Kdo je odolný, je i stabilní (rozhovor s P. Kouckou)
S psycholožkou Pavlou Kouckou o změnách mozku v období dospívání, o rozvoji odolnosti a o tom, proč místo zobání růžových pilulek máme naslouchat bolesti.
Když vám přišla nabídka sdílet své myšlenky skautským vedoucím, co bylo to první, co vám proběhlo hlavou? Super! Ač jsem ve skautu nebyla a nejsou tam ani moje děti, skautů si velmi vážím. Toho, co dělá pro naše děti a vůbec pro společnost. Skauting doporučuji rodičům dětí, které mají potíže v kolektivu či s odolností, nebo příliš úzkostným rodičům. Třeba se bojí dítě poslat na školu v přírodě. Když vím, že je pro dítě něco dobré, ale sama jim to nedokážu poskytnout, je dobré najít někoho, komu mohu s důvěrou svěřit odpovědnost. Právě to skauting nabízí.
Podobně i u dospívajících: dokud dítě bydlí s rodiči, večer se strachují, kde je, kdy se vrátí, s kým je, jaktože se neozývá, proč mi nebere telefon. Ale jakmile bydlí jinde, může si dělat co chce. Rodiče se už necítí zodpovědní a najednou to jde i bez té úzkosti.
Takže je skauting blahodárný jak pro děti, tak pro rodiče.
Ano. I když rodiče úzkostní nejsou, ale třeba je matka na ty děti sama. Pak je dobré, když děti mají další dospělé, ke kterým se mohou vztahovat. Mohou to být lidi v rodině, ale i mimo rodinu. I když je rodina úplná, tak si máma a táta rádi někdy odpočinou. Je opravdu osvěžující, když děti odjedou na víkend a pár může mít nějaký čas pro sebe. Skauting je dobrý z mnoha hledisek pro všechny zúčastněné, i když nejvíc samozřejmě pro ty děti.
Říká se, že v určité fázi vývoje dítěte ztrácejí rodiče autoritu a přestávají být příkladem, dítě si hledá vzory jinde. Může se jím stát třeba skautský vedoucí, nebo i dobrý učitel ve škole – stává se někým, kdo dítěti poskytne další příležitosti pro rozvoj.
To vám řeknu přesně, kdy se to děje. Sama mám doma dva puberťáky a jednu adolescentku (16, 14 a 12 let), takže tohle období je pro mě velmi zajímavé. Je to opravdu náročné, hledala jsem, co se v těch dětech děje a šla jsem až do neurologických studií o změnách, které nastávají v mozku. Vypíchnu jednu studii, ve které zkoumali reakci mozku na hlasy různých lidí prostřednictvím magnetické rezonance. Výsledky potvrdily předpoklad, že děti preferují hlas maminky. Když promluví maminka, mozek svítí, aktivují se centra rozpoznání významu, emoční oblast, oblast odměny, zatímco jiné hlasy vyvolávají menší reakci. Ve třinácti až třinácti a půl letech nastává dramatická změna: hlas matky = ignor, mozek nic. Trochu to přeháním, ale odezva se dramaticky sníží a dítě najednou poslouchá cizí hlasy.
Souvisí to s velkou změnou orientace náctiletých, kdy děti přestávají hrát na hudební nástroj, na který hrály osm let, přestávají chodit do sportovního oddílu a najednou začnou mít zájem o to nové, o to, co neznají. Paradoxní je, že ve skautu docela zůstávají. Ale potřebují jiné lidi, ke kterým obracet.
Je tato věková hranice odlišná pro různá pohlaví?
Ve výzkumu, o kterém jsem mluvila, nebrali pohlaví zkoumaných dětí v potaz. Ale z toho, co pozoruji ve svém okolí (soudě podle dětí vlastních a dětí kamarádů) si myslím, že u kluků je to dramatičtější. Možná i tím, že v naší kultuře ženy táhnou rodovou linii a kontinuitu, zatímco muži jsou víc do světa. Může to být jiné v asijských kulturách, kde se nevěsta stěhuje do domu ženicha, ale v naší kultuře je to takhle. Současně si myslím, že kluci víc potřebují jiné mužské vzory.
