Dnes nikdo nechce na nic čekat (rozhovor o dospívajících s psychologem P. Mackem)

S psychologem Petrem Mackem z Masarykovy univerzity o dnešních dospívajících, jejich rozmanitosti a rostoucích pocitech nejistoty a potřeby sebedůvěry.

Můžete vzpomenout na vaše dospívání? Jaké bylo, kde jste jej prožíval a jak se o vaší generaci v té době mluvilo? Dospíval jsem v průběhu šedesátých a sedmdesátých let na Vysočině ve Žďáru nad Sázavou. Na dospívání mám pěkné vzpomínky. Tématu dospívání se profesně a odborně věnuji celý život. Nebylo to pro mě nijak krizové období, ale mělo velký impakt na můj další život. Byla to doba, která může být pro současnou generaci v lecčems těžko pochopitelná. Když mi bylo dvanáct let, zažil jsem srpnové události roku 1968. Adolescenci jsem pak prožíval v době normalizace. I dnes si říkám, že je důležité, abychom se jako výzkumníci na daná období dívali očima dospívajících, jejich psychikou, potřebami. Jako dospělí už máme většinou odstup a vidíme věci z nadhledu. Sám jsem si tedy toto období reflektoval a vzpomínal na to, co mi v patnácti či šestnácti hnulo s vědomím a hodnotami. Kromě zmíněných silných historických zážitků si nevzpomínám, že bych si v té době nějak podrobněji představoval svou budoucnost. Ono také nebylo moc co si představovat, vše bylo dost dané. Od malička jsem se ale zajímal o sport, dobrodružství i přírodu. Četl jsem Setona a další. V šedesátých letech jsem se tak zapojil do trampingu. Byl jsem jedním z prvních členů trampské osady Blesk, která zde vznikla jako nejmladší trampská osada. Jeden starší tramp tehdy přišel k nám do školy a přizval nás. V osadě bylo asi deset nebo dvanáct dětí ve věku dvanáct až patnáct let. To byla věc, která mě významně ovlivnila.

Začalo vás téma dospívání více zajímat již tehdy, nebo jste se k němu dostal až později? Tehdy jsem ho jen sám prožíval, ale začal jsem poté studovat v Brně pedagogiku a psychologii. Tam jsem psal jednu z ročníkových prací na téma „psychické krize v adolescenci“ u profesora Míčka. To bylo asi poprvé, kdy jsem se k tomu tématu dostal odborněji. Pamatuji si, že mě tehdy zaujal pojem krize, že nemusí jít jen o negativní termín, ale může jít o jistý přechod z jedné fáze do té další. Zajímala mě i další témata, jako: utváření sebepojetí, sebehodnota, jak si člověk formuje představu o sobě a o světě.   Na Masarykově univerzitě jste v letech 2012 až 2017 vedli dlouholetý výzkum Cesty do dospělosti, který se věnuje dospívajícím v Česku. Od devadesátých let pravidelně sbíráte data z dotazníkových šetření zaměřených na psychické a sociální charakteristiky adolescentů (velmi podobné dotazníky jste jim zadával v letech 1992, 2001, 2011 a 2019). Jaká hlavní zjištění o českých dospívajících vám tyto výzkumy přinesly? Četl jsem například o stoupajícím vlivu sociálních sítí… Je jich opravdu hodně. Nevím, jaký typ odpovědi čekáte, ale odpovědět zrovna třeba na to, jak a v čem sociální sítě ovlivňují život adolescentů, je dost obtížné. Mě vliv sociálních sítí zajímá více v časovém srovnání několika za sebou jdoucích generací adolescentů. Zajímá mě vliv společenské změny a prožívání. Pokud jde o sociální sítě, ty vstoupily do životů dospívajících až na přelomu tisíciletí. Nejprve šlo jen o chatování nebo psaní emailů. Rozsáhlé používání a vliv jsou patrné až ve výstupech z dotazníků v roce 2011. Ptáme se například na dobu trávení volného času u různých aktivit. Snažíme se však držet podobné otázky po celou dobu, což nás v něčem omezuje – zjistíme tak například dobu, kterou mladí lidé tráví u počítače, nerozlišíme pak už moc, čím přesně. Dnes v době chytrých telefonů už podobnou dobu takřka nejde s předchozími daty srovnávat. Dnes je většina lidí online takřka pořád. Docela dobře se dá měřit i zjišťovat životní spokojenost. Ta se třeba za sledované čtyři generace nijak výrazně nezměnila.

