Diskuze Skautského světa: Jak a proč bychom se ve skautingu měli věnovat oblasti duševního zdraví dětí i dospělých?

V další Diskuzi Skautského světa jsme k tématu bezpečného skautingu mluvili o práci s riziky, důležitosti rozhovorů i nastavování pravidel při skautské činnosti. Zde si můžete přečíst nezkrácenou verzi celé diskuze.

Proč je podle vás v současné chvíli důležité mluvit ve skautingu o tématu duševního zdraví a poskytovat v tom podporu dětem i vedoucím? Týnka: Jsem psycholog, takže mě to téma zajímá dlouhodobě. Nemám ale zároveň pocit, že by se stalo aktuální právě teď. Bylo aktuální vždy, duše je naší součástí. Jestliže chceme ve skautu rozvíjet dospělé nebo děti, tak by péče o duši měla být nedílnou součástí našeho programu. Měli bychom plánovat, jak a kdy se o tom tématu budeme bavit. Skauting poskytuje dost příležitostí k rozvíjení psychické odolnosti. V pestré činnosti se najde příležitost k rozvoji v této oblasti pro každého. V čem se ale potřebujeme jako organizace posunout, je reflexe těchto zážitků. Téma duševního zdraví není nic nového, co bychom měli začít tlačit do skautského programu. Spíše se nad ním můžeme s dětmi více pozastavovat tam, kde se ho dotýkáme. V posledních letech se také stalo několik nečekaných a vážných událostí, které měly a stále mají vliv na naši psychiku. Jednou z nich byla samozřejmě koronavirová pandemie. Témata, která se během ní často zmiňovala - jako problémy v rodině, psychické problémy dospívajících, apod. – ale podle mě nepřinesla sama pandemie, spíše je jako lupa až nepříjemně zvětšila. Když se se zmíněnými událostmi dobře popereme a dokážeme zkušenost z nich zdravě integrovat, mohou nás ve výsledku posílit. Tam ale ještě nejsme. Dopady covidu sbíráme ještě dnes a než vše zpracujeme, bude to ještě chvíli trvat.

Vykuk: Souhlasím s tím, že nejde o nové téma, které by tu už nebylo. Je podle mě dobře, když se nějaká část skautské výchovy v nějakou chvíli vezme pod drobnohled a více se na ni soustředíme. To téma je pro mě jako vedoucího důležité i v tom, že o něm vím, že si v něm na rozdíl od jiných sám nejsem tak jistý. U manuálních dovedností mám řadu konkrétních návodů, podle kterých můžu postupovat, tahle oblast vyžaduje trochu jiné dovednosti, jiné typy programů. Je to pro mě přirozená součást vedení, přirozená součást balíčku toho, o co se ve vedení snažím. Jde mi především o to, aby děti zažily bezpečné a šťastné dětství, které je co nejvíc rozvine. Můj sen přitom je, aby děti v oddíle byly připraveny na věci, se kterými se budou v životě setkávat, budou vědět jak je řešit a jak přitom pomoci sobě i druhým. Je proto pro mě důležité ukázat jim, jak postupovat v těžkých chvílích, nebo na koho se můžou obrátit, když si nebudou vědět rady. Jako skauti bychom v rámci tématu duševního zdraví měli normalizovat to, že se o tom mluví a je to přirozená součást života.

Prcek: Podstata důležitosti tohoto tématu pro mě tkví v tom, že je tu v části společnosti i ve skautingu určitý ostych a tabuizování různých záležitostí v oblasti duševního zdraví. Důležitou roli hrál i celospolečenský trend posílený covidem a válečnou krizí v Evropě. Pozornost na toto téma ve skautingu vznikla už asi před čtyřmi nebo pěti lety, kdy začala pracovat skupina pro ochranu a bezpečí dětí. Jedním z hlavních výsledků její práce je nedávno představený kodex jednání dospělých, který by měl být základním kamenem prevence. Otázka duševních rizik je ale jen jednou z částí, na které se v oblasti bezpečného skautingu zaměřujeme. Nepředstavujeme si přitom skauting bez jakýchkoliv rizik. Bezpečný skauting je pro nás to, že vědomě pracujeme s riziky, které nás při skautské činnosti mohou čekat. Ty jsou trojího druhu - fyzická, duševní i sexuální zranění. Na ty všechny se kodex zaměřuje.

