Rizika při skautování a jak jim předcházet

Zdravá organizace se dokáže učit z vlastních chyb. Vyhodnocuje nehody, přijímá nápravná opatření a připravuje své členy na rizika, se kterými se při činnosti mohou setkávat. Má v ní panovat kultura sdílené chyby. Jak jsme na tom v té naší? 

“Naše světlušky si během Závodu vlčat a světlušek začaly pochutnávat na medvědím česneku,” začal nám na lesní škole u oběda vyprávět Okoun, jeden z účastníků (jeho jméno jsme z důvodu zachování anonymity pozměnili). “Ani jim nebylo divné, že listy nevoní ani nechutnají po česneku. Ty červené kuličky, co na medvědím česneku obvykle nerostou, naštěstí nejedly. Že se napásly konvalinek, se naštěstí zjistilo hned na dalším stanovišti, kde měly poznávat byliny. Několik z nich odvezla rychlá, alespoň si vyzkoušely, jaké je pumpování žaludku.” 

(Foto: Zuzana Havlínová - Pipla)

Kromě soucitných úsměvů vyvolala Okounova historka u spolustolovníků také touhu sdílet další přešlapy. Téma hovoru mi hned rozblikalo pomyslné kontrolky v hlavě. Už několik měsíců usiluji o to, aby se příběhy nepovedených skautských dobrodružství provázených úrazy, nemocemi, škodami na majetku či jen skoroprůšvihy (ztracené děti se zase našly, skautka spadla z mostu, ale nic se jí nestalo) staly zdrojem ponaučení pro všechny oddíly. 

Nabídl jsem Okounovi, aby tuhle zkušenost sdílel s ostatními na webu prusvihy.skaut.cz. I přes několik mých dalších urgencí se tam ale zatím stále neobjevila. 

Mapa skautských rizik: bílá plocha s několika ostrůvky 

Naše snahy porozumět tomu, s jakými obtížemi se skautští vedoucí setkávají a jak jim poskytnout tu nejlepší podporu, tak dost trpí. “Abychom mohli na skautských kurzech reagovat na aktuální rizika při skautské činnosti, musíme si o nich vytvořit přehled. Potřebujeme rozumět tomu, jaké úrazy či škody se nejčastěji stávají, co k nim vede a jaká rizika se vedoucí potřebují naučit řídit,” říká Jakub Jasaň - Rogalo, jeden z garantů oboru Táboření a bezpečnost, který se v civilu věnuje bezpečnosti leteckého provozu. “Čím větší vzorek skautských průšvihů získáme, tím užitečnější program můžeme čekatelům a vůdcům na kurzech nabídnout, aby jim dokázali předcházet.” 

Nyní jsme na samotném začátku. Z 50 příběhů sesbíraných na prusvihy.skaut.cz zatím nemůžeme dělat žádné statistické závěry (navíc se více než polovina z nich odehrála před rokem 2020). Data získáváme i z jiných zdrojů, mají však svá omezení. Ze záznamů pojistných událostí například nelze zjistit, zda úraz vznikl jen nešťastnou náhodou, či se mu dalo nějak předejít. Na Skautské krizové lince zase ctíme důvěrnost informací, a v komunikaci s klienty se zaměřujeme na jiné otázky, než jaké bychom potřebovali k formulaci ponaučení a zpracování případu pro potřeby průšvihů. Navíc linka zachytává pouze situace, se kterými si vedoucí v danou chvíli neuměli sami poradit (nebo uměli, ale potřebovali si ověřit, zda postupují správně). Drtivou většinu případů však vedoucí vyřeší samostatně a podporu nepotřebují. Z databáze Skautského zdravotnického týmu také zpravidla nevyčteme příčiny zdravotních obtíží či úrazů. SZT navíc působí jen na velkých skautských akcích, spolu se Skautskou ochrannou službou a týmem Uši pro duši, který nabízí podpůrné rozhovory při psychické nepohodě. Běžná skautská činnost se však odehrává především na schůzkách, výpravách a na táborech, kde vedoucí žádné podpůrné týmy k dispozici nemají. 

Naše znalost rizik skautské činnosti tak zatím připomíná ledovec, ze kterého vidíme pouze malou špičku. Je zřejmé, že případů je mnohem více, na největší masu, která se ukrývá hluboko pod hladinou, zatím nedohlédneme. 