Je zajímavé, že i v přírodních kulturách v období, kdy jinoch skládá zkoušky dospělosti, často ani nesmí promluvit se svou matkou. Jeho výchovu si nepřebere ani jeho otec, ale muži z kmene. Může to trvat třeba i dva nebo tři roky, a teprve potom může opět mluvit se svou matkou, ale už na jiné úrovni.
Takže rozdíly jsou spíše v intenzitě, než ve věku, kdy k této změně dochází?
U děvčat k té proměně dochází dřív, protože i k hormonálním změnám v těle dochází dřív. Změny začnou u mozku, který působí na pohlavní orgány, a ty zpětně ovlivňují mozek. U holek může být puberta patrná už v jedenácti letech. Dítě nejdřív vyroste, protáhnou se mu nohy, plosky, pak se vytáhne do výšky a pak začne mohutnět v partiích sekundárních pohlavních orgánů. Ale ke změnám v chování dochází ještě před těmito fyzickými změnami. Na první pohled se zatím nic neděje, holčička žižle vyžle, ale už se chová jako puberťačka.
Myslím si, že Gabor Maté tam míchá dohromady dvě věci. Vrstevníci mají enormní důležitost, i když tam jsou dospělí. Oba tyto zdroje jsou důležité. Maté trochu směšuje, co platí pro batolata a co pro adolescenty a v některých ohledech trochu přehání, byť to je v některých ohledech inspirativní. Pokud v okolí nejsou relevantní dospělí, je to velká škoda. Byť má dítě silné vztahy s vrstevníky, tak pokud má nějaký vážný problém, potřebuje důvěryhodného dospělého. Na vrstevníky není takový spoleh, nemají ani kapacitu případně někde intervenovat a dítě dostatečně materiálně a finančně zajistit. Dospělý je zkrátka silnější a dítě ho potřebuje, ideálně více takových dospělých.
Jde tedy o rovnováhu vazby na dospělé i na vrstevníky. Protože někteří dospělí to dítě i v pubertě chrání až příliš. Musím se naučit počítat s tím, že dítě v pubertě mě zkrátka nebude mít ráno, a přesto tam pro ně být?
Tohle je velmi zajímavá myšlenka z různých hledisek. Já teď zareaguji na to “nebude mě mít rádo”. Analytici s nadsázkou říkají, že úkolem rodiče pubertálního dítěte je nechat se nenávidět. V tomto období dítě opravdu potřebuje dospělého shodit z jeho piedestalu, vymezovat se, rozčilovat se a dávat to rodiči sežrat. Pro rodiče to je samozřejmě těžké to unést, ale je důležité si uvědomit, že to k tomu patří. Nežárlit na vrstevníky, ke kterým se chová mnohem lépe, než k vlastním rodičům. Nemusím samozřejmě snést vše, vyžaduji slušné a respektující chování. Ale přece nebudu dělat scény proto, že dítě použilo nějaké slovo, které mi nepřísluší, nad to se povznesu. A dokážu mu nechat samostatnost v jeho chování, upozorním, že něco není v pořádku, ale nechám to na něm.
Je dobré dítěti dávat zodpovědnost a více volnosti i s určitým rizikem, že dítě si někde nabije hubu a nemám šanci tomu zabránit. Urputnou ochranou mohu naopak způsobit, že se dítě úplně utrhne. Klienti například vyprávějí o té hodné holce, co chodila spát v osm večer i během puberty, jenže ona samozřejmě slezla z okna a celou noc byla na diskotéce. Ale takováhle holka pak nemá šanci v noci zavolat rodičům, když se dostane do průšvihu. Protože ví, že by způsobila hroznou scénu a dostala zaracha už navždy. Je proto rozumnější říct například: “Nelíbí se mi to, ale běž, o půlnoci doma a žádný alkohol.