__________________

Týnka: Velmi důležitá je podle mě část péče o sebe a dospělé členy oddílů. Tady máme, myslím, mezery v tom, jak si v klidu dávat zpětnou vazbu o tom, co je pro nás v pohodě a co už ne.

__________________

Jaké části z palety nástrojů, které v oblasti bezpečného skautingu máme, vám přijdou nejdůležitější? Na které by se měla podle vás nyní zaměřit největší pozornost, protože mohou být trochu upozaděné a nevyužíváme je dostatečně? Týnka: Velmi důležitá je podle mě část péče o sebe a dospělé členy oddílů. Tady máme, myslím, mezery v tom, jak si v klidu dávat zpětnou vazbu o tom, co je pro nás v pohodě a co už ne. I přestože děláme dobrovolnickou a chvályhodnou činnost, máme sledovat její kvalitu, bavit se v týmech o tom, co je ve vztahu k dětem i dospělým pro nás v pořádku a co ne. Máme mluvit o tom, jestli se máme přetahovat, když už nemáme energii nebo ne. Musíme prostě začít nejdříve sami u sebe. Prcek: Určitě vnímat možná rizika předem a snažit se jim předcházet. Aby to bylo něco automatického, jako když si na výpravu zabalím s sebou lékárničku a moc o tom nepřemýšlím. Abychom si stejně tak balili s sebou pomyslnou lékárničku duševních problémů. Měli bychom se zbavit ostychu, že když se někomu něco děje v psychické rovině, že s tím neumíme dobře pracovat. Každý přitom máme uši, pusu, zkušenosti z mezilidské komunikace. Stejně jako přiskočíme ke zraněnému, abychom mu poskytli první pomoc, umíme to, i když má někdo duševní zranění – stejně tak se můžeme takovou první pomoc učit. Společně s tím máme podle mě i uvažovat nad tím, jak můžeme posilovat fyzickou i psychickou odolnost našich svěřenců. Ne jak jim udělat „maso“ a být jen tvrdí, ale jak rozpoznat, kdo má kde svou laťku a jak odolnost zvyšovat tak, abychom ji opravdu budovali a abychom dotyčného při našich pokusech spíš neubili. Není to tak, že ve skautingu směrem k možným rizikům sledujeme mnohem více ta fyzická – jak to udělat, aby se dítě na táboře neseklo do nohy nebo nespadlo ze skály – a mnohem méně ta psychická? Vykuk: Když to vztáhnu k táboru, psychická rizika tam nejsou ta, která by byla tak jasně a jednoduše vidět. Pro nás jako vedoucí můžou být hůř uchopitelná i proto, že se nám leckdy hůř vžívá do dětí a toho, jakým psychickým rizikům můžou čelit. Konkrétně na našem táboře třeba máme list s riziky, která hrozí u jednotlivých programů – a je pravda, že tam převažují ta fyzická. S dětmi se před táborem ale bavíme i o tom, z čeho mají obavy. Týnka: Tábory mi vlastně přijdou v lecčems bezpečnější. Děti na nich vytrhneme z míst, kde žijí, a máme tam malý vlastní vesmír, ve kterém můžeme mnohem lépe sledovat, jak na ně co zapůsobilo. Vidíme, že jsme měli náročný program a všichni jsou unavení, tak tomu přizpůsobíme ten další. Na schůzkách to může být mnohem náročnější, to máme s dětmi a navíc hodinu a půl a často si říkáme, to se nějak dá. Tam mnohem hůře řídíme, s čím děti na schůzku přišly a do čeho odcházejí. Umět pracovat s tím, že jsme si na schůzku něco nachystali, ale děti na to nejsou vůbec nastavené, něco se mezi nimi stalo, je pro spoustu z nás dost těžké. Učit děti, že i když nejsi v pohodě, ostatní s tebou můžou zažít hezký čas, to je velké mistrovství. Prcek: Myslím, že to tkví právě v tom odmytizování tématu duševních rizik. Měli bychom z něj udělat úplně běžnou součást naší přípravy na akce. Měli bychom všechna možná rizika postavit do řady, nemusíme ani tolik řešit to, jestli jsou fyzická nebo psychická, ale spíše sledovat, do jaké míry jsou pravděpodobná a do jaké závažná. Pak je třeba vytvořit si vnímavost a dovednost sledovat i to, co je méně viditelné. Tím je třeba psychická pohoda a bezpečnost účastníků, kde můžeme spoustu rizik snadno přehlédnout. Těžko zároveň můžeme ostatní učit, jak se mají starat o svou pohodu v jakémkoliv směru, když toho sami nejsme dobrým příkladem. Nároky dnešní doby jsou velké a trend nárůstu duševních obtíží se týká i řady našich vedoucích.

