I ve škole děti můžou mít vládu nad tím, co budou dělat (rozhovor s K. Parvonič)
Se skautkou a ředitelkou školy Světoplavci Kateřinou Parvonič o tom, v čem její škola čerpá ze skautingu, proč naslouchat dětem a věřit tomu, že toho zvládnou opravdu hodně.
Co se ti vybaví, když se řekne “ty jako dítě a škola“?
Mám docela klasické zážitky, spojené hlavně s přestávkami, zbytkem jsem v klidu proplouvala se samýma jedničkama. Což dost určovalo to, jak na školu vzpomínám. Když jsem v šesté třídě přišla na třeboňský gympl, bylo skvělé, že hned vedle byla skautská klubovna. Pak už se mé vzpomínky na školu vážou k tomu, že chystat schůzku je možné i o velké přestávce.
Na pozadí všech mých prací v posledních dvaceti letech bylo, že se to někdy stane. U lidí působících ve formálním vzdělávání jsem se velmi často setkávala s tím, že „něco nejde“. Mluvili o tom, že ve škole se děti dost věcí prostě musí naučit, že tam není tolik prostoru pro hry a že škola není skauting, tak se ani neočekává, že to bude jen samá zábava. Říkala jsem na to: ono by to šlo i jinak, právě tak jak to třeba děláme ve skautu. Dlouho jsem směřovala k tomu, že si vše chci sama vyzkoušet. Věděla jsem ale, že mám o škole dost jasnou a utesávanou vlastní představu a že se s ní nevejdu do žádné z koncepcí, které už v České republice existují, že s žádnou z nich nesouzním zcela. Brzy jsem tak došla k tomu, že mě nečeká nic jiného, než si školu založit. Dlouho jsem si svou představou o škole nebyla dost jistá a měla o ní různé pochybnosti. Čekala jsem, až přijde ta správná chvíle. Roli v tom určitě hrálo i mateřství. To určitě vedlo k tomu, že jsem se začala cítit o dost víc připravená ve všech rolích a profesích, které se vázaly k dětem a výchově.
Jak dlouho se tvé představy o škole utesávaly?
Vážněji tak tři roky. Ono to není tak, že by člověk založil školu a už ji jen měl. Koncept školy je nejdřív na rovině vizí a hodnot a jakéhosi středního patra, jak ty věci dělat - s respektem, jakými metodami a přístupy. Mikroprostředí - které zároveň děláme i v oddílech – jako jsou pravidla na nástěnce, podání rukou na začátku, se pak v oddíle i ve škole tesají až průběžně. Jde o drobnosti, ale právě ty pak ve skutečnosti vytváří prostředí a výchovného ducha daného místa.
_________________
“Věděla jsem, že mám o škole dost jasnou a utesávanou vlastní představu a že se s ní nevejdu do žádné z koncepcí, které už v České republice existují.”
Co sis do Světoplavců přinesla ze skautingu? V čem je s ním škola propojená?
V neuvěřitelně mnoha ohledech, pro mě bylo zásadní pevné a jisté vědomí skrze odchované generace v oddílech, že s vnitřní motivací se dá dosahovat velkých úspěchů. Nebo to, že kompetence a jejich rozvoj nejsou zpočátku vidět, ale dlouhodobou mravenčí prací a nastavováním drobných výzev a úkolů se k němu může dojít. Potřebovala jsem mít tu zkušenost vychovatele i vzdělavatele ze skautingu, kdy jsem viděla, že se to mnohdy projevuje až po letech. To mi teď pomáhá ve škole ve chvílích, kdy si nejsem jistá, nebo se nám něco nedaří. Říkám pak ostatním: ještě vydržte, zkoušejme to ještě půl roku. Spousta neskautských pedagogů mívá problém věřit v to, že něco, co nefunguje teď, může fungovat za delší dobu. Já přitom vím, že se přesto po malých drobečkách mění něco, co se projeví až trochu později.
Jezdíme na expedice, které jsou podobné výpravám. Ještě více se v naší škole ze skautingu promítá třeba plánování a volba vlastní cesty. Děti u nás podobně jako v oddílech fungují v menších skupinách. Nejsou v nich pořád, ale když v nich jsou, skupinová dynamika výrazně pomáhá tomu, co se ve škole děje. Důležitá je i blízkost průvodců k dětem a bezpečné prostředí. Podobně jako v oddílech pracujeme i s utvářením identity žáků školy k ní. Snažíme se o to, aby se každé dítě ve škole cítilo jako Světoplavec a rozumělo tomu, jaké hodnoty se za tím skrývají.