____________________
____________________
Myslím, že Jung psal metaforicky o zabití vlastního otce (jde o překonání jeho autority). Kde nastává moment, kdy se ty vztahy zase narovnají? Je to poté, co se to dítě začne cítit jinak, nebo ten rodič?
Asi obojí. Rodič potřebuje akceptovat a respektovat, že dítě už potřebuje více volnosti a rozhoduje se o sobě. Stejně tak dítě si projde nějakým vývojem. Opět z hlediska vývoje mozku se v tomto věku dějí dramatické věci. Mozek doroste do své finální velikosti v deseti letech. S nástupem puberty z něj paradoxně zmizí polovina spojů, jako kdyby došlo k resetu. Něco málo zbude, ale spousta odpadne a začínají se tvořit nové spoje. Spoje, které zůstaly, se obalí myelinovou pochvou, a díky tomu v nich vzruchy běhají o hodně rychleji. Je to jako bychom spletitou síť cest a cestiček nahradili několika rychlostními silnicemi. Dítě najednou získává argumentační schopnosti, abstraktní myšlení a začíná přemýšlet nejen o tom, co je, ale i co by být mohlo.
Vytvoří si ideál a nechápe, jak je možné, že ničíme životní prostředí, když je tak zřejmé, že to vede k naší záhubě. Nerozumí, jak je možné, že to ti mocní dospělí dopustí. Bouří se, argumentují a zcela relevantně se na dospělé zlobí. Nechápe tu složitost a nerozumí tomu, že nelze hned teď zakázat fosilní paliva, protože by se společnost zhroutila, nebo že máme demokracii, která nás zavazuje k nějakému rozhodovacímu procesu. Proto je dobré s ním diskutovat a nechat jeho názor zaznít, oponovat mu. Postupně přijde na to, že ideál není tak krystalický a cesta k němu je složitá. Nakonec pochopí, že rodiče v rámci svých možností dělají maximum, a ocení to. Ale je důležité vydržet a nezavrhnout je, nesmetat jeho argumenty ze stolu.
Je třeba také vnímat, kdy je dítě přístupné – v tomto věku mají velké výkyvy nálad a už to není tak, že by stále chtěli být s maminkou, spíš naopak. Má tendenci rodiče zavrhnout a orientovat se na vrstevníky, ale vrací se. Podobně jako batole, které začne objevovat svět, ale vždy se vrací k té lavičce, na které sedí maminka. A pak jde zase o kousek dál. Dospívající taky občas za dospělým přijdou a zrovna mají náladu. V tu chvíli je třeba tam pro ně být a neodbýt je tím, že je třeba nejdřív umýt nádobí, oškrábat brambory a pak možná.
Foto: Jan Majer
Zaujala mě myelizace axonů, spojení mezi neurony. Znamená to, že do deseti let se tvoří ten základ, který se pak upevní?Ano, dá se to tak říct. Ale skutečně tam zůstane jen ten základ. Říká se, že úplně klíčové jsou tři roky, prvních tisíc dnů života. Záleží, jak v čem, protože dítě má různá senzitivní období, kdy se vyvíjejí různé aspekty. A když se to přeskočí, tak to lze nějak dohnat, ale už to není ono. Proto zpočátku mluvíme o neuromotorickém vývoji, protože nejdůležitější je kontakt s fyzickým světem a vývoj nervové soustavy úzce souvisí s pohybem. Například když dítě přeskočí fázi lezení, něco mu pak ve vývoji chybí. Zrovna včera jsem mluvila s kamarádkou, která ve svých téměř padesáti letech řeší fyzické obtíže a fyzioterapeutka velmi rychle odhadla, že jako batole nelezla. I po desítkách let se to začalo v těle projevovat. Podobně je třeba podněcovat například rozvoj spolupráce pravé a levé mozkové hemisféry.
Co může skauting nabídnout pro rozvoj odolnosti děvčat a chlapců? V pubertálním věku to mohou být pozitivní dospělé vzory či zdravou partu vrstevníků. Co dalšího jim rodina nemůže poskytnout?