Foto: Zuzana Havlínová - Pipla

Mluvit s dětmi, být s nimi v pravidelném kontaktu, sledovat jak se kdo má, co řeší za problémy bylo vždy součástí práce dobrého vedoucího – Je dnes něco, co bychom v tomto ohledu měli dělat více, lépe? Čeho si u dětí více všímat, na co být více citliví, vnímaví? Jaké nástroje, postupy můžeme využít k tomu, abychom zjistili, jak se děti nebo dospělí v oddílech mají, jestli je něco trápí? Týnka: Když budeme sledovat, co se dnes dětem i dospělým společensky děje, neměli bychom zapomínat na to, že máme v oddíle nebo kurzu jednotlivé osobnosti, která je každá jiná, pochází z jiných podmínek. Měli bychom sledovat aktuální stav a ptát se po něm, ne že přijdeme na schůzku a řekneme: Tohle se vám teď pravděpodobně děje, a tak si o tom pojďme povídat. Nebojme se ptát, jak se kdo má, nebo co kdo aktuálně řeší. Odpovědi se pak učme odosobňovat ve smyslu – můj program ti toto nezpůsobil. Když se někdo na programu rozpláče, nebývá to zpravidla samotným programem, ten je v tu chvíli jen katalyzátorem něčeho, co se děje za tím. Vykuk: Pro mě je v rámci oddílové činnosti zásadní vytvářet si na takové kroky dost času. Neměli bychom se obávat měnit program podle toho, co děti právě potřebují. Vyžaduje to ale docela velké zkušenosti, někteří začínající vedoucí se toho můžou obávat. Jejich připravený program jim může dávat určitou jistotu. Když si cíleně nevytvořím čas na to, abych s dětmi mluvil o tom, co je teď jejich téma, co je trápí, tak se mi to do programu jen dost těžko dostává. Leckdy můžeme trochu upozadit dovednosti, které chceme dětem předat a udělat si čas jen na to s dětmi jen tak mluvit. Největší výzvou v roli vedoucího pro mě dlouhodobě je dosáhnout na děti, na které tolik nevidím. Jde o ty, kteří nechodí na všechny schůzky, delší dobu se neobjevily. K nim je mnohem náročnější se dostat, vyžaduje to čas a úsilí nad rámec běžné činnosti oddílu. Prcku, je podle tebe tato oblast měkkých dovedností, jak jít naproti dětem a jejich potřebám, jak s nimi mluvit, zajímat se o ně dostatečně pokrytá ve skautském vzdělávání? Nebo se o ni máme zajímat více? Prcek: Nemám dostatečný vhled do kurzů a vzdělávání, abych to mohla hodnotit komplexně. Opakovaně vidím detailní zaměření na různé činnosti – jak probíhá program, jak nasekáme dříví, kdo nakoupí. Navázání vztahu k jednotlivým dětem se z toho může snadno vytratit. Často se v poslední době setkávám s tím, že i vedoucí, včetně těch zkušenějších, o sobě začínají pochybovat, když dojde na téma psychické pomoci nebo krizové intervence. Bývají tam dva extrémy – buď velký ostych nabídnout byť jen to naslouchající ucho, na druhé straně stojí ti někdy až moc aktivní, kteří se staví do role skoro až amatérských psychologů. Naše role by přitom měla být někde mezi tím a stát na tom, že se skauty a skautkami máme vybudované pevné vztahy a učíme se pomáhat jim budovat takové vztahy i mezi jejich vrstevníky. Pomáhá mi v tom přirovnání k první pomoci, kterou všichni známe, účelně se ji učíme a umíme s ní zacházet. I v případě duševního zdraví se můžeme učit rozpoznat, co je ještě situace, kterou můžeme řešit sami a která už si žádá zásah odborníka. Ta hranice může být pro každého z nás různá. Vykuk: Za mě je to jedna z nejbanálnějších, ale zároveň i nejtěžších věcí v práci vedoucího. Jít za dítětem a přirozeně s ním řešit jeho problémy, je výsostná vůdcovská dovednost. Nejdříve se učíme připravovat program, odvést ho. Zmíněnou dovednost se můžou hůře učit ti, kdo podobný přístup třeba sami moc často ani nezažili. Vůdcovský kurz, na kterém jsem byl, mi v tomhle třeba opravdu hodně pomohl. Tam jsme na to kladli opravdu velký zřetel a čerpám z něj doteď.