______________________

“Nesledujeme už tolik průměry za celou generaci, ale spíše specifika a zajímavé oblasti a podskupiny. Dnes tak nemá ani moc smysl mluvit o trendu celé generace, ale spíše o těchto rozmanitostech.”

______________________

Ve výstupech z dotazníků mě zaujalo i téma neustálého hodnocení a posuzování, kterým dospívající na sociálních sítích dnes pravidelně procházejí. Je to něco znejišťujícícho, ovlivňujícího jejich životní spokojenost? V poslední sérii odpovědí se pocit spokojenosti také výrazně neměnil. Ale u této generace, více u dívek, se objevuje jako silnější něco, co bychom mohli nazvat jako určitou emoční labilitu v prožívání. Sociální sítě tak zřejmě mohou více ovlivňovat každodenní emoční prožívání než dlouhodobější pocity a názory. Logickým vysvětlením by mohlo být, že ti, kdo jsou více ovlivněni děním na sociálních sítích, mají více nestálou náladu a aktuální emoční stav. Druhá věc, která koresponduje s tím, co znám i z jiných výzkumů, je to, že větší čas trávený u obrazovek a displejů vede k větší netrpělivosti. Dnes nikdo nechce na nic čekat nebo něco odkládat. Nejde jen o hédonistické dosahování slasti. Dnešní adolescenti tak jsou více netrpěliví i emociálně labilnější, bude to tak ale podobné ve většině ostatních vyspělých zemích. Nerad ale dělám závěry o tom, jaká je která generace, velká část věcí závisí i na dispozicích každého z nás. Je důležité říci, že zde není a nikdy asi nebude jednotná skupina mladých lidí, rozmanitost v této skupině se naopak stále zvětšuje. Už tolik ani nesledujeme průměry za celou generaci, ale spíše specifika a zajímavé oblasti a podskupiny. Dnes tak nemá ani moc smysl mluvit o trendu celé generace, ale spíše o těchto rozmanitostech. V jednom rozhovoru jste mluvil o tom, že se dnes celkově zmenšuje i doba spánku u dospívajících. Souvisí s tím to, že doba, kdy jsou mladí v provozu a jistém napětí, se zvětšuje a doby, kdy tělo i mozek odpočívají, se snižuje… Doba spánku jednoznačně souvisí s dobou trávenou na sociálních sítích nebo ve virtuálním prostředí. Neznamená to ale nutně, že by se krátil čas věnovaný jiným aktivitám, třeba doba čtení nebo sportování se výrazněji nezkracují. Bylo by krátkozraké srovnávat to s tím, co bylo dřív a říkat, že je dnes vše špatně. Každodenní prožívání a životy lidí se celkově proměňuje pro každého z nás. My, co se těmito oblastmi zabýváme, se snažíme spíše chápat, co znamená to jinak a vysvětlovat to v daných kontextech. Mladí lidé vždy přebírají hodnoty dospělých, děti hodnoty rodičů, i když to tak často na první pohled nevypadá. Pravdou je, že dnes se teenageři proti světu dospělých méně vyhraňují, tak to není tak vidět. Adolescence už dnes není tak silným obdobím protestu proti světu dospělých. Zčásti se to projevuje snad jen v tématech kolem ekologické krize. 