O kousek dál jsou v mapování rizika vodní skauti. Na své pravidelné Srazy pořádané dvakrát do roka zařazují Fórum sdílené chyby, od nich se postupně inspiruje i zbytek organizace. "Během krátké chvíle jsme ve skupině dokázali vymyslet překvapivé množství jednoduchých opatření, která by podobné situaci zabránila," popisuje účastník Fóra sdílené chyby na jednom z vůdcovských kurzů. Fóra sdílené chyby se nově začnou objevovat i na dalších akcích, třeba na podzimním Elixíru. Metodika k jejich uspořádání a vedení je volně dostupná na webu prusvihy.skaut.cz pro všechny, kdo by chtěli Fórum zorganizovat třeba ve svém středisku, na okrese, regionálním setkáním vůdců či na kurzu. 

Kulturu sdílené chyby a metodiku řízení rizik pomáhá u vodáků rozvíjet Milan Hanuš - Jelen. “Kromě skautingu jsem také instruktorem Prázdninové školy Lipnice, kde jsme v této oblasti o kousek dál. Z každého kurzu sepisují instruktoři závěrečnou zprávu, ve které mimo jiné analyzují průšvihy či skoroprůšvihy, ke kterým na kurzu došlo. Zprávy se pravidelně vyhodnocují a jednou za rok vždy vydáváme Bezpečnostní zprávu, ve které shrnujeme trendy. Postupně jsme pochopili, že kořenem většiny průšvihů je spěch, únava nebo podcenění podmínek nebo vlastních sil. 

Například jsme díky pravidelné analýze odhalili, že jedním z rizikových okamžiků kurzu bývá návrat instruktorů ze samotného kurzu domů. Vyčerpaní a unavení náročným programem často havarovali. Proto jsme zavedli pravidlo, že řidič vozidla se poslední den kurzu buď neúčastní programu a odpočívá, nebo všichni zůstanou o den déle a vracejí se až odpočatí. Četnost nehod se od té doby dramaticky snížila.” 

Skauti neumí řídit 

Že automobil představuje nebezpečí i pro skauty, dokládá statistika pojistných událostí, zejména v letošním roce. "Neumíme řídit," shrnuje David Palan, který se na ústředí stará o pojištění. Na rozdíl od únavy, která bývala osudová pro instruktory PŠL, však skauty ohrožují jiné rizikové faktory. "Řada řidičů je velmi mladých a za volant usedají bez zkušeností. Řídí někdy také dodávky či s soupravy s vozíky, což může být náročné i pro zkušené řidiče. Nebo řídí půjčená auta ve špatném technickém stavu, protože v táborovém terénu se mnoho lidí o své auto bojí,” vypočítává Jana Jirasová - Prcek, která má ve Výkonné radě na starost oblast bezpečí. Zpravidla to skončí jen uraženým výfukem či pomačkanou kapotou, ale na jednom z letošních táborů bohužel došlo i k vážné nehodě s následkem smrti. 

Drtivá většina průšvihů naštěstí nekončí tragicky. “Letošní tábor byl plný úrazů, do nemocnice jsme jeli snad desetkrát,” povzdechl si vedoucí jednoho oddílu. Kluci si třeba polámali prsty při mečování klacky nebo při hraní fotbalu. To je v pořádku – pohyb v přírodě s sebou vždy nese určitou míru rizika a svobodná hra je nezbytná pro zdravý rozvoj nejen pohybových, ale i psychických a sociálních dovedností (viz např. kniha Svobodná hra od Justiny a Petra Danišových). Přestože taková zranění nejsou selháním vedoucích a pravděpodobně se jim nedalo předejít, vždy má smysl zamyslet se nad otázkou, jak jim do budoucna zabránit. I kdyby si potřebné ponaučení odnesli jen sami aktéři, už to má smysl. 

Nejrizikovější jsou tábory 

Záznamy pojistných událostí nahlášených na skupinové úrazové pojištění, které má Junák - český skaut sjednané přes Českou radu dětí a mládeže, už jsou o něco vhodnějším vzorkem ke statistické analýze. V šestiletém období 2018-2023 zde máme celkem 940 případů, zpravidla necelých 200 pojistných událostí ročně (nižší počty v letech 2020 a 2021 mohly být způsobeny omezením činnosti v období pandemie COVID-19). Mnoho dalších méně závažných úrazů jistě proběhne bez hlášení na pojišťovnu, ale o těch se zpravidla nedozvíme. 

Nejběžnějšími pojistnými událostmi jsou zlomeniny či zhmožděniny při hrách, řezné a sečné rány při práci s nástroji, popáleniny při vaření v táborové kuchyni či na otevřeném ohni. Často také dochází ke zraněním během stavby či bourání táborů, případně při pohybu za zhoršených podmínek (náročný terén, tma), poměrně časté jsou také vyražené zuby. Většina úrazů se děje na táborech (k 57 procentům zaznamenaných úrazů došlo v červenci a srpnu, ze zbylých 43 procent se dvě třetiny staly v jarních a podzimních měsících). Zhruba třetina zraněných jsou světlušky a vlčata, další třetina skautky a skauti, zbylá třetina úrazů je rovnoměrně rozložena mezi rovery a dospělé. Úrazy se častěji stávají chlapcům než dívkám (63 procent procent úrazů připadá na chlapce). 