_________________________

Prcek: Stejně jako si s sebou na výpravu balíme lékárničku a moc o tom nepřemýšlíme, mělli bychom si balit i pomyslnou lékárničku duševních problémů.

_________________________

Můžete popsat, jak je v tomto ohledu důležitá role všech dospělých, kteří se ve skautingu pohybují, kteří jsou reálně v kontaktu s dětmi? Nejde jen o vedoucí, kodex je určený pro všechny dospělé, tedy včetně těch, kteří třeba jezdí pomáhat na tábor nebo s rekonstrukcí základny… Týnka: Jejich role je samozřejmě zcela zásadní. Je podstatné, aby dospělí to téma sami zvedali. Zároveň je v tom neoddělitelný bod skautské výchovy „learning by doing“. I děti se v tom učí především od nás, jak pečovat o své psychické zdraví, jak si držet své hranice. Tam máme jako skautští dospělí často rezervy, leckdy jsme rádi takoví supermani. Máme ideály, rádi se s dětmi bavíme o hodnotách, vytváříme jim v hlavách představy, jak by se zachoval skaut. Zapomínáme jim pak ale leckdy říkat, že to je ideál. Že to je tedy nějaký cíl, kde ani my dospělí nejsme. Je to ideál, ke kterému směřujeme, a to, že tam nejsme, neznamená, že jsme málo. Součástí psychické harmonie je odvaha k nedokonalosti. Často to bývá téma řady dospělých skautů, se kterými se setkávám. Pokud se lámeme pod náporem věcí, které nestíháme, je to často i tím, že v sobě máme toho „dokonalého skauta“, který chce každý den plnit všech deset bodů skautského zákona a nedaří se to. Když dětem dokážeme ukázat nedokonalost a nebojíme se ji přiznat i zlehčit, může to pomoci zlepšit psychické zdraví naše i ostatních. Vytváříme tím i prostor pro to, aby sami přišli, když jim nebude dobře. Prcek: Dospělí průvodci je jeden z osmi bodů skautské výchovné metody. Jako takoví hrají dospělí roli vzoru, ať chtějí nebo nechtějí. Každý z nich má jiné supermanské schopnosti a jiné nedokonalosti. Skauti a skautky se při setkáních s nimi učí nápodobou a je jim úplně jedno, jestli dospělý na táboře nebo výpravě už složil činovnický slib, je členem organizace nebo není. Oni toho člověka vidí a nejen že ho napodobují, ale jejich interakce s ním mohou být buď povzbudivé a směřující k našemu výchovnému poslání. Nebo mohou být v horším případě destruktivní. Proto kodex myslí i na partnery vedoucích, jejich přátele nebo rodiče, kteří se zapojují do skautských programů. Souhlasím s tím, že máme mít odvahu přiznávat své nedokonalosti. Z chyb se zároveň máme umět poučit a máme je i sdílet s ostatními. Ti se z nich můžou poučit a nezopakují je. Kodex jednání dospělých je podle mě nejvíc užitečný v tom, že dává dospělým jakousi mapu či zrcadlo pro jejich chování. Formulace v něm jsou podrobnější a více se týkají konkrétní skautské činnosti. Můžou tak vést k dobrým diskuzím a přemýšlením o tom, co děláme a proč a jak to můžeme dělat jinak. Ti, kdo prošli činovnickým vzděláváním, mají řadu podobných úvah za sebou. Ti, kdo nám přichází v dobré vůli pomáhat, nemusí být vždycky seznámeni a ztotožněni se všemi skautskými principy. Je přitom důležité, aby cítili nějaký závazek působit na