Jaké jsou podle tebe dnešní dětí, právě ve světle té několikaleté zkušenosti s vlastní školou a učením dětí? Co je baví, co vám funguje…
Až donedávna žádné dítě naší školy nebylo skaut. Děti v naší škole jsou tak často snadno nadšené a motivované do jakékoliv hry. Naprostou většinu her neznají. Hitem školy je hra, kdy vlkodlak chytá ty, kteří se pohnou při sbírání lístečků rozmístěných po chodbě a vlkodlak je při tom vidí. Děti jsou tu jinak stejné jako v každém oddíle. To, co je jiné je, že nemáme skautské rodiče. Spousta dětí zároveň nepřichází z ideálního rodinného prostředí. Někdy se jim rodiče věnují málo, někdy až moc. Za mě se v poslední době trochu rozostřuje pojem, co je to vychované dítě a jak velká část zodpovědnosti za to leží i na straně rodičů. Ve chvíli, kdy může být některými koncepty legalizováno, že dítě neuznává žádné hranice, máme podle mě jako společnost i jako školy docela problém. Tím, že jsme soukromá škola, tak podobné děti, které do jiných škol nezapadly, dost přitahujeme.
Bylo něco, co tě při práci s dětmi ve škole překvapilo?
Je tu jedna věc, která nám zpočátku úplně nedocházela. Nemáme tu moc dětí z běžných škol. Máme tady děti z domácího vzdělávání a ze škol, kde se jim nedařilo. Mnoho z nich je mnohem více nespoutaných a přímějších, než ty, na které mnoho z nás bylo zvyklých ze skautských schůzek. I do oddílů nám v tomto ohledu chodí větší část dětí již “předžvýkaných” od běžných škol. Je to tedy u nás náročnější třeba v tom, jak dlouhé a jak složité může být zadání her a aktivit. Některé děti z domácího vzdělávání jsou také víc zvyklé na trvalou pozornost dospělého jeden na jednoho. Když potřebují pomoc, tak si o ni řeknou. S dvanácti takovými dětmi v jedné třídě to může být zpočátku dost krize.
Ve skautingu je přitom část věcí dost jasně a pevně daná a určovaná. Jak se vám to ve škole kloubí se snahou o otevřený přístup a větší volnost oproti běžným školám?
Myslím, že se to nutně nemusí vylučovat. Při plánování si děti v šestitýdenních plánech vyznačují, co se chtějí učit. Ukazuje se, že i domškoláci i děti z běžných škol mají podobné cíle a přání. Chtějí se učit psát, chtějí si všechno spočítat. My jim jen zprostředkováváme způsoby, jak k tomu dospět. Často se jim pak něco nechce. My pak ale můžeme říkat: Nedělej to proto, že jsem ti to já řekla, dělej to proto, že sis to dal do velkého plánu. Zatni zuby a dotáhni to. Neodkazujeme se sami k sobě, k naší autoritě, ale pomáháme jim, aby nacházely další a další sílu se do toho pouštět. Určitě se někdy může stát, že se dítěti do něčeho nechce a domluvíme se na jiném řešení. Může si od toho odpočinout, ale v jeho plánech to zůstane do příště.
_______________________
Je v tom, co teď zažíváš ve škole, podle tebe nějaká inspirace pro skauting?
Intenzivní plánování je samozřejmě dost těžké a stojí hodně úsilí – ve škole i v oddíle. Na pětačtyřicet dětí je nás tu asi osm pedagogů s různě velkými úvazky. Uhlídat všechny plány dětí a skloubit je, to je určitě náročné. Podobný přístup může být snazší buď v úplně malém oddíle nebo v úplně velkém. V tom velkém míváme dost vedoucích, můžeme se dělit do skupinek podle zájmu, v těch menších se zase snáz věnujeme dětem individuálně. Nejhorší byla ta fáze, kdy jsme měli kolem dvaceti dětí, které mnohdy chtěly každé něco trochu jiného, a nás pedagogů bylo mnohem míň. Ve skautingu podle mě nedostatečně pracujeme s tím, jestli něco ověřujeme, nebo to učíme. Často nám stačí, že dítě něco jednou vyzkouší a tím to má splněné. Projít si něčím ale neznamená vždy proces učení. Ve Světoplavcích víc pracujeme s tím, že dítě nějakou dovednost opakovaně procvičuje, piluje, zkouší v různých podobách a pak ji teprve ověřuje. Některé dovednosti jako stavba stanu, rozdělání ohně děláme i ve skautu opakovaně, část věcí ve stezkách děti ale jen prokazují a dělají jen jednou. Tam bychom možná mohli jít trochu víc do hloubky.
O možných proměnách vzdělávání a tom, jak by mělo vypadat, se v poslední době mluví na řadě míst. Do diskuzí se zapojuje mnoho lidí, mnohem méně jsou do ní vtahovány samy děti. Jak se vám ve škole daří zapojovat děti do diskuze o tom, jaká by škola měla být a jaká pravidla v ní budou platit?
