Děti potřebují, aby jim někdo naslouchal (rozhovor s P. Wünschovou)
S ředitelkou Centra LOCIKA Petrou Wünschovou o dopadech dvou krizí posledních let na duševní zdraví dětí, o hledání výše laťky pro různé výzvy i o potřebě zpomalení.
Když se řekne „zdravý člověk“ nebo „zdravé dítě“, počítáme do toho dnes už i zdravou duši? Jak se podle Vás daří u společnosti posilovat vnímání důležitosti duševního zdraví a toho, že je nedílnou součástí našeho celkového zdraví?
Myslím, že covidová pandemie nám velmi silně ukázala, že fyzické a duševní zdraví jsou velmi úzce propojené. Ukázal nám i to, že pokud chceme zůstat psychicky zdraví, musíme se starat o své tělo a zároveň obráceně psychika tvoří velmi důležitou součást našeho celkového zdraví. Toto celostní pojetí už podle mě začíná pronikat všude, do sociální oblasti, do školství…
Roste podle vás v Česku počet rodičů, kteří pokládají duševní zdraví dětí za důležité?
I tady hrály podle mě silnou roli zkušenosti z covidu. Mnoho dětí tehdy přestávalo fungovat, začaly se sebepoškozovat. To vše vyzdvihlo téma potřebnosti péče o duševní zdraví jak u rodičů, tak u odborné veřejnosti. I v LOCICE jsme byli zaplaveni žádostmi o pomoc. Ozývali se i rodiče dětí, kteří byli do té doby hodně zaměření na výkon a na výsledky a nikdy by je nenapadlo, že budou řešit potíže v oblasti duševního zdraví. Téma významu duševního zdraví se nám naopak moc nedaří dostat k rodičům dětí, které nejsou tak dobře situované. Pro tyto děti sice covid v něčem neznamenal takovou změnu, mnohdy už před ním neměly skoro žádné kroužky a spoustu dalších aktivit. I v jejich případě se přitom ukazuje, jak jsou tato témata propojená – jistota a kvalita bydlení má nesporný vliv na duševní zdraví dětí i dospělých, lidé žijící na ulici mají velké potíže v oblasti duševního zdraví.
Co podle vás pomáhá v komunikaci s rodiči, kteří nevidí duševní zdraví a péči o něj jako tak důležité?
U rodin zaměřených na výkon se ukazovalo, že pokud mají jejich děti v životě obstát, je potřeba se postarat i o jejich bezpečí a duševní zdraví. Je třeba dát jim prostor na odpočinek, na navazování a udržování vztahů s vrstevníky. V období pandemie tyto potřeby celá řada rodičů pocítila dost silně na vlastní kůži i u svých dětí. V oboru se teď dokonce mluví o pandemii duševního zdraví. Mnoha náctiletým dnes dva roky covidu de facto chybí v jejich vývoji a budou je velmi obtížně dohánět. Je to téma, se kterým se potýkají jednotlivé rodiny i společnost jako celek.
Výzkumná data i zkušenosti odborníků, pedagogů, vychovatelů z posledních let ukazují, že duševní zdraví dětí se celkově zhoršilo. Přibylo počtů sebevražd, sebepoškozování i telefonátů na krizové linky (hovořilo se zhruba o 40procentním nárůstu domácího násilí v celoevropském kontextu). Dochází po skončení pandemie ke zlepšení, nebo jde spíš o dlouhodobý trend ve společnosti, který není závislý na událostech jako pandemie a válka?
Válka se podepisuje především na duševním zdraví ukrajinských dětí, pandemie měla větší dopad na celou společnost. Nemáme ke všemu úplně přesná data, výzkumy s dětmi se dělají mnohem složitěji než s dospělými. Všichni kolegové ze soukromých praxí, zdravotnictví i školství ale hovoří o rapidně zhoršeném psychickém stavu dětí. Odborná veřejnost stále hledá jasnou příčinu tohoto stavu. Určitě souvisí se dvěma roky v izolaci. Náctiletí jsou ve svém věku nastaveni primárně na kontakt s vrstevníky, nedostávali tak během pandemie v dostatečném množství potřebné podněty ke svému zdravému vývoji. Tito mladí se dnes potýkají s masivní úzkostí, mají potíže ve vztazích, obávají se o svoji budoucnost, o budoucnost planety. S dopady pandemie se, myslím, budeme vyrovnávat ještě velmi dlouho. Klesla i celková odolnost dětí a mladistvých a schopnost vyrovnávat se s nároky a stresovými situacemi.
