Esej J. Pasze: Můj rok s odvahou

Esej o odvaze i strachu v nás. Co o nich vypovědělo 65 rozhovorů a dva výzkumy cyklu Nebát se? Co nám může pomáhat přiznat si své strachy a dodávat si odvahu měnit svět okolo nás k lepšímu?

Splnil se mi můj dětský sen. Nebo noční můra. Jednou jsem utíkal před nosorožcem. Přesněji před nosorožčí mámou. Byl to jeden z nejkrásnějších a zároveň nejstrašidelnějších dnů mého života. Tohle i další setkávání s vlastním strachem i odvahou mi daly jeden důležitý směr, jednu životní misi. Chci co nejlépe chápat, co to strach a odvaha je a co s tím můžu dělat. Ne se nikdy nebát, ale bát se co nejméně a co nejlépe.

Foto: Jiří Pasz

V Nepálu jsem byl dělat výzkum pro svou diplomku. Po třech měsících práce na jihu země, v prachu, horku a hluku, jsem si konečně udělal přestávku. Jel jsem na výlet do přírodní rezervace Bardyia na jungle walk. Je to jedno z mála míst na světě, kde můžete jít do parku pěšky. Ráno jsme měli bezpečnostní školení. Když nás napadne slon, vyšplhejte nejméně pět metrů na strom, pozor na ty, které může slon porazit. Když nás napadne tygr, vyšplhejte nejméně pět metrů na strom. Tygr neumí šplhat, ale vyskočí čtyři metry do výšky. Měli jsme dva průvodce, neměli sebou zbraně. Všichni jsme měli jen bambusové tyče. Když nás napadne nosorožec, šplhejte neméně pět metrů na strom. Kdybyste nemohli na strom nebo nemohli utéct, praštěte nosorožce holí do čumáku. Máme mezi rohem a pusou takové citlivé místo, rána ho může na chvíli zmást. Pak šplhejte pět metrů na strom. Ráno u kafe a palačinek jsme se tomu smáli.

____________________

Máme v sobě i strach i odvahu. Důležité je, kdy v nás, co vítězí,

a jestli se boj se strachem a posilování odvahy dá trénovat.

____________________

Vešli jsme za svítání do Bardiye. Bylo nás sedm, šli jsme v řadě za sebou, jeden průvodce v čele, jeden vzadu. Vypadalo to jako pěkná normální procházka džunglí, sem tam podél široké vlídné řeky. Po půl hodině jsme bezradně stáli paralyzovaní strachem uprostřed neproniknutelné džungle, obklíčilo nás stádo asi 30 divokých slonů. Neviděli jsme je, jen jsme kousek od nás slyšeli ze všech stran zvuky, jako kdyby buldozer boural stromy. Nesměli jsme se dostat mezi dospělé a mláďata, sloni pak nemilosrdně útočí. Po nekonečně dlouhých minutách jsme se díky průvodci dokázali proplížit ven. Bral jsem to jako zážitek, ale taky upozornění, že možná není dobrý nápad chodit mezi divoká zvířata. Přece jenom to není National Geographic, není to v televizi.

Po dvou pohodových hodinách, pozorování opic, supů nebo gaviálů, jsme šli prašnou bílou pěšinou v krajině připomínající savanu. Díval jsem se zrovna před sebe a zaregistroval na kraji stezky pohyb. Asi tři sta metrů před námi se k mému překvapení vynořila hlava nosorožce a pomalu se otočila směrem k nám. Za vteřinu už zvíře sprintovalo překvapivou rychlostí proti naší partě. Průvodce zařval Utíkejte! Všichni se otočili a začali zdrhat na druhou stranu. Člověk se v takovou chvíli dostane do zvláštního tunelového vidění, jak mu z uší stříká adrenalin. Tělo i mozek se připravuje na flight or fight response – na útěk nebo boj, která nám má zachránit život. Utíkal jsem, co nejrychleji jsem mohl a snažil se, proboha, najít kolem sebe strom, na který zvládnu vyšplhat a který neporazí rozzuřený nosorožec. Samozřejmě jsem žádný takový neviděl.

Každý z nás s něčím bojuje. Zvítězí strach nebo odvaha? (Keňa)

Foto: Jiří Pasz

Po chvíli naštěstí průvodce zavolal, že můžeme zastavit. Vydýchal jsem se a přišla úleva. Nosorožčí máma chránila mládě a chtěla nás jen zahnat. Když jsme zdrhli, vrátila se k nosorožčátku. Měli jsme štěstí. A druhé varování. Potravní řetězec je mezi divokými zvířaty jiný a pokud člověk nemá zbraň, zcela jistě se neocitá na jeho vrcholu. Naopak vás v divoké přírodě může zranit nebo zabít ledacos. Když jsme po obědě začali sledovat čerstvé stopy tygra, měl jsem potíže udržet svůj strach na uzdě. Pokoušíme to po třetí? Kolik štěstí budeme dneska mít? Nebudeme ti hloupí turisti ve zprávách, kteří se z vlastní blbosti nechali zabít někde v džungli na druhém konci světa, protože neměli dost rozumu se neplést mezi divokou faunu?