Ne že by to rodina nemohla poskytnout, ale často neposkytuje. Například kontakt s venkovním prostředím a pohyb v přírodě, včetně základních dovedností k přežití v přírodě. Týmová spolupráce, důraz na hodnoty jako odolnost, odvaha, houževnatost. Velmi cenné pro dítě například je, když si vyzkouší získat bobříka hladu, mlčení, síly či odvahy. Tyto zkoušky umožňují prožití emoce hrdosti, což je krásná emoce, cenná vnitřní odměna pro toho, kdo vyjde ze své zóny komfortu a projde něčím obtížným. Hrdost je něco jiného než pýcha.
I prosté bytí venku, které děti dřív měly přirozeně, kdy hodily tašku do kouta a běžely ven. Dnes, kdy o to děti téměř kompletně přicházejí, začíná věda zkoumat, co všechno jim to přinášelo. Ukazuje se, že obyčejné bytí venku s partou velmi posilovalo motorickou odolnost dětí: pořád někde běhaly, skákaly či lezly po stromech. Také sociální dovednosti. Dohodnout se v partě, co budeme dělat, aby s tím všichni byli spokojení, není jednoduché. A pak přicházely interakce part mezi sebou. Tuhle mi povídala klientka, jak měli partu záklaďáků a na hřiště s nimi chodili ještě zvláštňáci a museli se nějak porovnat. To je obrovská škola života.
Také orientace v čase, v prostoru, zodpovědnost za sebe i za mladší děti, to všechno se vytrácí. Skauting jim to může trochu nahradit a proto může být v dnešní době velmi cenný.
Hned na prvních stránkách Hovorů s TGM Karel Čapek vychvaloval skauting zvláště pro pražské chlapce, kteří nepřijdou do kontaktu s venkovní hrou. Co je vlastně odolnost?
Často to ani nepřekládáme a mluvíme o resilienci. Toto slovo vychází z latinského resilire, což je fyzikální schopnost materiálu pružně se deformovat nebo odskočit. Podobně jako hopík. Také to hodně souvisí s termínem psychická stabilita, protože kdo je odolný, je i stabilní. Už ve fyzice šesté třídy se učíme o rovnovážné poloze tělesa. Stabilní poloha je kulička v důlku, kterou když vychýlíte, vrátí se zpět. Poloha labilní je kulička na kopečku a poloha volná je kulička na rovné podložce.
Z čistě psychologického hlediska se někdy říká, že odolnost je schopnost překonávat krize. V běžném životě však nemusí jít jen o krize, ale o schopnost snášet zátěž a stres. Co je pro jednoho výzva, může být pro druhého šílený stres. Třeba písemka nebo úkol vylézt na strom. Dovednost přistoupit k tomu aktivně jako k výzvě, nikoliv před tím ze strachu utéct, to je pro mě odolnost.
Zmínila jste motorickou odolnost. Co to znamená?
Řekla bych spíše fyzickou odolnost a motorické dovednosti. Fyzická odolnost dost souvisí s tou psychickou. V silném těle silný duch, když se o své tělo dokážu opřít, získávám i psychickou stabilitu. Odolnost je jedna: když se budu otužovat, vím, že to je těžké, musím to udýchat a překonat, ale když vím, že to vydržím, unesu pak i jiné nepříjemnosti. Emoce jsou fyzický děj a snášet emoce je podobné jako snášet fyzické nepohodlí – zátěž, hlad nebo zimu.
Někde jsem četl studii, podle které je i tolerance fyzické bolesti přenositelná na psychickou bolest. Lidé, kteří se otužovali, byli schopni sníst pálivější čili papričku a naopak. Jak se do odolnosti promítá bolest?
Jsou různé druhy bolesti. Některé se vyplatí poslouchat, protože nám něco říkají. Když nás bolí záda a dáme tomu patřičnou pozornost, můžeme přijít na to, co je třeba dělat, aby nás záda nebolela. Proto se zlobím na reklamy na prášky proti bolesti, protože to jsou reklamy na drogy. Vidíte tam posloupnost “bolí – prášek – úleva a krása.” Zvlášť mladým lidem to dává podprahově myšlenku, že bolesti se lze lehce zbavit, stačí najít správnou pilulku. Přitom se máme učit spíš rozklíčovat signály, které nám bolest vysílá.
