylo nic. Našli jsme ale naštěstí jednoho skvělého člověka, který se jmenoval Kemo. Byl to bývalý basketbalista. Nechal nás přespat u něj na zahradě, nosil nám tam brambory a rajčata.
Jednou jsme přijeli do kempu u Skadarského jezera. Byl tam kempík a u něj rozestavěný barák. Začala brutální bouřka, a tak jsme se zeptali provozovatelek toho kempu, jestli nemůžeme všichni spát v tom rozestavěném baráku. Nemuseli jsme tedy stavět stany a měli jsme doslova střechu nad hlavou.
A jak jste sháněli jídlo?
To většinou řešili ti, co jeli autem. Otevírací doby obchodů ale byly dost různé. Jednou jsme měli asi dva dny, kdy jsme nemohli sehnat jídlo. Vrátili jsme se tedy k jedné rodině, která byla hrozně milá a koupili jsme si od nich nějaká bio kuřecí prsa, zeleninu ze zahrádky. Na jídlo je jinak Balkán úžasný – zelenina, pečivo, burky…
Zažili jste nějaké další dramatičtější situace?
Asi největší drama tábora bylo, když jsme jednoho dne odvařili spojku na autě. V jednom úseku jsme se museli rozdělit na polovinu a každé skupině dopravit jídlo a vybavení. Při couvání do kopce s plně naloženým vozíkem jsme spojku dodělali. Nakonec jsme přes tři různá kolena a známé sehnali novou.
Jak to bylo s morálkou v průběhu tábora?
Pro všechny to bylo samozřejmě v něčem těžké. Pro skauty a skautky byla těžká cesta i plavba, pro vedoucí zase to, co všechno museli řešit, abychom vše bezpečně zvládli. Byly chvíle, kdy toho měli všichni dost. Ale když jsme si potom další den sedli na vodu, a viděli tu ohromnou přírodní krásu okolo nás, tak to prostě léčilo.
Jak byli skauti a skautky rozložení na lodích?
V oddíle máme normálně tři posádky – Delfíny, Žraloky a Kajmany. To je jako družiny u suchozemských skautů, my jim říkáme posádky. Každá má svého kormidelníka, vedoucího, zástupce, člunaře. Ti dělají většinu věcí společně, včetně služby, psaní do kroniky, apod. Tady jsme posádky ještě trochu promíchali, aby byli zkušení s méně zkušenými. Bylo s námi dost služebně starších skautů, co ten rok přecházeli do roverů, díky tomu to šlo takhle míchat.
Dva roky předtím jsme na táboře měli kouzelný klobouk a měnili posádky třikrát v průběhu tábora a sledovali, co se v týmech děje. Nevěděli jsme, jak se nám bude hodit mít optimální složení posádek, aby šlapaly jako hodinky. Teď jako bychom to našli.
Slyšel jsem, že jste z tábora na Balkáně natočili i film?
Je to tak, ten půjde i do několika kin. Jeden z členů oddílu studuje v Brně žurnalistiku a občas něco točí. Jel s námi a natočil nakonec přes 20 hodin záběrů a sestříhal z nich 35 minutový dokument o naší cestě. Kromě záběrů z plavby a tábora jsou v něm i zpětné reflexe a pocity účastníků. Vypadá to, myslím, moc pěkně.
Jak se u vás v oddíle projevuje skauting?
Sledujeme samozřejmě aktuální dění – o kodexu dospělých jsme se třeba hádali celou noc. Používáme nové stezky, ale zároveň hodně dbáme na tradice, které byly v oddíle vybudované už dřív. Vždycky jsem chtěl znát osobně všech 30 lidí, co jsou na táboře, abychom byli parta, která dělá tu věc společně. Nikdy asi nebude jen jedna věc, kterou by si ti lidé představovali, když se řekne skauting, ale přesto je to pro mě hodně důležité. V Osmičce jsem se vždycky snažil o to, aby to takhle fungovalo.
Jakub Škrabálek – Škrabka
Poslechněte si celý rozhovor s Mývalem na Skaut talku
Tento text je zkráceným přepisem rozsáhlého rozhovoru s Mývalem v podcastu Skaut talk. Celý rozhovor si můžete poslechnout tady
Pusťte si film vodáckém putovním táboru na Balkáně
Celý filmový dokument "Tábor na Balkáně - RIVER SCOUTS EXPEDITION DOCUMENTARY" (Kamera, Střih, Režie: Alfred Hostička) si můžete pustit zde.
Komentáře
Okomentovat