(Foto: Zuzana Havlínová - Pipla)

Ze záznamů pojistných událostí však už nevyčteme, jaká ponaučení si z jednotlivých úrazů odnášejí sami zranění, jejich vedoucí, nebo celé oddíly. Prakticky z každého úrazu si totiž při hlubším zamyšlení lze odnést nějaké ponaučení. Například na našem letošním táboře se zranilo vlče při pádu z klády, kterou se rozhodlo přecházet v lese. Ostrý klacek mu probodl tvář, rána vyžadovala pečlivé chirurgické ošetření v celkové narkóze a chlapec absolvoval zbytek tábora na antibioticích. Zprvu jsem nad celou věcí mávl rukou s tím, že to byla jen klukovina a úrazu se spíš zabránit nedalo. Pokud nechceme holkám a klukům zakazovat veškerou činnost s nádechem rizika, pak s tím asi do budoucna nic nenaděláme. Pak jsem ale začal přemýšlet, zda by nebylo vhodné zřídit na tábořišti opičí dráhu, kde by děvčata a chlapci mohli z klád padat na louku bez ostrých klacků a kamenů. Možná by se někteří z nich na opičí dráze vyřádili a neměli pak potřebu balancovat na kládách v lese, kde je případný pád mnohem nebezpečnější. Nebo by se na opičí dráze v balancování zdokonalili a případnému uklouznutí by v lese dokázali zabránit. 

Řízení rizika není raketová věda 

Takové přemýšlení je na celé události možná to nejdůležitější. Umožňuje nám identifikovat skutečné příčiny úrazu (vlče přecenilo vlastní možnosti a pustilo se do aktivity, na kterou nebylo dostatečně připraveno). Následně na tyto příčiny můžeme reagovat preventivně (zmíněná opičí dráha nabízí trénink pohybu) i reaktivně (vedoucí mohou být obezřetnější a minimálně upozornit, že kláda na hromadě ostrých klacků možná není ta nejlepší příležitost k nácviku balancování). 

“Tento způsob přemýšlení je základem řízení rizika. Při přípravě aktivity nejprve zmapujeme možné zdroje průšvihů. Při náročnějších aktivitách mezi ně může patřit například i selhání výstroje, nedostatečná příprava účastníků či vedoucích, rapidní zhoršení počasí. Následně naplánujeme preventivní opatření (důkladná kontrola výstroje, trénink potřebných dovedností, dostatečné vybavení do deště či mrazu). Ne všechna rizika lze zcela vyloučit, proto je třeba naplánovat i reakci pro případ, že k průšvihu i přes všechna preventivní opatření stejně dojde. Při běžných aktivitách stačí lékárnička a zdravotnické dovednosti, znalost ústupové cesty či nejbližšího zdravotnického zařízení. Pro náročnější podniky (tábory, puťáky) je vhodné zpracovat krizové plány,” vypočítává Milan Hanuš - Jelen.  

Britští skauti se nad bezpečností zamýšlejí při přípravě každé aktivity – mají na to kolonku v online databázi, do které všechny aktivity povinně vkládají. Může nám to připadat absurdní a mnohdy zbytečné – třeba při pletení turbánku v klubovně objektivně žádná závažná rizika nehrozí. Pomáhá jim to však osvojit si potřebný způsob uvažování a lépe se připravit tam, kde to je třeba. Přiznám se, že mě často ani nenapadne vzít na schůzku lékárničku, přestože s vlčaty plánuji například pracovat s nožem. 

Řízení rizika není pro skautské vedoucí žádnou novinkou. Často je vykonáváme podvědomě, aniž bychom si uvědomovali, že jsme právě provedli “analýzu rizik”, “identifikovali hrozby” a zvolili “vhodná protiopatření”. Řada z nás se na skautské akci dostala do nečekané situace, kterou jsme pomocí “krizového řízení” vyřešili dříve, než došlo k průšvihu. To však neznamená, že se nemáme v čem zlepšovat. Chceme-li být připraveni, jak nám velí naše skautské heslo, je dobré seznámit se s krizovými situacemi jiných dříve, než se s podobnou situací setkáme sami. 

S úrazy si poradíme, s nemocnou duší je to horší 

Jako skauti býváme připraveni k ošetření běžných úrazů. Díky zdravotnickým kurzům a časté praxi většina vedoucích hravě zvládne odstranit klíště, ošetřit řeznou či sečnou ránu, popáleninu i zlomeninu. I při setkání s ohrožením života skauti zpravidla obstojí, jak dokládají příklady závažnějších úrazů na táborech. 