Samozřejmě je dobré bolest umět i snášet. Tady pomůže zase třeba hrdost. Rozbiju si koleno, musí se to vyčistit kartáčkem a desinfekce pálí, ale když to snesu a okolí mi dá najevo uznání, že jsem to dobře zvládla, vyrostu. Do budoucna mi to dá sílu podobné situace zvládnout.
Naše společnost má z bolesti velký strach, což není dobré. Jsme úplně paf z toho, že by někdo nedej bože plácnul dítě, přitom je to často automatická reakce. Jasně, muž nemá bít ženu. Ale když dítě tahá za vlasy a ani po několikerém napomenutí a vysvětlení, jak to bolí a že to nemá dělat, stále pokračuje, tak je to přece přirozená obrana.
Možná je v dnešní společnosti skoro těžké bolest zažít. Už jsme tolik chránění, všechno je polstrované a jsme pohodlní. Přemýšlím o tradičních kulturách, kde je bolest často součástí iniciačního rituálu. U skautů máme zkoušku Tří orlích per, která je v některých oddílech také spojena s rituálem bolesti. Je to v dnešní době přijatelné a je to dobré?
Má to svůj význam. Zažít bezpečnou bolest, která člověku neublíží, je vhodné. Společnost to samozřejmě může vidět jinak.
Jak to souvisí s dnešním rozmachem případů sebepoškozování?
Děti jsou hodně odtržené od fyzického světa, který jim dává pocítit, že žijí. Všichni známe citát cogito ergo sum, ale evolučně a ontogeneticky je primární sensio ergo sum – cítím, vnímám, proto jsem. Prožívání sebe sama, svého těla a okolí je upozaděno, protože ta obrazovka v malé krabičce se stává světem dnešních dětí, jimž pak chybí kontakt s vlastním tělem. Sebepoškozování sice není vhodný kontakt s vlastním tělem, ale je to kontakt.
Je to samozřejmě i únik, protože psychická i fyzická bolest jsou v jednom mozkovém centru. Fyzická bolest zároveň vylučuje endorfiny, abychom ji lépe zvládali. Proto někdy nahrazení psychické bolesti tou fyzickou může poskytnout uvolnění. Například pokud má někdo výčitky svědomí, ztrestá se a bude mu chvilku lépe. Dospívající se v tomto mechanismu mohou vzájemně podporovat.
Existuje něco, co jako skauti můžeme dělat k prevenci? Se sebepoškozovaáním se setkáváme, často nám volají vedoucí s žádostí o podporu.
Nemělo by to být tabu. Je dobré děti edukovat, mluvit o tom, že sebepoškozování je, ale není to dobrý způsob. Nabídnout jim, že za námi mohou přijít, kdyby někdy pocítily touhu to zkusit. Můžeme je upozornit, že jizvy zůstávají a jednou se za ně můžou stydět. Nejvíc ale pomáhá pěstovat lásku k sobě samým a svému tělu. Máme jen jedno a máme ho na celý život, vyplácí se o něj pečovat, aby nám dobře sloužilo. Když se o sebepoškozování dozvíme, můžeme vyjádřit lítost: “Vždyť ty máš tak hezké tělo, zdravé, mladé, krásné. Neubližuj si.”
Nemůže taková věta vyvolat v člověku ještě větší pocit provinění?
Upřímná lítost ne. Kdyby to byla výčitka (“Prosím tě co to děláš, copak si neuvědomuješ…”), pak ano. Ale upřímně vyjádřená emoce lítosti by větší výčitky vyvolávat neměla. Mělo by být přirozené, že své tělo máme rádi.
Ale právě u dospívajících to přirozeně často bývá naopak, ne?
