/Nedivím se, že mladí lidé dnes prožívají smutek a mají obavy z budoucnosti (rozhovor s M. Nawrathem)
S terapeutem a facilitátorem Martinem Nawrathem o fenoménu environmentálního žalu, o mladých lidech, kterých se nejvíce týká, i o tom, jak s tímto tématem pracovat ve skautských oddílech.
Existuje již nějaká ustálená definice termínu environmentální žal, se kterou se pracuje napříč vědeckou komunitou nebo odbornou veřejností? Jak zní?
Přístup k environmentálnímu žalu v České republice se značně liší od přístupu v zahraničí, kde je tento fenomén již delší dobu seriózně brán jako regulérní duševní obtíž. V České republice se environmentální žal nebral ještě donedávna úplně vážně, ale řekl bych, že v posledních dvou letech jsme se v tomto smyslu značně posunuli. Jednoznačnou definici zatím nemáme, ale volně bychom environmentální žal mohli definovat jako smutek nebo úzkost iniciovanou zkušenostmi s poškozenou přírodou a mizející krajinou, které se nám mění před očima, a obavami o budoucnost přírody.
Osobně nevím ve svém okolí o nikom, kdo by trpěl environmentálním žalem. Je to pravděpodobné? Nebo o tom ti lidé nemluví?
Překvapilo by mě, kdyby se ve skautském prostředí toto téma neobjevovalo. Nutno však podotknout, že stále existuje mnoho ekologicky citlivých lidí, kteří jsou opatrní a o svém environmentálním žalu nemluví nebo prostě nepoužívají přímo tento termín. K tomuto stavu rozhodně přispěla skutečnost, že i někteří psychologové a psychoterapeuti donedávna takové obavy relativizovali a hledali v něm spíše roviny projekce subjektivních obtíží na přírodu. A navíc ono to nefunguje tak, že by se běžný člověk svěřil někomu blízkému s tím, že „má environmentální žal“. Lidé mezi sebou běžně sdílí smutky na téma sucha v krajině, mizejících lesů nebo absence sněhu v zimě, ale ne s nálepkou environmentální žal.
Jak můžeme u členů našich skautských oddílů rozpoznat, kdy jde o stav běžných nejistot a obav z budoucnosti, a kdy už se u nich projevuje environmentální žal? Jak se máme chovat k člověku s těmito projevy? V jakém případě je vhodné obrátit se na odbornou pomoc?
Prožitky vždy existují v nějakých škálách. Každý člověk si někdy posteskne nebo prožívá smutek spojený například s rozchodem, ztrátou blízkého člověka nebo s pracovním neúspěchem. V takových případech se však nejedná o duševní onemocnění. V případě environmentálního žalu už se bavíme o hlubším dlouhodobě pociťovaném smutku nebo úzkosti, která má setrvalý stav a může se projevovat i depresivními nebo fyzickými projevy viditelnými navenek.
Člověka s jakýmikoli obavami je obecně dobré vyslechnout, zajímat se, doptávat se. Díky tomu zjistíme, jakou hloubku daný problém má. Když vidím, že stav smutku nebo úzkosti trvá u někoho dlouhodobě, že má dopad na mezilidské vztahy, jeho zdraví nebo chování, je to nejvyšší čas obrátit se na odborníka.
_____________________
Co uvádějí mladí lidé trpící environmentálním žalem jako nejtíživější, komplikující jejich situaci?
Rozhodně nepomáhá relativizování nebo shazování smutků souvisejících s přírodou, se kterým se bohužel stále lze ze strany části společnosti setkat.
Co dalšího může environmentální žal zhoršit?
Někteří lidé mají paradoxně tendenci se v tom tématu utápět. Číst další a další články o životním prostředí a klimatu, poslouchat rozhovory s odborníky, sledovat dokumenty. Neustále zjišťují nové informace, ale nevede to k akci, nadhledu, odstupu. Takové zahlcení negativními informacemi je stahuje dolů.
Dotýká se environmentální žal většinou mladých lidí nebo je rozložen mezi různé věkové skupiny?
Chodí za mnou klienti, v jejichž projevech úzkostí, depresí a smutku je složka přírody přítomná, nepřijdou přímo kvůli environmentálnímu žalu. Ale rozhodně se to týká mladších lidí. Souvisí to s tím, že mladá generace je vystavena většímu tlaku. Informace o klimatické změně přichází ze všech stran, navíc sami vidí, že příroda není v pořádku. Nejde jen o klima, je to hodně složitý život ohrožující problém, který se dosud nepodařilo uchopit a nalézt řešení. Nedivím se, že se to mladých lidí dotýká a mají obavy z budoucnosti. To, že prožívají smutek, když vidí, co všechno se v tomto smyslu děje, je naprosto pochopitelné. A vzhledem k tomu, v jaké situaci ohledně stavu životního prostředí jsme, mě vlastně překvapuje, že těch smutků není ještě víc.
Je to spojené s beznadějí, že mladí lidé nevědí, co bude dál?
Nepoužil bych slovo beznaděj, to je příliš silné. Jde o nedostatek vize, chybí jistoty a lídři, kteří by ukazovali spolehlivá a zodpovědná řešení. Společnost čelí řadě problémů, jako jsou válečné konflikty nebo epidemie covidu. Myslím, že nejde jen o environmentální žal. Chybí nám představitelný model ekologicky a sociálně spravedlivé společnosti.
Jak můžeme s tématem vhodně pracovat ve skautských oddílech? Jak jej vhodně otvírat a jak s ním citlivě pracovat a přispívat ke snižování tohoto žalu u těch, kteří jej cítí?
