Během velkých akcí mizí okolní svět (rozhovor s J. Špatenkou - Špáťou)
S Janem Špatenkou – Špáťou o skautských akcích, které ho ovlivnily, přípravách i vedení Národního skautského jamboree i výzvách, které před skautingem v nejbližší době vidí.
Kdy a jak ses dostal ke skautování? Jak vzpomínáš na svá první skautská léta a vedoucí?
Začal jsem skautovat v roce 2001 v České Skalici, kde jsem bydlel a bydlím do dneška. Ke skautům mě přizval můj spolužák ze základní školy, bylo mi asi devět let. Velmi brzy jsem tomu propadl. Do té doby jsem v koníčcích nebyl moc vyhraněný, zkoušel jsem všechno od rybaření, přes tenis, fotbal a aikido. Brzy jsem od skautů přešel pomáhat k vlčatům. Viděl jsem tam možnost uplatnění a realizace. Skautování jsem věnoval většinu svého volného času. Zatímco spolužáci doma vymýšleli příběhy, aby mohli chodit za holkama, já říkal, že jdu za holkama a šel jsem do klubovny. Vedoucí, které jsem měl ve skautském oddílu, pro mě byli dlouhou dobu obrovsky silnými vzory. Postupně se však ty obdivované modly začaly dost sesouvat z piedestalu. Zjistil jsem, že mnohdy nám něco říkají, ale pak sami jednají jinak. Tohle zjištění mě silně zasáhlo, přišel jsem si podvedený. Dal jsem si tedy za svůj osobní cíl, že si při skautování nebudu na nic hrát a budu o svých chybách mluvit s ostatními a nebudu je skrývat.
Foto: Matěj Šafránek - Mates
Čím tě skautování tak chytlo oproti jiným kroužkům? Bylo tam něco jiného, silnějšího?
Určitě hrála velkou roli ta možnost seberealizace. Jsem obecně dost cílevědomý a mám potřebu něco tvořit a vymýšlet. V oddíle jsem měl volné pole k tomu, abych vymyslel hru a udělal ji, abych něco zařídil. Najednou jsem mohl být jako dospělý. Cítil jsem důvěru, že ty věci zvládnu udělat. Určitě byli důležití i kamarádi, byla to úplně jiná přátelství než ve škole nebo na jiných kroužcích.
Jaká skautská akce pro tebe v mládí / minulosti byla významná, zásadní, a hodně tě ovlivnila a čím?
Takových akcí bylo víc. Jedna z mých zásadních událostí byla, když jsem jel jako účastník na rádcovský kurz Filia – kurz byl původně pro okres Náchod, dnes už je celorepublikový. Naprosto mě to nadchlo a brzy jsem se dostal do týmu a podílel se na přípravách. Kurz jsem začal vést a vedl ho až do letoška, kdy jsem ho předal. Viděl jsem tam jiné skauty, než jsou u nás ve středisku, že se dá dělat program i pro starší. I tady jsem cítil silnou důvěru od vedoucího kurzu, kterým byl Kari. Z velkých akcí mě hodně poznamenal Klíč v roce 2008, bylo to národní jamboree a byl jsem na něm jako servisák. Tam jsem poprvé přičichl k tomu, jak se dělá velká akce. Na Obroku 2009 jsem poprvé zažil program, který mě úplně uhranul tím, jaké jsou možnosti aktivit s tolika účastníky. Konkrétně to byla velká bojová hra pro víc než tisíc lidí. Na Intercampu v roce 2016 v Josefově jsem se poprvé zapojil do vyššího vedení velké akce, dělal jsem tam zástupce šéfa bezpečnosti. Tam jsem přišel poprvé do kontaktu se Šlehym, se kterým jsme skautským životem společně prošli až do letošního Národního skautského jamboree (NSJ), kde nám Šlehy dělal supervizora. Zkušenosti s přípravou větších akcí jsem sbíral i při pořádání různých kol skautských závodů.
Paralelně s pořádáním větších akcí běžela i tvá oddílová a středisková činnost?