Myslím si, že nechuť k vlastnímu tělu je výsledkem společenského tlaku a perfekcionismu, který nás obklopuje. V takovém případě můžeme apelovat na to, že tělo je především funkční nástroj a já můžu být hrdá na to, že umím házet, běhat nebo třeba šplhat. Může proto pomoci rozvoj motorických dovedností, ale i péče o vlastní tělo. Dospělí si třeba mohou dopřát masáž, saunu, nebo jen v parku na lavičce vnímat teplo slunečních paprsků. Děti si mohou například uvědomovat vlastní dech, učit se vědomě chvíli pobýt ve vlastním těle.
Napadá mě vyjádření vděčnosti vlastnímu tělu. Třeba na konci náročné výpravy poděkovat nohám, že mě donesly těch 15 nebo 30 kilometrů. Uvědomit si, že to není samozřejmé, že někteří lidé by to neušli nebo třeba ani nemají zdravé nohy, které by je mohly tak daleko donést.
To je skvělý příklad. Emoce vděčnosti je krásná, podobně jako radost. Výzkumy naznačují, že čím více zažíváme vděčnost, tím jsme v životě šťastnější. Šťastní nejsou ti, kdo jsou bohatší nebo mají více lajků na facebooku. Jsou to ti, kdo dokážou ocenit hodnotu toho, co mají. Prožívání vděčnosti vyplavuje serotonin, který můžeme považovat za hormon štěstí.
Odolnost je komplexní osobnostní rys, zahrnuje fyzickou, psychickou, emoční i sociální složku, potřebuje duchovní ukotvení. Kdybychom měli rozvíjet všechno současně, neděláme celý den nic jiného. Dovedla byste na základě vaší praxe identifikovat, na kterou z mnoha dimenzí odolnosti bychom se měli zaměřit prioritně?
Napadá mě třeba otužování, které může být snadnou a zaručenou cestou, jak rozsvítit svůj den a současně posilovat imunitu organismu. Psychickou odolnost pěstujeme spíše mimochodem. Pokud se odolnost projevuje schopností překonávat krize, tak ty krize spíš nemáme v životě schválně, neordinujeme si je. Ale když už přijdou, můžeme se snažit jimi projít, nebát se toho a brát je jako výzvu, hledat sociální podporu ve svém okolí.
Lze říci, že co ustojíme, to nás posílí. Ale nemám ráda to rčení “Co tě nezabije, to tě posílí,” protože pokud ta krize překročí naši kapacitu a my se z toho zhroutíme, má to opačný efekt a psychická odolnost enormně klesá. Jako rodiče bychom na dítě měli nechat dopadat těžkosti života, ale pouze v té míře, ve které vnímáme, že je zvládne unést. A když cítíme, že toho je moc, měli bychom být schopní a ochotní to zmírnit. Já jsem ochotná dětem omluvit den ve škole třeba proto, že se špatně vyspaly. Ale ne vždycky. Někdy taky řeknu: “Chtěla jsi jít na filmovou noc a šla jsi na filmovou noc, tak teď běž do školy unavená, ať prožiješ důsledky svého předchozího rozhodnutí.” Ale třeba když mám pocit, že na děti něco leze a viditelně jim není dobře, nechám je odpočinout.
Chce to velkou intuici. Někdy je potřeba být na sebe tvrdá a říct si “Něco jsi slíbila, tak se kousni a dodělej to.” A jindy je třeba na sebe být naopak vlídná a umožnit si vydechnout.
_____________
Takže čím víc toho na člověka naložím, dokud to úspěšně zvládne, tím víc toho toho později zvládne ustát? Lze to takhle nabalovat, kumulovat?
Ano, ale je dobré, když mezi tím máte oddechové časy. Někdy toho zvládnete víc, ale pak zase potřebujete mít delší odpočinkové období.
Chce to dovednost nacházet tu správnou úroveň výzev. Snažíme se dostat co nejdál v zóně učení, někdy až na samotnou hranici zóny ohrožení. Protože když je výzva příliš jednoduchá, nikoho neposune.
Já si myslím, že s tím pracujete denně. U různých her a bobříků může být těžké to někdy nastavit, když je tam dětí hodně a každé má jiné schopnosti a dovednosti. Je třeba usilovat o to, aby se dítě srovnávalo samo se sebou. “Sice jsi to nezvládl až do konce, ale loni jsi skončil úplně na začátku. Je vidět, že ses zlepšil, to je super úspěch.”