Dopadlo to dobře, tygra jsme vystopovali a viděli ho na vlastní oči. Asi 15 vteřin. Přebrodil líně řeku, podíval se našim směrem, na ty podivné opice, co se motají v jeho království, vyšel na strmý břeh a ztratil se v džungli. Párkrát jsme později zaslechli varovný řev. I nosorožce jsme viděli ještě několikrát, vždycky už z bezpečí. Třeba pár, který se přišel vykoupat a napít k řece. Když jsme se večer vrátili do guesthousu, cítil jsem ale úlevu. Měl jsem v sobě smíšené emoce. Zažil jsem autentické štěstí i autentický strach o život. Nikdy na tu intenzitu nezapomenu. Beru to jako dobrou lekci. Později se proměnila v roky zkoumání, co pro nás lidi strach znamená, jak s ním žit a pracovat a kde hledat odvahu. Znáte to anglické rčení There is an elephant in the room?

_____________________

Slon v místnosti slouží jako připomínka k uznání a řešení důležitých problémů, i když je obtížné nebo nepříjemné jim čelit. Pochopil jsem, že pro mě osobně to není slon, ale nosorožec, a to téma je právě strach.

_____________________

Rčení „v místnosti je slon“ je metaforický výraz používaný k popisu zřejmého nebo významného problému nebo problému, kterého si je každý vědom, ale vyhýbá se diskusi o něm. Týká se situace, kdy existuje jasné a nápadné téma nebo obava, kterou se lidé záměrně rozhodnou ignorovat nebo se jí vyhnout, a to i přes její přítomnost a potenciální dopad na danou situaci nebo konverzaci. Slon představuje problém, který je tak velký a nápadný, že jej nelze snadno přehlédnout, a přesto lidé v místnosti předstírají, že si toho nevšímají a nediskutují. Může to být způsobeno nepohodlím, strachem touhou zachovat harmonii nebo se vyhnout konfliktu. Slon v místnosti slouží jako připomínka k uznání a řešení důležitých problémů, i když je obtížné nebo nepříjemné jim čelit. Pochopil jsem, že pro mě osobně to není slon, ale nosorožec, a to téma je právě strach.

Nebát se!

Nejsem statečný člověk. Jsem zvláštní kombinace citlivosti, křehkosti a síly a momentální odvahy. Mám sklony k úzkostem. Víc, než jet na Ukrajinu mě děsí představa, že nebudu ochotný pomoci člověku napadenému opilým svalnatým agresorem na zastávce. Jsem ochotný přednášet pro 500 lidí, ale někdy nezvládnu být mezi 20 neznámými lidmi na večírku. Fotím v obřích slumech nebo uprchlických táborech po celém světě, dokumentuju konflikty, ale někdy nejsem schopný najít odvahu řešit konflikt s někým blízkým. Předpokládám, že to všichni máme podobně. Máme v sobě i strach i odvahu. Důležité je, kdy v nás, co vítězí, a jestli se boj se strachem a posilování odvahy dá trénovat. Pozoroval jsem sebe i ostatní a pak – souhrou osudu přesně na začátku covidové pandemie – začala série Nebát se ve Skautském institutu.

Když hledáme odvahu, je důležité umět se podívat dovnitř. (Nepál)

Foto: Jiří Pasz

„Pocit bezpečí chceme mít všichni, je to jedna ze základních potřeb člověka,“ říkal mi tehdy generál Petr Pavel, dnešní prezident. „Odvahu vidím jako odhodlání dělat správné věci, i když je s tím spojeno riziko. Člověk, který nemá strach, není úplně normální. Mít strach je naprosto přirozené a jde jenom o to, jak se s ním vypořádáme.“ Sám popisoval strach především o své blízké a míval obavy o lidi mu svěřené do velení. Čelit strachu je podle něj dobré fyzickou i psychickou přípravou na různé životní situace. Transformační zážitek pro něj znamenalo nasazení v občanské válce v rozpadající se Jugoslávii: „Když se člověk dostane přímo do konfliktu, vidí, co působí za utrpení, za škody, a představíte si, že to samé, nebo něco podobného se může stát i u vás doma v místech, která máte rád, lidem, které máte rád, tak vás to změní hodně. Tyhle zážitky jdou skutečně do hloubky a člověk si je pamatuje na celý život.“

Nakonec jsme o boji proti strachu a hledání odvahy natočili 65 živých rozhovorů. Pozvali jsme lidi jako je Nora Fridrichová, Daniel Stach, David Vávra. Přišel i Mikuláš Minář, Petra Procházková nebo prof. Miroslav Bárta. Bavili jsme se o svobodě, demokracii, mužské a ženské odvaze, strachu z vědy, porodech nebo o kolapsu civilizací a víře v budoucnost. I spousta rozhovorů s lidmi, kteří nemají tak známá jména, byla zásadní. Probrali jsme schopnost ustát velké osobní ztráty a truchlit, lidskou důstojnost, propojení mezi pomáháním a štěstím, odvahu nepít, odvahu být odlišný, odvahu mít ideály. Ale třeba i proč vypnout internet a být offline, nebo proč nasednou na loď z PET lahví a jet do Hamburgu, stejně jako proč mít odvahu změnit názor, nebo proč mluvit s odvahou o sexu a sexualitě. Témat bylo hodně, na strach i odvahu jsme se podívali z mnoha úhlů a se společností Behavio udělali dva reprezentativní sociologické výzkumy.