Když mi bylo 18 až 19 a kdy padaly mé skautské vzory, jsem ze střediska i oddílu odešel a zůstal jen v týmu rádcovského kurzu. Do střediska jsem se vrátil před čtyřmi lety, kdy oddíl skautů hledal vedoucího. Bylo to náročné, protože oddíl byl ve vleklé krizi a byl na pokraji zrušení. Bylo v něm asi pět dětí a stejný počet kluků, kteří je vedli. Mohli jsme vše začít dělat odznova podle sebe. Dneska má oddíl přes 35 členů, má čtyři družiny, pátou družinu dospělých. Podařilo se nám udělat kus práce, oddíl jsem předal letos na konci tábora. Jsem teď zástupcem vedoucí střediska a uvidíme, kam po podzimním sněmu povedou moje další skautské cesty.
K vedení týmu NSJ ses tedy přihlásil krátce po návratu k oddílu…
O myšlence obnovy národního jamboree se mluvilo už od roku 2018. Hledal se tým, který by ho připravil pro rok 2020. S lidmi z týmu Obroku 2019 jsme si řekli, že takhle krátce po sobě dvě velké akce nezvládneme. Navrhli jsme, že akci můžeme připravit až na rok 2023. Se Šišulí, která mi dělala zástupkyni na Obroku, jsme se poslední den téhle akce rozhodli přihlásit do výzvy vést NSJ. V jednu ráno jsme servaní vykládali náklaďák ve skladu v Čimicích. V návalu euforie jsme si řekli, že uděláme i národní jamboree. Krátce po jmenování našeho týmu přišel covid. Tým akce jsem poprvé naživo viděl až rok poté, co jsme se dali dohromady. Pracuju jako hasič, takže jsem s covidem měl násobně více práce a méně času než do té doby. Přípravy trvaly do samotné akce přibližně tři a půl roku.
Foto: Štěpán Filip
Jak z tvého pohledu probíhaly přípravy akce? Co ti to období přineslo?
Bylo to v naprosto bezprecedentní turbulentní době, kdy se řada akcí rušila. Když covid opadl, přišla válka na Ukrajině a ekonomická krize. Připravené rozpočty ve velmi krátké době kvůli zdražování neplatily. To nás provázelo až do konce akce. Když je inflace přes 15 procent, tak to do rozpočtu dělá zásadní díru. Příprava takové akce je přitom velká výzva i bez těchto turbulentních věcí. Chtěli jsme šestidenní akci pro šest tisíc lidí. Z části snů jsme museli slevit, ale ve finále bylo na místě 5500 lidí, v návštěvní den 6200. Vnímám to celé jako cennou zkušenost, ale nejen mně to ukázalo, že to bylo už nad rámec času, který by dobrovolníci měli svým projektům věnovat ve volném čase. Bylo to hraniční a leckdy i za hranicí toho, co bychom jako skauti měli dobrovolně dělat. Myslím tím úzký tým i dost lidí ze širšího týmu. Šlo o stovky hodin práce. Určitě jsem v tom měl i nějaké vlastní ambice. Když děláš akci pro dva tisíce lidí, říkáš si, že ta příští už může být pro víc, protože tuhle už sis vyzkoušel.
Jaké bylo samotné vedení akce na místě? Jaké to bylo řídit tak širokou síť dobrovolníků? Co ti v tom pomáhalo?
Nejlepší na tom je, že na té akci už toho tolik nezmůžeš. Co jste nepřipravili do akce, už se na místě dohání jen horko těžko. Velkou výhodou bylo, že tým byl dost široký i zkušený. Moje práce na akci byla být připravený řešit krizové události. Těch několik nastalo – třeba výpadek sítě operátora, pod kterým běžela většina krizových linek. Vystupování na pódiu a rozhovory do médií si moc neužívám. To není zrovna to, proč velké akce dělám. Nevydržím také moc sedět a čekat, takže jsem vždycky sedl na kolo a dvakrát třikrát za den jsem objel celý areál a díval se, jak to vypadá, ptal se lidí na zpětnou vazbu. Dvakrát denně jsme se scházeli na poradách s užším týmem.
Je podle tebe zapojení se do příprav podobné velké akce vhodnou realizací pro dnešní dospělé skauty? Co jim může přinést?