skauty a skautky v souladu s posláním a principy skautské výchovné metody. Vykuku, jak může být reálně těžké nastavit a udržet taková pravidla v kolektivu všech dospělých, kteří působí třeba právě na táboře – včetně těch, kteří nebyli při té celoroční činnosti? Vykuk: Myslím, že je zdravé si v oddíle jednou za čas připomenout a zvědomit zásady, podle kterých fungujeme. Nejvíc kulturu oddílu drží ona sama. Noví vedoucí ji přebírají od těch předchozích. Když do oddílu vstupuje nový element, třeba ti pomáhající na táboře, tam bychom neměli podcenit sladění dopředu i na věcech, které se zdají jasné. Někdy si třeba někdo takový bere na sebe nějakou část tábora, konkrétně jde mnohdy o kuchyň, a chce ji dělat tak trochu podle sebe. Jeden bývalý vedoucí nám takhle na jednom táboře říkal: Já si vezmu kuchyň, vy děti. Každý si dělá svoje a vzájemně si do toho nezasahujeme. Na první dobrou to může dávat smysl, ale v realitě zjistíme, že když má kuchyň uvařit na čas, začnou na sebe různé cíle narážet. Oddíl se snaží, aby na sebe lidi nekřičeli a v kuchyni, která spěchá, to může být snadno porušováno. Ještě jsem se v oddíle setkal s tím, že část vedoucích vnímala vedoucího jako autoritu, která má dávat jistotu dětem v tom, že nikdy nechybuje a má vždy pravdu. Velkou diskuzi vyvolalo, když jsem se jednou dětem omluvil za něco, co jsem udělal špatně. Pro některé vedoucí to byla chyba a vnesení nejistoty mezi děti. Byla to pro oddíl hodně důležitá debata. Uvědomili jsme si při ní, že omluva vedoucího může být silný výchovný nástroj. Můžeme tím dětem ukazovat, jak přistupujeme k problémům. V oddíle se tak povedlo vytvořit kulturu, kde se děti nebojí přiznat chybu a vědí, že ostatní to dokážou přijmout. Jak v této fázi slaďování potřeb a přístupů ideálně postupovat, aby to pro některé nebylo moc invazivní a direktivní? Týnka: Vedoucí akce je ale zároveň zodpovědný za akci a to, jak to na ní funguje. Postupně s někým vyjednávat o tom, jestli na děti bude nebo nebude křičet, podle mě moc nejde. Když si dobře předem vyjasníme cíle – třeba když v kuchyni bude cílem, aby se děti rozvinuly ve vaření a nebude vadit, když jídlo bude později – může to ten, kdo na to nemá nervy odmítnout. Hledáme vždy balanc přívětivý pro obě strany. Je také určitě dobré mít i na samotné akci vyhrazený čas pro pravidelné večerní reflexe mezi dospělými. Prcek: Přijde mi důležité pracovat s očekáváními a vyslovit je. Každý nějaká máme, ale leckdy si je nezformulujeme předem a narazíme na ně až ve chvíli nějakého konfliktu. Vracíme se tím k tématu dobrovolnických dohod. Její podstatou je vyslovení našich očekávání, vyslechnutí těch u druhé strany a jejich porovnání a vyjasnění. Očekávat, že všichni znají mé očekávání, které jsem si ani sama nezformulovala, je liché. Kodex může pomáhat leckterá očekávání dobře a jasně zformulovat.

______________________

Vykuk: Jít za dítětem a přirozeně s ním řešit jeho problémy je jedna z nejbanálnějších, ale zároveň i nejtěžších věcí v práci vedoucího. Pro mě je to výsostná vůdcovská dovednost.