Objevují se však jiné výzvy, na které nejsou všichni vedoucí zatím zcela připraveni. Například projevy psychické nestability jako jsou poruchy příjmu potravy, sebepoškozování, agresivní chování či sebevražedné myšlenky jsou situace, na které vedoucí zpravidla nebývají připraveni. Mohou se však obrátit například na e-mailovou skautskou poradnu na adrese poradna@skaut.cz. Na nárůst podobných obtíží reagovala organizace i nabídkou kurzů základů krizové intervence pro skautské vedoucí, o které je velký zájem. Na emailovou poradnu či telefonickou Skautskou krizovou linku se také často dostávají případy nevhodného chování ve vedení a nefunkčních vztahů, které paralyzují skautskou činnost. Ačkoliv se nejedná o průšvihy typu vyhořelá klubovna nebo zraněná skautka, problémy ve vztazích mohou vedoucí dlouhodobě zatěžovat a okrádat je o radost a chuť do další práce, což může negativně ovlivnit skautskou činnost v jejich oddílu. 

Další kapitolou, která se pomalu začíná otevírat, jsou případy nevhodného sexualizovaného jednání.  Po uvedení Kodexu jednání dospělých se dozvídáme o více rizikových situacích a jsme rádi, že jsou vedoucí pozorní a že včas v takových situacích sami jednají nebo si vyžádají podporu, zkrátka že jim opravdu záleží na bezpečí kluků a holek ve skautingu.
 

Ještě nás čeká dlouhá cesta 

V nedávné anketě na SkautFóru označilo 247 vedoucích (65 procent všech hlasujících), že o webu prusvihy.skaut.cz dosud nikdy neslyšeli. Spuštění Skautských (skoro)průšvihů v únoru 2024 přitom doprovázela masivní kampaň na skautských sítích, streamovali jsme živé video, oslovovali jsme vzdělavatele i vedoucí oddílů. Zpočátku byl o nový dotazník skutečně zájem, během února jsme nasbírali 32 případů. Pak začala pozornost slábnout a do konce dubna se jich sešlo už jen sedm. Od začátku května až do začátku září pak přibyly jen čtyři nové případy. 

Motivovat skautské vedoucí k “práci navíc” je těžké. Dotazník však zvládne vyplnit i zástupce, šikovný rover nebo třeba rádce. “Data je třeba nejen sbírat, ale hlavně sdílet. Proto v Prázdninové škole Lipnice spojujeme řízení rizika s pravidelnými rituály,” vysvětluje Honza Polák - Hop, dřívější skaut a dnešní člen Správní rady PŠL. “Každý rok zveřejňujeme bezpečnostní zprávu o tom, co se stalo, a jaké jsou trendy v příčinách událostí. Řízení rizika také věnujeme workshop na metodickém setkání po sezoně, má své místo i na valné hromadě. Na jaře děláme Risk management konsilia - setkání šéfů týmů, kde společně analyzujeme rizika v připravovaných kurzech,” vypočítává. 

Ve srovnání s PŠL je Junák - český skaut teprve nováčkem, alespoň v řízení rizika na organizační úrovni. To je však pozvánkou k dalšímu dobrodružství v hledání cest, jak rozvinout kulturu sdílené chyby mezi skautskými vedoucími, pomoci jim překonat ostych a vzbudit v nich chuť sdílet svá ponaučení s ostatními. Jen tak naplno využijeme potenciálu, který nabízí organizace se 76 tisíci členy, 2500 oddíly a 1200 tábory ročně. “Stačí, když každý oddíl nasdílí alespoň jeden průšvih ze svého tábora či skautského roku a hned budeme mít hlubokou studnici opravdových zkušeností, z kterých se můžeme navzájem učit. A pak se můžeme dobře připraveni vydat naproti dalším skautským dobrodružstvím,” shrnuje Jana Jirasová - Prcek. 

Cílem řízení rizika totiž není vymazat ze skautské činnosti aktivity, při kterých se někomu něco stalo. Díky sdílení vlastních i cizích ponaučení se však při těchto aktivitách snáze vyvarujeme zbytečných chyb a dokážeme hledat cesty, jak holkám a klukům umožnit zažívat co nejvíce dobrodružství. Také tím získáme dobrý argument proti sílícím trendům ve společnosti, které se v zájmu vyšší bezpečnosti snaží dobrodružství spíše omezovat. 

Jaroslav Petřík - Australan

Článek vyšel v říjnovém vydání časopisu Skautský svět (10/2024).