Současně je však přirozené srovnávat se i s ostatními. Když se ucházím o práci, musím být lepší než ostatní, ne pouze překonat nějakou baseline. Jsou lidé, kteří se vůbec nesrovnávají s ostatními, pak jsou lidé, kteří nedělají prakticky nic jiného, ale mezi těmi jsou ještě lidé, kteří to zvládají a díky konkurenci prospívají, a pak jsou ti, kteří se z toho hroutí.
To říkáte zcela správně. Na tom je hezky vidět, jak problematické jsou ty extrémy. Je přirozené se koukat, jak to mají ostatní a kde si stojím, ale nehroutit se z toho, že nejsem nejlepší. Pro děti je taky dobré, když si uvědomují své silné i slabé stránky. Pro jejich sebevědomí je důležité vědět, že jsou v něčem dobré. Nemusí být dobré a nejlepší ve všem, aby mohly mít dobrý pocit samy ze sebe. To je úkolem rodiče, ale mohou v tom pomoci i táboroví vedoucí.
Možná je to pro ně i snazší, než pro rodiče. V družině nebo šestce má každý svou roli a může v něčem vynikat. Někdo může být dobrý mapař, někdo hlídá, jestli jsme nenechali kotlík na tábořišti, jiný může rozdělovat úkoly.
A je jedno, jestli to dítě nezapomene na kotlíky, nebo je nejrychlejší v běhu. Ale musí mít svoje místo a být oceněné tou skupinou za to, že to dělá dobře.
Setkáváte se s úbytkem motivace u holek a kluků? Často slýchám od vedoucích, že dospívající jakoby ztráceli jakoukoliv ambici. Co když pro někoho není žádná výzva přitažlivá a nemá touhu se v ničem překonávat?
Něco s sebou nese ten věk. Když se znovu podíváme na mozek, tak dospívající mají nižší bazální hladinu dopaminu. To je neuromediátor, který v nás vyvolává těšení se. Ten pocit, že nás něco táhne a baví. Proto jsou dospívající často znudění. Ale zároveň, když je něco osloví, jsou schopní se rychle nadchnout. Proto jsou rizikovou skupinou pro užívání drog, protože oni z toho získají víc, než my usazení dospělí. Ale je těžké je motivovat, překonat tu bariéru a rozvinout opravdu vnitřní motivaci.
Když budu trochu spekulovat, může tam hrát trochu roli i naše společnost, kde se na jednu stranu člověk nemusí moc snažit, aby přežil. Umřít hlady nás nikdo nenechá a na youtube a na telefon se dostanu vždycky, tak vlastně nemám proč se snažit. Ale zároveň je těžší vyniknout, protože se nesrovnávám jen s malou skupinkou nebo v rámci vesnice, ale v propojeném světě se najednou porovnávám globálně. Když chce být někdo nejlepší youtuber na světě, je to opravdu těžké.
Navíc nad mladými visí klimatická změna, která v nich může vyvolávat pochybnosti, zda má vůbec něco smysl, když ten svět spěje, kam vidíme, že spěje. Takže to mají opravdu těžké.
Předpokládám, že obrazovky a levný dopamin tomu také nepřispívají.
Přesně. Proč já bych se snažila složitě o dopamin hladovkou, když ho můžu mít hned? Sice v malých dávkách, ale spoustukrát.
Pavla Koucká je psycholožka a psychoterapeutka. Ve své praxi se zaměřuje na zrání osobnosti, pracuje s dospělými lidmi, často rodiči. Je autorkou knihy Odolné dítě (Portál, 2021), která je plná konkrétních námětů k rozvoji odolnosti u dětí především pro rodiče. Řada z nich je však použitelná i ve skautských oddílech. Více informací o Pavle, včetně řady rozhovorů a článků, najdete na webu skupinyprorodice.cz.
Komentáře
Okomentovat