Česká republika se zároveň v oblasti duševního zdraví dětí potýká s nedostatkem odborné péče. Je zde nedostatek dětských psychiatrů, ti, kdo potřebují vyšetření, na něj čekají velmi dlouho. Jak důležitá je v takové chvíli prevence, abychom některým problémům v oblasti duševního zdraví dětí dokázali předcházet dříve, než se rozběhnou ve větší potíže? Co v tom může dělat každý z nás, kdo pracujeme s dětmi – učitelé, vedoucí skautských oddílů – i když nejsme odborníci?
V odborné veřejnosti se dnes hodně mluví o tom, že toto téma není řešitelné jen odbornými službami. Potřebujeme samozřejmě mnohem více pediatrů, pedopsychiatrů, psychologů. I kdybychom jich měli třikrát tolik, než máme dnes, současnou situaci to nevyřeší. Řada výzkumů z poslední doby ukazuje, že děti potřebují především kontakt, zájem svých blízkých, kteří jim budou naslouchat, nebudou je hodnotit a budou jim dávat pozitivní zpětnou vazbu. Děti tento kontakt často hledají online, i tam to může fungovat. Zároveň tento kontakt musí být doplněný i o kontakt s vlastním tělem. Právě skautské oddíly můžou vytvářet takové příležitosti a prostor pro setkávání. Jsou to místa, kde dítě může být v kontaktu s ostatními a mluvit s nimi. To může být velmi dobrou prevencí duševních poruch. Co teď můžeme všichni udělat pro své děti i blízké, je trochu zpomalit, být pozornější, více naslouchat a méně tlačit na výkon. Jsme dnes v situaci, kdy potřebujeme přehodnotit, jestli to, že dítě absolvuje elitní školu, je to nejdůležitější. Nebo jestli spíše potřebujeme to, aby se dítě dobře vyrovnalo s událostmi, které máme za sebou, a vyrostl z něj díky tomu zdravý člověk.
Ve skautingu se v případě výskytu duševních potíží u dětí nebo dospělých setkáváme se dvěma přístupy vedoucích – buď velkým ostychem, jestli a jak zasahovat, nebo naopak velkou aktivitou. Jak překonávat ten ostych, že nejsme dostateční odborníci pro práci s touto oblastí, a kde zároveň hledat míru, kdy už se máme obrátit na odbornou pomoc?
Setkávám se docela často s tím, že se lidé obávají mluvit s dětmi o náročných tématech. Někdy mají pocit, že je to práce spíše pro psychologa, jindy se do tématu pustí, ale jdou do přílišných detailů nebo řešení. Moje zkušenost je, že děti potřebují, aby jim někdo naslouchal a bral je vážně. Pak je na dospělých, aby vyhodnotili závažnost té situace. Tam, kde je ohrožené zdraví nebo život dítěte, je rozhodně třeba kontaktovat odbornou pomoc. Určitě bychom si měli všímat konkrétních projevů ve zhoršeném fyzickém zdraví dětí, když děti špatně spí, začnou se počůrávat, to jsou určitě chvíle, kdy je třeba přizvat k řešení psychologa. Když přestává fungovat tělo, dítě si začíná ubližovat, má potíže s příjmem potravy, když dítě mluví o tom, že by bylo lepší, kdyby tu nebylo, je určitě třeba kontaktovat odbornou pomoc. Jako první může stačit předat kontakt na krizovou linku. Nám v LOCICE výborně funguje chat, kam se mohou ohrožené děti obracet s prosbou o pomoc. Ve většině situací platí jednoduché pravidlo: Řekni to někomu. Když se nám děti začnou svěřovat s těžkou situací, je důležité zůstat sám v klidu, nechtít po nich zbytečné podrobnosti, nebýt šokovaný. Je vhodné dítě v klidu vyslechnout, pak situaci sám zhodnotit a rozhodnout se o dalším postupu. Součástí toho může být třeba i nabídka, kam dál můžeme dítě doprovodit, když bude chtít. Je také zásadní ptát se samotných dětí, co by v dané chvíli nejvíce potřebovaly. Mám sama dlouholetou zkušenost s tím, že děti mnohem lépe vědí, co potřebují.