Máme klasické demokratické prvky. Na podsekcích se usnesou návrhy a z nich odchází na velký sněm školy. Zároveň ale pozoruji, že i rodiče, kteří deklarují snahu se s dětmi na všem domlouvat, nejsou leckdy na plné zapojení dětí do rozhodování moc zvyklí. Při setkáních pedagog-dítě-rodič mluví víc na pedagoga než na dítě, které je tam taky přítomné. V první třídě je přizvat děti do rozhodování docela snadné, z předškolního i domácího světa bývají zvyklé na to, že jejich hlas je slyšet. U dětí, které k nám přestupují z jiných škol později, je ale docela často vidět, že schopnost samy o sobě rozhodovat trošku ztratily. Bývají navyklé poslouchat a dělat, co dostaly zadané. Postupně se jim snažíme vrátit pocit toho, že můžou mít vládu nad tím, co budou dělat. Snažíme se jim k tomu tvořit vhodné prostředí. Školství i skauting by se určitě mohly ještě více posouvat k naslouchání dětem. Ale školy tomu musí předcházet o dost víc, jinak to pro skauting bude hodně těžké. Dítě stále bude mít ve většině případů pět dní v týdnu školu a jedno odpoledne skauting. Samozřejmě je to ale oddíl od oddílu různé, znám i oddíly, kde děti už dnes hlasují a nominují témata do táborového programu a kde družiny mají velkou pravomoc pracovat na tom, na čem chtějí.
Jako zásadní téma, ve kterém je skauting podle mě o kus dál než řada škol, mi přijde důvěra v děti samotné. Na té podle mě musí škola jako je ta tvoje základně stát. Jak se vám daří s důvěrou v děti pracovat?
To téma ve škole určitě hodně reflektujeme. Jako ředitelka jsem v tom určitě i hrdá na celý školní tým. Když třeba vidím, jak naši prvňáci chodí po městě s vysílačkami, nebo se zahrabávají do sněhu při geocachingu, chodí na horolezeckou stěnu nebo mají ve škole lukostřelbu. Jsem na jednu stranu hrdá na pedagogy, že se podobných aktivit nebojí. Ale bezpečnost je ve školách samozřejmě důležité téma a člověk má při každodenní práci s dětmi mnohem větší obavy. Zčásti se tedy nedivím pedagogům ve školách, že se do podobných aktivit tolik nepouští.
Nemyslel jsem tím tolik ten bezpečnostní aspekt, ale spíše to, kolik toho můžeme nechat na dětech samotných, co mohou samy dělat, do čeho se pustit, co zvládnou…
V tom se dobře projevují rozdíly, kterých si jako skauti mnohdy ani nevšimneme. Máme tu část průvodců neskautů a když jedeme na expedici, často se nám stává, že průvodce neskaut vyrazí k pokladně a chce koupit lístky. My ostatní na něj voláme: To nemusíš dělat ty, dej to dětem! Přijde nám, že tady není o čem diskutovat a oni třeba nemají tendenci dát prvňákům do ruky peníze. Při plánování dáváme dětem dost možností se rozletět do různých oblastí i témat, ale dáváme jim zároveň i prostředky, aby uměly vyhodnotit své síly. Při řadě těch aktivit zároveň mnohdy zase dojde na tu bezpečnost.
Napadá tě ještě něco, čím by skauti podle tebe naopak mohli inspirovat školství?
Přišlo by mi dobré, kdyby se skauti naučili mnohem víc mluvit školským jazykem o tom, jaké dobré věci dělají. Třeba slovo symbolický rámec nikam moc neprosadíme, můžeme ale mluvit o tom, že umíme dělat hodně dobré hry s legendami. Nebo: máme spoustu dobrých kartičkových principů – s kartičkami umíme asi o sto milionů věcí víc než, co se dělá v běžné škole. Jen to neumíme prodat. Stejně tak umíme velmi dobře připravovat dlouhodobě takové prostředí, ve kterém se děti přirozeně učí například řešit problémy. O to se dlouhodobě a ne vždy úspěšně, snaží řada škol v oblasti klíčových kompetencí. Kdyby skauting mluvil více učitelským jazykem, může lépe ukazovat, v čem je jeho důležité výchovné know-how. Učitelé, kteří s ním mají zkušenost, vědí, že má cenu, která nejde vyvážit zlatem.
Skauting také umí velmi dobře nastavit celkové prostředí, ve kterém se děti v oddílech pohybují. Jen díky tomu můžete řešit rozvoj mnoha kompetencí jen tak mimochodem, což školy mnohdy neumí. Myslím tím, že když děti zavřete děti do budovy, kde mají sedět a být zticha a poslouchat, těžko se naučí zodpovědnosti za své činy. Školám by tím možná odpadly mnohé problémy typu prevence závislostí, rizikových chování, šikana, kdyby jejich prostředí bylo nastaveno tak, aby v nich dítě bylo přijímáno respektujícím způsobem a aby prostředí samo na něj působilo dobrým směrem..jpg)
Komentáře
Okomentovat