Klíčové je to, co nás spojuje (rozhovor s J. Výprachtickým - Josém)

Se starostou Junáka – českého skauta Josefem Výprachtickým – Josém o jeho skautských začátcích, přechodu od roverských aktivit do vedení organizace i tom, kdy pro něj bylo nejtěžší hledání společného konsenzu mezi skauty.

Jaké byly tvé skautské počátky?

Jako dítě jsem do žádného oddílu nechodil, byl jsem až u založení oddílu. Bylo to krátce před revolucí na Proseku, kde jsme tehdy bydleli a bylo mi asi patnáct. Náhodou jsem byl na návštěvě u svého kamaráda, když ho navštívila parta lidí, která se točila kolem jednoho bývalého skautského vedoucího, a přizvala kamaráda ke spolupráci v oddíle. Mně to přišlo dobrodružné a tak jsem se přidal také a trochu nezávazně pomáhal. Po čase od oddílu část lidí odešla, jeden ze zakladatelů si založil nový vlastní oddíl a kluci z toho původního zůstali bez vedení. A já s bráchou a partou starších jsme si tehdy řekli, že oddíl převezmeme a nenecháme kluky běhat po ulici a zvlčit. Krátce po sobě z tohoto “kvasu” nakonec vznikly tři oddíly nedaleko od sebe, které spolu úzce spolupracovaly. Náš 108. oddíl, který pracuje dodnes, byl tehdy hlášený pod Pionýrem. Měli jsme klubovny na několika různých místech na Proseku i třeba ve Vysočanech. Když jsme o klubovny přišli, scházeli jsme se různě po domácnostech.

(foto: Marie Konečná - Maňule)

Činnost oddílu se ale blížila té skautské?

To je pravda, programy byly blízké těm skautským. Měli jsme i vlastní stezky, které vycházely z původních skautských z roku 1968, já se hodně inspiroval Foglarem. Dokonce na nás na jaře 1989 přišlo udání na obvodní výbor KSČ, že skautujeme. V létě za námi přijeli na tábor a začali vyšetřovat. Byli jsme zrovna na puťáku, v táboře byl jen jeden z nás se dvěma nemocnými dětmi. Vytýkali nám mimo jiné, že zasekáváme sekeru, plníme odborky a nenosíme modré košile. Měli jsme za sebou několik kontrol už předtím, ale to vždycky prošlo. Já to udání nikdy nečetl. Kontroloři s ním mávali kamarádovi před očima, že si nás v Praze předvolají na výbor. Ale už to naštěstí nestihli. V té době jsem sice už dokončil vysokou školu, ale přesto zpětně říkám, že nás listopadová revoluce zachránila.

Měl jsi v rodině nějaké skautské kořeny?

Spíš ne, život naší rodiny se dost točil kolem kostela U Krista Krále ve Vysočanech, děda tam byl kostelník, táta varhaník. Bydleli jsme na Hanspaulce, ale ve třetí třídě jsme se přestěhovali na Prosek. Tím jsem se odstřihl od svých kamarádů, které jsem v tu chvíli měl. Máma mi dokonce říkala, že když jsme se přestěhovali, tak jsme s bráchou skoro rok nechodili mezi děti a byli pořád zavření doma. Zajímavé ještě je, že můj táta pracoval s lidmi, kteří byli v TOMu, a měli jsme s bráchou jednu dobu chodit do skrytého skautského oddílu. Nakonec jsme si ale s bráchou řekli, že to je moc daleko, hodinu autobusem přes celou Prahu se nám jezdit nechtělo. Takže setkání se skautingem nastalo až po listopadu 1989. Pamatuju si, že jsme s oddílem reálně zvažovali, jestli jsme dost dobří na to, abychom do Junáka vstoupili.  Na druhou stranu střet s realitou, kdy skauting byl silně konzervativní a forma často převažovala nad obsahem, byl docela drsný. Takže jsme si založili vlastní středisko. Silnou vzpomínkou ze začátků mám na to, že když v roce 1992 vznikal Svaz skautů, přišel nám na středisko dopis, jestli tam nechceme přejít. Kamarádi ze zmiňovaných oddílů mi ho četli v nemocnici. Brali mi mozkomíšní mok z páteře a nebylo mi v tu chvíli dobře. Na otázku k odchodu z Junáka do Svazu jsem jim odpověděl: Když už jsem vstoupil, tak já už nikam jinam nejdu. 

____________________

Na skautském ústředí jsem našel dvě věci, které jsem v předchozích pracích nikdy neměl. První byla, že to byla práce s hlubokým smyslem. Druhou věcí je skvělý pracovní tým.

____________________

Jaká byla poté tvá cesta k roverským aktivitám jako Svatoplukovy pruty nebo Mikulášský seminář?