Je to lukrativní nabídka, která je časově ohraničená. Má jasný začátek i konec, což se u vedení oddílu nebo střediska mnohdy říci nedá. Současně nabízí možnosti, které se jinde v organizaci dnes tolik nenajdou. Pozic, které by řešily na takové úrovni technické zázemí a komunikaci, moc není. Cílem by podle mě vždy mělo být, aby člověk, který do podobných projektů vstoupí, z nich vystupoval jako zkušenější a ideálně bez traumat, které by si z nich nesl. Tyto dovednosti si pak může odnášet i do pracovního a osobního života. Velké akce by po těch, kdo je připravují, neměly chtít jen práci, ale nabídnout jim i mentoring, supervizi a celkovou podporu, která je v těch oblastech, kterým se na akcích věnují, měla posouvat. Příprava těchto akcí trvá dlouho, ale směřuje k určitému krátkému úseku, kdy se konají. Těžko se to popisuje, ale během konání těchto akcí pro vás často úplně mizí okolní svět. Úplně se odstřihnete od toho, co je mimo brány areálu, tvůj svět je v tu chvíli jen to místo a lidi na něm. Ten svět žijete a jste jen tam. Velké akce jsou dobré pro ty, kdo mají touhu toto zažívat. Pro vedení organizace je ale velký úkol, aby dokázalo nastavit práci dobrovolníků na takových projektech, aby to bylo udržitelné a aby to bylo příjemné i z hlediska jejich rodinného a osobního života. Což se nám bohužel delší dobu nedaří. Pořadatelé velkých akcí na to opakovaně upozorňují. Když přípravy těchto akcí gradují, dostáváte se do spirály, ze které mnohdy nejde snadno vystoupit. Odstoupení z týmu v takové chvíli je určitě možné, ale může způsobit velké škody a zátěž ostatních. V té spirále je často třeba najednou věnovat přípravě akce víc a víc času, začnete ho proto brát tam, kde je – rodině, práci, oddílu, ze spánku. Připravujete tak akci v práci, doma, o víkendech… Je výzva, abychom to zařídili tak, aby se to v takové míře nedělo.
Foto: Lucie Horáková - Basa
Co mají zvážit ti, kdo by se chtěli do pořádání podobné akce v budoucnu zapojit?
Určitě je třeba dobře si zjistit časovou náročnost. Můžete jít na kafe s někým, kdo podobnou akci pořádal. Je dobré počítat i s dostatečnou časovou rezervou. Abyste mohli takovou věc dělat, musíte počítat s tím, že v nějakou chvíli budete pravděpodobně muset ukrojit část ze života, který jste znali do té doby. Taková doba téměř vždy na nějaký čas přijde. Nároky takových akcí jsou opravdu vysoké. Zčásti si je děláme sami tím, jak pořádáme lepší a lepší akce. Kladou je na vás i další subjekty – od Výkonné rady, přes hygienu a další státní instituce. Pokud někdo má manažerské ambice, není pro něj ve skautingu moc lepších míst, kde je může realizovat a v bezpečném prostředí vyzkoušet. Skautingu jsem vděčný za velkou část toho, co dnes dělám, i profesně. Může to mít základ někde v tom, že mě tehdy ve dvanácti letech třeba nechali připravit schůzku…
Mluvil jsi o tom, jakou výzvu vidíš v nepřetěžování dobrovolníků a práci s nimi. Vidíš ještě v něčem dalším nějaké rezervy současného skautingu při práci s mladými i s dospělými? Co naopak funguje dobře, na čem můžeme dál stavět?
Myslím, že v posledních letech na řadě míst nemáme problém s počty dětských členů, ale máme ho s počty dospělých a lidí pro vedení. Udržet kvalitu výchovy na stejné úrovni při rostoucím počtu členů je podle mě jedna z velkých výzev této doby. Jsem z města, kde se nedostatek vedoucích projevuje v ryzí podobě. Růst organizace by nám neměl přerůst přes hlavu, tak abychom nebyli schopni ukočírovat kvalitu vedoucích a jejich vzdělávání. Další oblast vidím u středisek podobných těm, jaké jsme my – tj střediska na menších neuniverzitních městech. Náš oddíl má dneska sedm dospělých lidí, v České Skalici z nich dnes bydlím jen já. Ostatní jsou v univerzitních městech, kde budou několik let studovat. Mnozí se poté už do rodného města ani nevrátí. Neznám na to řešení, ale je třeba o tom mluvit.
Václav Zeman - Šík
Rozhovor vyšel v časopisu Skautský svět (10/2023).
Komentáře
Okomentovat