Musíme se domluvit (zamyšlení R. Šantory - Boba)

Snaha o posílení kvality skautské výchovy i pokračování růstu organizace deklarované ve Strategii 2030 si budou vyžadovat zapojení mladých i dospělých. Základními kameny jejího úspěšného naplnění budou ochota mluvit spolu a schopnost domluvit se.

Nedávno skončený Valný sněm se jako svému hlavnímu tématu věnoval projednávání Strategie 2030. Tu vzal na vědomí a zaúkoloval náčelnictvo ji letos dopracovat a schválit. Její silná ambice je esenciálně vyjádřena v části úvodní vize: „V oddílech, ve střediscích a přístavech a dalších skautských společenstvích zásadně posílíme dopad skautské výchovy především ve výchovných kategoriích skautek, skautů, rangers a roverů. Chceme být společenstvím, v němž mladí lidé v bezpečném prostředí posilují svoji odolnost. Zajistíme personální i materiální kapacity organizace, abychom umožnili zapojení většího počtu dětí a mladých lidí do skautského hnutí.”

To zásadní, co z vize plyne, je důraz na zlepšení kvality skautské činnosti a další pokračování v růstu organizace. Obojí se neobejde bez hledání širší shody a především v zapojení co největšího počtu dobrovolníků. Obojí bude zároveň naším prubířským kamenem ve schopnosti se domluvit a hledat společné cesty.

Hledání hranic

Junáku se již dvacet let vyhýbá nějaký vážnější vnitřní konflikt. Nic organizaci neštěpí, nedochází k odchodům ani k silnějším obsahovým rozporům. Důvodů je víc, ale jedním z nich jsou i široké mantinely ve kterých se „hra o velkou sázku” uskutečňuje. Charta českého skautingu z roku 2005, od kdy se datuje naše období „velkého klidu”, stanovuje jako hranice skautingu: poslání, principy a metodu. Ty nikdo nezpochybňuje, ale ani příliš neřeší, jak moc se jich držíme. Oddíly mají velkou volnost v tom, jak svou práci dělat, kritika je minimální, spíše se volí pozitivní doporučení. Ale výzkumy, které Junák na různá témata zadal, jasně naznačují, že například s naplňováním Metody má větší problémy až třetina oddílů. Pokud tedy chceme „posílit dopad skautské výchovy”, čeká nás debata, co ještě je a už není skauting. Jak se do té správné části dostat a také co s těmi, kteří si řeknou „že vy si debatujte o čem chcete, my si to stejně budeme dělat po svém, jako minulých dvacet let”. Právě možnost „dělat si to po svém”, je jedním z důvodů současného klidového růstu bez ideových rozdílů. Ale my musíme najít cestu, jak o věcech mluvit a jak skauting udržet v odpovídajících hranicích. Bude to náročné, protože vyhrocená společenská debata posledních let snižuje naši ochotu naslouchat jiným názorům a vést smysluplný dialog. Jak ukazuje ve svých interpretacích společenských nálad sociolog a skaut Martin Buchtík i lidé, kteří k sobě nemají názorově tak daleko, se v mnoha ohledech míjí a nejsou ochotni hledat shodu.

Budeme potřebovat naslouchat hlasům mladších skautů a skautek…

 

Tenhle skauting není pro starý!

Dalším důvodem, který nám bude paradoxně dosažení Vize 2030 znesnadňovat, je rozšiřující se věková škála dospělých členů. Kromě počtu dětí stoupá i počet dospělých. Což je na jednu stranu velmi důležité pro personální zajištění růstu, ale zvyšuje to možnosti třenic, které umocňuje generační rozdíl. Do věku nad padesát let se dostává silná generace přistoupivší ke skautingu v roce 1990. Vzhledem k odrůstajícím vlastním dětem bude mít více volného času a zároveň silně vepsaný skauting svého mládí pod kůží.

___________________

Součástí debaty, která je před námi, bude i hledání odpovědi na to, zdali jsme organizace mladých lidí a ti mají mít nejdůležitější hlas či stejně silné slovo patří i starším.

___________________

Už nyní od části z nich slýchám, „že dnešní oddíly či tábory nejsou co bývaly, že dnešní generaci sněhových vloček není možné nic vytknout, neboť chyba je kámoš” a podobně. Je jisté, že s vyšším věkem se člověk stává kritičtějším i vyhraněnějším, minulost má zářivější barvy a zvyšuje se touha po uznání. Zároveň je třeba vnímat proměnu společnosti i skautingu, který se stal různorodějším, co do formy i obsahu. Dobře je to vidět na uspořádání oddílů. Před dvaceti lety byla většina z nich nekoedukovaná, nesmíšená napříč věkovými kategoriemi a malá. Dnes je to významně pestřejší. Stejně tak pro činovníky devadesátých let byla kvůli komunistickým zákazům činnost v Junáku vysněnou náplní volného času. Nezatížená generace dnešních vedoucích má často pestřejší zájmovou škálu a skauting není jediným středobodem jejich vesmíru. A tak bychom mohli pokračovat.

Debaty o dospělých v Junáku, probíhající v minulých letech v náčelnictvu či v kmeni dospělých si tyto obtíže připouštějí, ale náhledy na řešení se různí. Zdali jsme organizace mladých lidí a ti mají mít nejdůležitější hlas či stejně silné slovo patří i starším. 

 …ale nesmíme přitom přestat slyšet hlasy těch starších.

Spolu

Ovšem pokud se vrátíme na začátek naší úvahy, bez napření společné síly napříč generacemi je velmi nepravděpodobné, že se nám podaří personálně i energií Vizi 2030 naplnit. K tomu bude nutné nadchnout pro službu co největší část nastupující činovnické generace, ale přitáhnout k činnosti i ty minulé. Posadit se ke společnému stolu a hledat cesty, jak se domluvit na co nejlepší spolupráci. Být na obou stranách ochotni měnit své názory a postoje. Zároveň také s nadhledem stanovovat hranice a nezaměňovat cíle a prostředky.

My z generace padesátníků máme ve své paměti ukryté tuhé spory devadesátých let, kdy se často ze strany starších „skautské ideály staly cepem, kterým se druzí mlátili po hlavě”. Zároveň si pamatujeme výjimky probudilých šedých hlav, k nimž jsme s radostí chodili pro radu a byli vděční za jejich názory a pomoc. Proto si moc přeji, aby naši pozici starších a zkušených provázela hlavně pokora a snaha naslouchat díky mladé generaci současnému světu. A taky méně vzpomínání a více pohledů do budoucnosti, protože to si od nás skauting žádá.

Roman Šantora - Bobo

Článek vyšel v dubnovém vydání časopisu Skautský svět (04/2024).

Foto: Lucie Horáková - Basa