V roce 1993 jsem si ve Skautingu přečetl inzerát kurzu FONS pro vedení roverů. Předal jsem tehdy oddíl, tak jsem si řekl, že to je ideální příležitost, jak se naučit vést kmen, který jsem chtěl na středisku založit. Pod inzerátem byl podepsaný Miloš Zapletal - Zet a nějaký Václav Břicháček. Přijel jsem na FONS, na místě čekalo překvapení. Bylo mi tehdy sedmadvacet, většina ostatních byla sedmnáctiletých. Nedostal jsem tam sice žádnou metodiku, jak vést rovery, ale největším přínosem bylo potkat se s lidmi, od kterých jsem toho spoustu načerpal – od Dazula ze Vsetína, přes rovery z Brna, lidi z pardubického Parsu a pak tu byla obrovská osobní inspirace od starší generace instruktorů jako byli Gigant, Joviš, Zet, Janka s Rackem a další. Viděl jsem, že kolem nás je spousta skvělých skautů, které jsme z našeho zapouzdřeného střediska neviděli. Tenhle kurs změnil můj celý další skautský život. Na podzim po kurzu jsem založil s našimi rovery kmen - Roverskou banánovou republiku a přivedlo mě to i k dalším roverským aktivitám. Stal jsem se instruktorem na FONSu a odtud byl jen kousek ke kurzu pro roverské kmeny Svatoplukovy pruty. Ten jsme začali s otcem myšlenky Netopýrem a dalšími, Vrtem, Fidlou nebo Zdennym - Zdeňkem Kudrnou, chystat, protože jsme měli pocit, že stojí za to dělat program nejen pro jednotlivé rovery. Ti se pak s inspirací vrací do svých kmenů a středisek, kde jsou ale často osamocení - a proto jsme ho chtěli nabízet i celým roverským skupinám.

(Foto: Skautská křižovatka)

Jak probíhal tvůj přechod od roverských aktivit k těm na ústředí?

Na přelomu let 1997/1998 probíhala na skautském ústředí řada změn. Jednou z nich bylo, že hledali tajemníka, který by měl tu pozici jako svou placenou práci. Pracoval jsem tehdy, coby vystudovaný elektroinženýr, v jedné firmě s automatizovanými linkami. Říkal jsem si, že na pár let půjdu pracovat na ústředí a pak zase třeba někam jinam. No a uvízl jsem ve skautských sítích až doteď. V roce 2001, kdy nastala velká změna v řízení Junáka a vedení organizace se rozdělilo mezi sněmem volené Náčelnictvo a jím jmenovanou Výkonnou radu, jsem se po třech letech z tajemníka ústředí stal členem Výkonné rady.

Kdy jsi zjistil, že ses v takové práci našel a budeš se v ní chtít realizovat i nadále?

Myslím, že je to o hledání smyslu toho, co člověk dělá. Předtím jsem vždycky chodil do práce, která mě živila, a vedle toho vedl oddíl. Na ústředí jsem ale našel dvě věci, které jsem v předchozích pracích nikdy neměl. První byla, že to byla práce s hlubokým smyslem. Do té doby jsem projektoval válcovny nebo se staral o roboty. Druhou věcí je skvělý pracovní tým. To, že můžu přispívat k podpoře skvělé věci se skvělýma lidma, je pro mě pořád obrovský benefit.

________________________

Účast na FONSu změnila můj celý další skautský život. Viděl jsem, že kolem nás je spousta skvělých skautů, které jsme z našeho zapouzdřeného střediska neviděli.

________________________

Ještě mě zajímá jeden posun. Jaká byla ta změna od práce s menší skupinou lidí v oddíle nebo na kurzu k vedení celé organizace? Co tě na tom baví, co je na tom naopak těžké?

Když se potká spousta skautů, většinou se snadno domluví, protože mají stejné základy, podobné zkušenosti z oddílů. Každý z nich má ale tu zkušenost zároveň i trochu jinou. Takže debata v oddíle je snažší, v oddíle k sobě máme blíž. Debata napříč celou organizací je složitější. Jednak vzdálenostmi a hlavně počty názorů. Mnoho debat jsme vedli třeba při přípravě změny podoby krojových šátků. Snažili jsme se vysvětlit, kde vidíme slabinu tehdejšího systému skautských šátků pro dnešní dobu. Že chceme novými šátky dávat najevo, že skauting je veselý, přitažlivý, že je to dlouhodobá výchova postavená na hodnotách. A také, aby se líbily nejen dětem v oddílech. Proti tomu stály tradice. Některé nepřekročitelné, jindy zkreslené oproti skutečnosti, např. v tom, co stálo na konci 30. let u vzniku hnědých šátků . Přesto si myslím, že i když to dalo hodně práce, tak se výsledek povedl a našli jsme společnou cestu, která vyhovuje jak těm, kdo nové šátky uvítali, tak tradičnějším oddílům.