Odvaha je pokus žít v pravdě

Z výzkumu i rozhovorů vyšlo pár obecných „moudrostí“. Strach je základní emoce, výsledek evoluce a má ho každý, pomáhá nám přežít. Někdo ho má už biologicky více, někdo méně. Jako s každou emocí je potřeba s ním pracovat, nemáme na výběr. To rozhodne o podobě našeho života. Odvaha je schopnost a dá se učit a trénovat, strach se dá dostávat pod kontrolu. Na odvahu se málo zaměřujeme jako společnost, málo ji kultivujeme. Máme problém s odvahou identifikovat veřejné osobnosti, ohlížíme se spíše zpět do minulosti na lidi jako byl Hus nebo Masaryk. Máme potíže odvahu přesněji definovat. Odvaha se totiž nerovná heroismus. Někdy spočívá v malých zdánlivě banálních věcech, třeba ochotě někomu trochu pomoci, nebo dělat věci odlišně, než je norma. Nikdo z nás neví, jak se v situaci, která vyžaduje odvahu, zachová. Neexistuje nic jako rozený hrdina a rozený zbabělec. Lidé jsou utvářeni životem a v různých situacích se chovají různě – některé zvládneme lépe a jiné nám „nesednou“. Tzn. jednou můžete být odvážní a jindy prostě fyzicky nebo metaforicky utéct.

Právě vychází slunce – každý den je symbolem nové naděje… (Vietnam)
Foto: Jiří Pasz

Jak pracuje se strachem jsem se ptal i Petra Pavla. Má proti němu nějaké rituály, způsoby, jak se s ním vyrovnat? „V armádě obecně se s tím pracuje tak, že čím lépe poznáte to, čemu máte čelit, tím méně jste potom překvapen a tím více jste schopen čelit i situaci, která může za normálních okolností strach nahánět. Takže výcvik, příprava, a nejen ta fyzická, ale i psychická, je velice důležitá. Já myslím, že v tomhle směru můžeme každý udělat hodně. Když se máme dostat do situace, kde můžeme očekávat nějaké riziko, je dobré si dopředu promyslet varianty, jak by člověk reagoval. Což samozřejmě úplně nevyloučí moment překvapení, ani to, že se nedostanete do stresu, ale hodně to pomáhá a člověk se potom cítí jistější.“

___________________

Možná se celý projekt Nebát se dá shrnout do jedné věty – odvaha je pokus žít v pravdě.

___________________

Možná se celý projekt Nebát se dá shrnout do jedné věty – odvaha je pokus žít v pravdě. Ten spočívá v přiznání si strachů a ochotě s nimi něco dělat. Přiznání si odpovědnosti za svůj život i za celou společnost. Já budu ten, který najde odvahu pomoci. Každý potlačený strach naopak způsobuje od malých problémů po velká traumata až po skutečné a rozsáhlé tragédie – a traumatizovaní lidé dokáží rozpoutat peklo vůči sobě i ostatním. Nepřiznané a potlačené strachy znamenají naopak život ve lži. Jak říká ředitel Skautského institutu Miloš Říha - Šípek: „Skauting nekončí u vázání uzlů. A mezi základní skautské hodnoty patří práce se sebou samým, tedy i ovládání strachu a odvaha k tomu, měnit svět okolo nás k lepšímu.“ Nezapomenutelný rozhovor potvrzující Šípkova slova,  vznikl s bratrem Hroznýšem: „Kdo má strach, není svobodný,“ řekl mi tehdy 103letý skaut Eduard Marek – a dodal, že smrti se možná bude bát, až bude starý.

Rozhovory o strachu i odvaze na Youtube i jako podcasty

Všechny rozhovory cyklu Nebát se dostupné jako videa na YouTube (bit.ly/Nebat_se_youtube) nebo podcasty na kanálech Skautského institutu (ceskepodcasty.cz/podcasty/skautsky-institut). Výstupy ze sociologického výzkumu o strachu z roku 2020 si můžete přečíst zde (bit.ly/Nebat_se_vyzkum_Strach) a z výzkumu o odvaze z roku 2023 zase zde (bit.ly/Nebat_se_vyzkum_Odvaha).

Jiří Pasz
Autor je novinář, spolupracoval se Skautským institutem na dvou sériích rozhovorů cyklu Nebát se. Text vyšel v červnovém vydání časopisu Skautský svět (06/2023).