Doporučuji knížku Aktivní naděje od autorky Joanny Macy. Je v ní popsaný cyklus takzvané spirály aktivní naděje, ten se dá rozhodně používat i při práci s dětmi v oddílech. Obsahuje množství návodů na práci ve skupině. Aktivní naděje je zde představena symbolem pampelišky a metaforou jejích kořenů, listů, květu a semínek.
Prvním principem je vděčnost, metaforicky kořeny, protože musíme začít u našich zdrojů. Všichni máme nějaké zdroje, za které můžeme být vděční, a které někdy přehlížíme. Pokud si je uvědomíme a opřeme se o ně, pomohou nám vypořádat se s různými výzvami. S dětmi je určitě dobré mluvit o tom, co mají, co jim jde, co umí. Doporučuji psát si deník vděčnosti a připomínat si tím samozřejmé věci, které vlastně samozřejmé nejsou.
Druhým principem je uctění bolesti v obraze listů. Ve chvíli, kdy známe své zdroje a víme, z čeho vycházíme, můžeme si dovolit prožívat emoce. Lidé mají někdy ostych vyjádřit smutek, vztek, bezmoc nebo tíseň. Dejme dětem prostor o emocích mluvit nebo lépe vyjadřovat je v bezpečném prostředí. Je to jakási životní šťáva a je v nich energie. Je užitečné emoce vyjadřovat ve skupině, sdílet je s ostatními, nenechávat je v sobě a pro sebe.
Princip „vidět novýma očima“, metaforou květu, nás vede ke změně vnímání situace. Pokud v rámci komunity najdu a uvědomím si své zdroje a svoji sílu, a dovolím si projít emocemi, mohu dospět k poznání, že v tom nejsem sám, jsem součástí skupiny lidí, která může něco udělat. Klimatické změny pak mohu vnímat jako dějinnou událost, která představuje výzvu k hledání neotřelých pohledů a nových řešení.
Čtvrtý princip znamená jít dál, v symbolu semínka. Může se jednat o aktivní čin nebo dlouhodobou aktivitu. Dle autorky knihy Aktivní naděje navíc vybraná aktivita nemusí být pouze individuální. Joanna Macy doporučuje budování podpůrných skupin, kde je možné bezpečně o těchto věcech mluvit, a jejichž členové společně hledají další cesty.
Členové skautského oddílu mohou dle návodu spirály aktivní naděje společně vyhodnotit, co v jejich obci chybí a co by jejich oddíl mohl pro místní komunitu udělat. Nabízí se například uspořádání tematické přednášky, založení spolku na ochranu okolní přírody, členství v komisi pro životní prostředí, dobrovolnická služba v nějaké neziskové organizaci, zavedení komunitních zahrad, nebo happening za snížení rychlosti aut ve městě. Osobně podporuji i radikálnější kroky, jako jsou blokády elektráren. Tlak na fosilní byznys je ve snahách o zmírnění klimatické změny zásadní. Důležité je, aby s daným nápadem přišli samotní členové, aby to byla jejich vlastní cesta, aby se za to uměli autenticky postavit.
Popsaný cyklus aktivní spirály nám pomáhá posouvat se prostřednictvím svého aktivního jednání dál, zpětně své kroky vyhodnocovat, emočně prožívat a na základě toho hledat další nové nápady. Připomínat si své zdroje a vše sdílet s nám blízkými lidmi.
Máte na základě Vaší zkušenosti dojem, že environmentálního žalu přibývá?
Ze své praxe usuzuji, že se toto téma na různých rovinách poměrně zintenzivňuje. Mladá generace citlivě vnímá proměny světa a má potřebu hledat odpovědi na své otázky dotýkající se lidského bytí.
Aby byla psychoterapie úspěšná, musí být propojena s tělesným prožíváním, neboť řada traumat, zážitků i úzkostí se usazuje v těle. Naše duševní obtíže mají i tělesný obraz a bez toho, aniž bychom obnovovali vztah k tělu, se nemůžeme ani vyléčit. Proto v posledních letech v psychoterapii výrazně posiluje téma těla, například velmi populární mindfulness. Jedná se o všímavost k vlastním pocitům a tělesnému prožívání.
Řekl bych, že tento posun je součástí proměny paradigmatu našeho vztahu ke světu. Na jednu stranu je environmentální žal psychická nemoc, ale na druhou stranu probíhá jejím prostřednictvím důležitá proměna vnímání společnosti.
Tím, že se učíme větší citlivosti vůči vlastnímu tělu, učíme se citlivosti vůči přírodě. Díky tomu se obecně zvyšuje všímavost a vnímavost lidí vůči přírodě, jelikož mají schopnost si při pobytu v přírodě více uvědomovat vůně, zvuky, barvy nebo dotyky. Tím, že jsou více v souladu se svým tělem, mohou se lépe propojit s přírodou. Existuje s tím související hypotéza, že pokud budou lidé více zakotveni ve svém těle, budou k přírodě citlivější a bude pro ně složitější přírodu ničit nebo se chovat způsobem, který má negativní dopady na životní prostředí.
_____________________
Co byste doporučoval jako prevenci pro předcházení těmto stavům? Dá se to vůbec?
Možná to zní jako banalita, ale doporučuji chodit do přírody, budovat si dobré mezilidské vztahy a komunitu, mluvit o věcech, které nás tíží, přiměřeně si o těch tématech číst a vzdělávat se v nich. A v neposlední řadě hledat řešení tam, kam dosáhne moje schopnost, hledat příležitosti ke sdílení, tvoření, budování. Zkrátka žít tvůrčí, kreativní život, ve kterém jsem jeho vlastním aktérem a nejen příjemcem negativních zpráv a dopadů vnějšího dění.
Lukáš Polanský – Luky
Rozhovor vyšel v únorové vydání časopisu Skautský svět (02/2024).
.jpg)
Komentáře
Okomentovat