Jaká byla pro tebe další témata, kdy bylo hledání společného konsenzu v rámci organizace opravdu těžké?

Pak to byla diskuze kolem změny názvu a loga. I tam se ukazovalo, že jsme historií a tradicí obecně opravdu dost svázáni a někdy i ve chvíli, kdy se doba posunula. Často v symbolech trváme na tom, že vše má být pořád jako dřív. Dneska tak jsme Junák – český skaut, přesto o sobě mluvíme v absolutní většině případů jako o skautech, ne o junácích. Což je třeba velký posun oproti roku 1968. Musíme ale myslet na to, že potřebujeme věci dělat tak, aby je chápali dnešní skauti i jejich rodiče a veřejnost celkově. Když nám veřejnost nebude rozumět, nebude chápat, kdo jsme, nebudeme čitelní, tak nám práci neulehčuje. Tady nakonec zvítězil kompromis, který není vůbec špatný. Za mě jsme ale mohli být odvážnější s ohledem na budoucnost. I škodovka, která tak dlouho trvala na svém letícím šípu, ho už dneska v logu nemá. 

(Foto: Lucie Horáková - Basa)

I v Junáku dnes můžou být různé názorové skupiny a tábory. Když se na organizaci podíváš za poslední roky, přijde ti při hledání společných věcí jako konzistentní nebo se nůžky rozevírají?

Ať chceme nebo nechceme, promítá se k nám přes nějaký filtr společenská atmosféra. Jsme  součástí společnosti. To, že jsme skauti, nás předdefinovává, ale nezmenšuje to působení společnosti na každého z nás. Musí se tak i k nám, do určité míry, promítat různé otázky kulturních válek. Čas od času se objeví nějaký extrém, jako například požadavek na to, ať požádáme WOSM o vyškrtnutí některých jeho základních principů. A když to neudělají, ať odejdeme z WOSM. Je třeba s lidmi mluvit, diskutovat, snažit se je pochopit, hledat řešení a v neposlední řadě obrušovat hrany. Snažím se takové hlasy vyvažovat a pochopit co jejich pohled způsobuje. Ale přes všechny různé pohledy na to či ono, klíčové vždy bude to, co nás spojuje – poslání zlepšovat svět skrze výchovu dětí a mladých lidí.

Daří se nám podle tebe udržovat si ten společný základ?

Věřím, že ano, necloumají námi zásadní spory, organizaci se daří. Jsme teď tak pětadvacet let od posledního velkého vnitřního otřesu a snad nám to vydrží. Čas od času se zachvějeme, ale vždycky jsme to dokázali vybalancovat. Není to ale automatické, musíme se o to všichni snažit.

_____________________

Ať chceme nebo nechceme, promítá se k nám přes nějaký filtr společenská atmosféra. Musí se tak i k nám, do určité míry, promítat různé otázky kulturních válek.

_____________________

Když se podíváš na čerstvě schválený obsah Strategie 2030, je to pro tebe pro nejbližší roky dobré společné vodítko? Jsi s jejím obsahem spokojený, nebo ti tam něco chybí?

Za mě jsou tam ty nejpodstatnější věci. Zároveň to neznamená, že se teď zastaví čas a budeme řešit jen strategii. Organizace bude dál žít svým životem a rolí nás všech má být, abychom se dokázali zaměřit na věci, na které strategie posvítí. Byl jsem nešťastný z té minulé, která byla strašně moc rozkročená. Tato je z ní poučená a výrazně zúžená. Za sebe bych témata současné strategie možná poskládal drobně jinak, možná ještě trochu zúžil. Ale je to úspěšný výsledek společné práce, velkého dialogu, který povede naše další směřování. Jsem rád, že je tam významně zohledněné téma růstu. Ten před nás reálně staví velké výzvy i mnohé komplikace. Musíme organizaci pomáhat s jejich řešením, jinak si přestane myslet, že je dobré, že rosteme. Za sebe jsem ještě moc rád, že tam reflektujeme i environmentální otázky, které nám dnešní doba přináší, a že je tam i téma bezpečného skautingu. Tomu se teď výrazně věnuje i celosvětový skauting a je to jeden ze společných úkolů pro organizace po celém světě.

Co bys z tvé zkušenosti a pozice doporučil zástupcům jednotek, které právě řeší názorovou rozpolcenost mezi členy? Jak s tím mohou pracovat?

Záleží na povaze rozporu. Podle mě je dobré si pozvat mediátora, někoho zvenku, z okresu, někoho komu obě strany budou věřit. U jednodušších témat může určitě pomoci nějaký seniorní člen střediska, kterého respektují obě strany, který má ve středisku silnou neformální roli. Někdy je hledání shody opravdu těžké. Důležité je nebýt zaťatý v tom, že jen já mám pravdu.

Václav Zeman - Šík

Rozhovor vyšel v dubnovém čísle časopisu Skautský svět (04/2024).