Foto: Zuzana Havlínová - Pipla

Jak do života a hodnot dospívajících v Česku zasáhly dvě poslední celosvětové krize – pandemie koronaviru a válka na Ukrajině? Představují pro dospívající generaci nějaký milník, výrazný posun z hlediska hodnot, způsobu života? Děláme teď na jednom evropském výzkumném projektu, který se zaměřuje na téma důvěry. Zaměřuje se na důvěru institucím, společenskému systému u mladých lidí v několika skupinách ve věku 11 až 32 let. Z těchto dat jednoznačně vyplývá, že pandemie důvěru mladších i adolescentů jednoznačně ovlivnila. Prohloubil se u nich například pocit nejistoty, uváděli, že mnohdy nevěděli, čemu věřit a čemu nevěřit. Když jsme se ptali na to, o kom si dotazovaní mysleli, že mu mohou věřit, uváděli často vrstevníky. Zajímavé bylo i to, že společně s náročnou situací se u dospívajících do jisté míry zvyšovala potřeba důvěry v sebe. Adolescence je dnes obecně označována za období, kdy je daný člověk už sám spoluautorem svého vlastního vývoje, sám se řídí, sám reguluje. Přináší to více možností, větší svobodu, ale i více nejistot. Důvěra v sebe je pro taková rozhodnutí klíčová. Potřeba sebedůvěry pro to, abych se cítil dobře, a současně sociální opory se tak v pandemii ukazovala jako velmi silná. Máte srovnání i se zahraničními výzkumy, v čem se čeští dospívající liší od svých zahraničních vrstevníků, co mají společné? Data, která jsme sbírali v devadesátých letech, byla součástí mezinárodního výzkumu. Ten probíhal v jedenácti evropských zemích, Spojených státech i Rusku. Bylo tam Německo, Švýcarsko, Francie, Finsko, Švédsko, Norsko, Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko. V té době vycházely mezi zeměmi nějaké hodnotové rozdíly. Jednou z typických věcí pro české adolescenty bylo, že jsou více provázáni se svými rodiči. Jednak v hodnotách a pocitech, ale i v otázce solidarity a vzájemné pomoci, kdy dotazovaní uváděli ve vysoké míře, že se očekává, že se postarají o své rodiče v jejich stáří. Tím se od svých vrstevníků docela odlišovali. Pro adolescenty ze západních zemí tehdy byl důležitější volný čas a možnost relaxace než u těch našich. Když s původními zahraničními srovnám dnešní data, určitě již i u českých adolescentů výrazně narostla důležitost volného času. Dalo by se tedy říci, že se čeští adolescenti v posledních letech začali přibližovat vrstevníkům ze západních zemí.    

Ve skautingu je období dospívání spojené s výchovnou kategorií, které říkáme roveři. Řešíme u ní několik problémů. Jedním z nich je, že část dospívajících docela brzy začíná působit ve vedení oddílů, přebírají větší zodpovědnost, a nemají pak dost prostoru a času pro vlastní program s vrstevníky. Zároveň řešíme i to, jaký má být atraktivní program pro tu skupinu – nakolik jim máme dávat jen podněty a mají si ho tvořit sami a nebo zda jim máme program podrobněji navrhovat a dávat jim dostatečné a atraktivní výzvy, aby je skauting nadále rozvíjel a neodcházeli z něj. Měl byste pro nás nějaké postřehy k práci s touto skupinou i vzhledem k výstupům z vašich výzkumů? Podle mě je určitě důležitá motivace, proč to celé dělají, proč chtějí ve skautingu být. Zrovna teď s kolegou píšu článek, který sleduje motivy mladých lidí, proč se pouštějí do dobrovolnických aktivit. Rozumět jejich motivaci je podle mě základ pro přemýšlení o tom, co jim nabízet dalšího. Pokud je jejich silná motivace předávat dál mladším, co se sami naučili, není třeba vymýšlet nějaké další aktivity. Může stačit dávat jim dostatečnou možnost sebereflexe. Můžete jim zajišťovat podpůrné nebo růstové skupiny. Účinné můžou být i zážitkové programy podobné těm, které dělá Prázdninová škola Lipnice. Moc bych jim ale program nestrukturoval, dělal ho spíše formou nabídky a příležitostí vyměňovat si zkušenosti a pocity. Jinak bych je asi nechal.

___________________

“To, jak to dlouhodobě mají nastavené skauti, může být bráno jako jakýsi vzor přátelských a vrstevnických komunit.”

___________________

Je podle vás nějaké téma směrem k dospívajícím, na které bychom se ve skautingu měli v nejbližší době zaměřit? Napadají mě oblasti jako klimatická změna, nebo to, jak je dnes mezi mladými vnímáno přátelství, jestli se jeho vnímání i vlivem sociálních sítí proměňuje a jak… Povaha přátelských vztahů je podle mě důležité a aktuální téma. Na jedné straně bych mohl říci, že to, jak to dlouhodobě mají nastavené skauti, může být bráno jako jakýsi vzor přátelských a vrstevnických komunit. Skauti jsou dnes jedna z posledních organizací, která staví na vytváření přirozených společenství komunit mladých lidí, možná ještě sportovní oddíly, které jsou ale mnohdy nastavené více výkonově. To podle mě nemůžou sociální sítě nikdy nahradit. Jak žít v blízké komunitě a jak si v ní vytvářet dobré vztahy, zažívat pocit sounáležitosti a solidarity, je a bude velké téma pro nás pro všechny. Václav Zeman – Šík Rozhovor vyšel v únorovém vydání časopisu Skautský svět (02/2023).