S jedním ze skautských vedoucích jsme v tomto čísle mluvili o tom, že jít za dítětem, mluvit s ním, zajímat se o jeho svět a jeho problémy je jedna z nejbanálnějších ale zároveň i nejtěžších dovedností vedoucího. Sám připouští, že si na tyto kroky musí cíleně hledat čas, protože je snadno přebije zaměření na jiný program, hru, na to, co chce dítě naučit. Jak důležité jsou podle vás chvíle společného sdílení a vyprávění s dětmi? Měli bychom na ně hledat prostor i na úkor toho, co děti naučíme?
Čas, kdy se takzvaně nic neděje, může být někdy naopak ten nejdůležitější. To, co z mé zkušenosti dnes děti nejvíce ocení, je, aby je někdo viděl, slyšel, měl čas a prostor na to s nimi mluvit a nechtěl po nich pořád nějakou činnost a výkon. Vím i o dětských oddílech, kde děti velmi kvitovaly to, když měly možnost trávit čas rozhovorem s vedoucími o samotě. V oddílech, jako jsou ty skautské, velmi dobře funguje i vrstevnická soudržnost. Víme třeba o tom, že náctiletí se mnohem častěji svěřují svým vrstevníkům, což může být i případ některých skautských vedoucích. V oddílech je proto dobré vytvářet kulturu toho, že je možné se kamarádům i vedoucím svěřit, a co poté s takovými informacemi dělat dál. Svěřený problém nemusí vždy zůstat jen tajemstvím. Měla by zde být i možnost dostat se skrze to k pomoci.
Ve skautingu řešíme, jak posilovat psychickou i fyzickou odolnost dětí – noční hlídkou, noční hrou, zkouškou mlčení či překonáním hladu… V takových případech může být velmi tenká hranice mezi tím, co je posilující a co už je nepříjemné až traumatizující. Jsou v tomto ohledu nějaké důležitá pravidla, co ohlídat, abychom ve snaze o posilování děti naopak neoslabovali?
Posilují nás věci, které jsou na hraně nebo maličko za hranou naší komfortní zóny. Pokud je ten nárok příliš daleko, může nás naopak zablokovat nebo ty s projevy traumatu retraumatizovat. Je to vždy o citlivosti rodiče, vedoucího nebo dospělého, aby dítě nenechal lenivět a nevytvářel mu jen pohodlí a kladl mu i nějaké výzvy. V současné době jsou děti zároveň méně fyzicky odolné, mají zase naopak mnohem víc znalostí nebo schopností pohybovat se v online prostoru, než jsme měli my v jejich věku. Na tuto zvýšenou křehkost je dobré reagovat. Pomyslná laťka by tedy neměla být stejně vysoko, kde byla v našem dětství. Když jsme v našem mládí ušli třicet kilometrů, je možné, že děti jich dnes po covidu ujdou jen patnáct. Je dobré, když si děti mohou sáhnout na svou hranu, ta ale přitom není moc překročená. Na některé děti, se kterými pracujeme, má třeba skautský oddíl moc vysoké nároky na to, aby to mohly zvládnout. Přitom by docházení do něj mohlo být velmi prospěšné. Když se dítě na schůzce sesype a odpadne z nějaké aktivity, nemusí to znamenat, že je slaboch, ale že jsme neodhadli dobře tu míru toho, co aktuálně unese. Mnohdy je lepší jít po menších schůdkách a zvyšovat nároky postupně.
Existují projekty či aktivity z neziskové sféry v oblasti podpory duševního zdraví, které by mohly být inspirativní pro skauting?
Skauti byli v krizi mnohdy naopak inspirativní pro nás. Opakovaně ukazovali, že jsou dobře schopni i v náročných situacích dobře fungovat, zároveň tuto schopnost dokáží zaměřit na pomoc ostatním. V náročných společenských situacích, které jsme zažívali teď, je to, myslím, pro děti velmi důležité. To, že já mohu někomu pomáhat, je velký benefit pro vlastní psychickou odolnost. I to, že jsem součástí nějakého společenství, kultury a přírody, je něco, co se z běžných životů vytrácí. Myslím, že skauting pomáhá dětem dobrým způsobem budovat odolnost. V podobných společenstvích se neděje moc často, že by se lidé báli být aktivní, protože nevědí, co dělat. V životě nás nejvíc paralyzuje to, když se cítíme bezmocní. To je i důvod toho, proč je v krizových situacích taková euforie a všichni chtějí pomáhat. Když můžeme pomáhat druhým, pomáhá to i nám.
Komentáře
Okomentovat