Čtyři výzvy pro náš společný svět
Dělím se s vámi o čtyři výzvy, které bych chtěl umět naplňovat a zvládat jako rodič, manžel i skaut pro to, aby se nám v dnešním světě žilo co nejlíp.
Výzva první: Najít si čas
Jednadvacet, jednadvacet, jednadvacet, jednadvacet, jednadvacet, jednadvacet. Zopakujte si tento řetězec ještě dvěstěkrát, což zní jako celkem vysoké číslo, bude vám to ale trvat něco málo přes dvacet minut. Taková je průměrná doba, kterou podle výzkumu, který v nedávném rozhovoru citovala ředitelka Centra LOCIKA Petra Wünschová, stráví denně čtyři z deseti českých rodičů rozhovorem se svými dětmi. Ukazuje se tak, že schopnost najít si na děti dostatek času je jedna z hlavních výzev mnoha českých rodičů. Děti tráví ve školách a školkách velkou část dne, odpoledne pokračují na jednom či více kroužcích. Rodiče jsou tlačeni časem, který mají věnovat zaměstnání, řeší starost o chod domácnosti, vaření, nakupování a další věci k zařizování. Na společné chvíle tak mnohým zbývají jen delší chvíle u snídaně nebo večeře a krátce kolem nich, poté o víkendech (pokud děti nejsou na výpravě, sportovní soutěži nebo jinde). Data z dalších výzkumů přitom ukazují, že čtyřicet minut soustředěného rozhovoru denně, se zájmem o druhého, s trpělivým nasloucháním, bez hodnocení, umí u řady dětí zabránit rozvoji úzkostí a depresí. Umění najít si společný čas a chuť ho hledat i přes všechny věci, které je třeba ještě zařídit a dodělat je tedy i pro mě bezesporu jednou z velkých výzev, kterou chci při svém rodičovství umět zvládat.
Výzva druhá: Nepochybovat o sobě
Jasně, ohlížení se za tím, co jsme udělali, reflektování chyb a poučení se z nich jsou samozřejmě součástí osobního rozvoje a zlepšování sebe sama. Rodičovství je však velmi specifická disciplína, se kterou má nějakou zkušenost a názor na ni tolik lidí, že se velmi snadno stane, že budeme různými příklady, zkušenostmi, doporučeními a dobrými radami velmi rychle přesyceni. Ten, kdo chce, může jich najít tisíce a můžou se na něj sypat každý den z desítek různých míst – od sociálních sítí, přes články v médiích, po knihy i osobní setkání. Velmi snadno se tak může stát, že se ve velmi krátkém čase setkáme s tolika různými příběhy a příklady toho, kdy se jiným rodičům dařilo něco s dětmi mnohem lépe, intenzivněji a propracovaněji, než se to daří nám. Velmi snadno tak můžeme začít pochybovat o tom, jestli všechno jako rodiče děláme správně, co všechno by šlo dělat ještě líp a ještě víc. Společným jmenovatelem těchto příběhů a příkladů je však to, že velmi málokdy známe jejich úplný kontext a všechny souvislosti toho, za jakých okolností, za jaké podpory a celkové životní situace se kdo k daným úspěchům s dětmi dostal. Téměř žádná ze situací tak není úplně totožná a tedy beze zbytku srovnatelná. Proto může být další velkou rodičovskou výzvou dneška najít si svůj rodičovský styl a přístup, ten průběžně reflektovat, ale být s ním (i sami se sebou) v základu spokojeni a sami k sobě vstřícní. Ulehčí to mnohá trápení a přitěžování situací, které jsou leckdy už samy o sobě dost náročné.
Výzva třetí: Věřit dětem
Je to dovednost a přístup, které si hodně cením u jakýchkoliv průvodců, vedoucích i jiných dospělých, se kterými se děti mají setkávat a opakovaně něco dělat. Stejně tak se mi to osvědčuje jako velká výhoda i kvalita u těch, se kterými se při různých příležitostech setkávám při psaní nebo natáčení a mluví se o nich jako o dobrých učitelích, učitelkách, průvodcích, průvodkyních. Proto bych si tuhle výzvu a dovednost rád udržel a chtěl zvládat i jako rodič. Během všedních i nevšedních dnů s dětmi se každý setkáváme s desítkami situací, kdy za námi dítě přijde s tím, že něco nějak prožívá, vadí mu to, chtěl by to jinak, ale i naopak, co mají rády a chtěly by tomu věnovat co nejvíc času by jen šlo. Sami přitom mnohdy máme různé pocity – jestli je to opravdu tak, jestli nás dítě nechce někam vmanipulovat, chce, aby bylo jen po jeho. Sami máme mnohdy jasné představy o tom, co by jak mělo být, co nám naše dospělá zkušenost radí jako to nejlepší. Věřit dětem, že to, o čem mluví, je opravdu tím, co reálně prožívají. Nad to ještě věřit dětem i v tom smyslu, že samy mnohdy zvládnout o dost víc, než si leckdy myslíme my dospělí, je přístup a schopnost, které se mi už tolikrát oplatily. Jasně je to tolikrát výzva – třeba ve chvíli, kdy máte plánovat pečení narozeninového dortu nebo společný výlet, které jste už tolikrát (a tak dobře) sami dělali. Nebo když chtějí děti plánovat společnou hru pro všechny dětské účastníky jejich oslavy (a těch jsem se už taky něco napřipravoval). Nádech, výdech a důvěra – mohou přinést opravdu nečekaně hodně.
Výzva čtvrtá: Aby měly rády svět a tolerovaly různosti v něm
Čtvrtá výzva už je mnohem víc moje a mnozí jiní ji mezi svými rodičovskými výzvami mít nebudou. Už od dospívání a většiny mých skautských i pracovních aktivit je pro mě velká výzva podporovat ve svém okolí aktivity, projekty i každodenní jednotlivosti, které vedou k většímu respektu, toleranci k odlišnostem, vzájemnému dialogu a společnému bytí bez zbytečných konfliktů. Je to tedy výzva, o kterou se s menšími či většími úspěchy snažím i u našich dětí – aby měly rády svět, ve kterém žijí, zajímaly se aktivně o to, co se děje v něm i kolem nich. Aby přitom byly vnímavé k potřebám, specifikám i jedinečnostem různých lidí. Aby je různé odlišnosti a nesamozřejmosti neznejišťovaly a neohrožovaly, ale aby k nim, kde to jen jde, přistupovaly právě s respektem, citlivostí a zájmem o dialog. V adrenalinovém a dopaminovém světě sociálních sítí, rychlých zážitků a vyvolávačů a vyvolávaček všech možných druhů emocí – od nadšených a euforických až po ty nenávistné – je to výzva, která není jednoduchá, možná ani plně dosažitelná. Přesto je a bude pro mě vždy na seznamu těch hlavních, o které bych se jako rodič, manžel, skaut, člověk chtěl snažit.
…a neztratily se v něm.
Komentáře
Okomentovat