______________________

Co z oblasti Bezpečného skautingu bychom měli udělat před samotným táborem směrem k dětem? Co bychom si měli od rodičů zjistit o dětech, o jejich duševním zdraví, medikaci? Týnka: Duševní nepohoda se dnes stále častěji objevuje i ve formě sebeubližování. Tam, kde s někým máme podobnou zkušenost během roku, máme určitě před táborem otevřeně mluvit o tom, jestli je schopný tábor zvládnout bez sebepoškozování. Pokud není, máme právo ho na tábor nevzít, protože si dovolím tvrdit, že na to žádný skautský tábor nemá krizové kapacity. Prcek: Je třeba dobře znát děti, kontext odkud pocházejí, z jaké rodiny, školy. Vědět, jakým způsobem právě probíhá jejich život, kde jsou jaká rizika. Vyžádat si informace od rodičů stejně jako chceme vědět, jestli jsou děti plavci nebo neplavci, máme chtít vědět i to, jestli jsou v terapii, berou léky na psychické onemocnění. I se vší snahou o bezpečné prostředí máme myslet na to, proč na tábor jedeme. Proto, že chceme dělat skautský program a výchovu. Pro to si můžeme předem nastavit hranice – nejsme terapeutický spolek, ozdravné zařízení. Stejně jako si nevezmeme na tábor nikoho s angínou, i když ho máme rádi, nevezmeme si tak ani někoho v akutní fázi psychického onemocnění. Na to, abychom děti dobře poznali z různých úhlů a v různých situacích, je důležité mít i dostatečně pestrý a dobrodružný program i během školního roku. Pokud se scházíme jen na schůzkách a jedeme do měst na městskou hru, a pak jsme tři týdny sami na táboře s vařením a programem, budou se nám některá rizika předem mnohem hůře odhadovat. Mluvili jsme hodně o dospělých a dětech. Důležitá je určitě i pravidelná a otevřená komunikace s rodiči… Vykuk: Přijde mi, že rodiče jsou klíčový zdroj pro to, zjistit během roku, jak se dítě má a s čím se pere. Na schůzce se spoustu věcí nedozvíme a rodič je ví a může nám v tom hodně pomoci. Rodičům je třeba před táborem právě toto opět připomenout. Vybídneme je k tomu, zavolejte nám, dejte nám vědět po schůzce. Je pro nás důležité vědět, s čím děti na tábor jedou, z čeho mají obavy. Je dobré pracovat i s obavami, které mohou mít někteří rodiče. Zároveň sám přiznávám, že během školního roku se mi ve shonu oddílové činnosti nedaří být s rodiči tak často v kontaktu, jak bych sám chtěl. Mohlo by možná pomoci vymezit si dopředu četnost a klidně i termíny setkání s rodiči během roku. Můžeme rodičům během roku poslat i emaily s výzvou, ať se sami ozvou, když budou kolem dítěte chtít cokoliv sdílet nebo řešit. Prcek: Já bych si moc přála, aby kodex jako jeden z prvních kroků, které jsme udělali v práci kolem Bezpečného skautingu, přinesl vedoucím i dospělým opěrný bod, který by nám pomohl posunout se dál v práci s riziky kolem skautské činnosti. Moc bych si přála, nezpůsobil naši přehnanou patrnost ve smysu, kdo nic nedělá, nic nezkazí. Přála bych si, abychom našli správnou rovnováhu mezi tím, aby skauting stále byl dobrodružný, možná klidně i trochu dobrodružnější, a přinášel holkám a klukům i dobré důvody se překonat, jít za hranice svého komfortu, rozvíjet se. Zároveň aby ta rizika měla smysl, byli jsme si jich vědomí a uměli jsme ošetřit zranění jakéhokoliv druhu. Aby kodex nebyl něco povinného k odškrtnutí, ale něco užitečného a aby nás nevedl k představě, e teď už nesmíme vůbec nic dělat. Má naopak sloužit tomu, abychom mohli mít skauting stále stejně pestrý a atraktivní, a zároveň pro všechny bezpečný.

Václav Zeman - Šík Článek vyšel v dubnovém čísle Skautského světa (04/2023).