Děti jsou dnes křehčí (rozhovor s A. Sedláčkem)

S předsedou České rady dětí a mládeže Alešem Sedláčkem o jeho dětství, dnešních dětech i tom, co by o nich rád věděl podrobněji.

Jaké jsi byl dítě? Jak na své dětství vzpomínáš?

Byl jsem takové podnikavé dítě. Na základní škole na Praze 6 jsem přišel ke starším kamarádům v pionýrském oddíle. Ten oddíl byl dost volný, nikdo nám do toho moc nemluvil. Nedaleko sídlila sovětská ambasáda i armáda, ale pod svícnem zřejmě byla největší tma. Oddíl měl v podstatě skautský program, měli jsme starší vzory, učili se spoustu dovedností, přežít v přírodě, a podobně. Má generace začala oddíl brzy vést. Od dvanácti let jsem tak mohl vymýšlet program pro ostatní. Hodně mě samozřejmě ovlivnily foglarovky, knížky od E. T. Setona i Zapletovaly hry. Z nich mě oslovily především Hry po městě.

Z Prahy 6 to bylo blízko do centra, hráli jsme tedy hry s hledáním domovních znamení, bavila mě stínadelská tématika. Tím vším jsme si prošli s kamarády z oddílu i ze třídy. S oddílem jsme jezdili na výpravy za město, měli jsme klubovnu ve sklepě, pak jednu ilegální v prádelně. Prožívali jsme podobná dobrodružství jako v těch knihách, a to mě hodně bavilo. Co mě tolik nenaplňovalo, byla škola. Ta byla ve srovnání s tím, co jsem zažíval mimo ni, docela nudná. Většinu dovedností pro život jsem se, myslím, učil spíš venku. Na střední školu jsem šel na dopravní průmyslovku. Výhodou bylo, že nebyla moc náročná, a měl jsem tak dost času věnovat se svým věcem mimo ni.

To už přišla revoluce a krátce po ní jsme s několika kamarády z oddílu založili kmen v obnovené Lize lesní moudrosti a učili jsme se věnovat woodcraftu. Šel jsem tam hlavně kvůli kamarádům, ale postupně mě pohltila i samotná indiánská tématika. Náš kmen se stal jedním z vůdčích, který po revoluci směroval celou Ligu lesní moudrosti. Byli jsme už trochu starší, mohli jsme dělat program podobný tomu, jaký mají dnes ve skautingu roveři. K vedení dětí jsem se tak dostal až později, až asi v pětadvaceti letech. V Lize jsme tehdy zastávali teorii, že je třeba se nejdřív všechny věci dobře naučit a vyzkoušet si je a až pak se věnovat dětem. Kmen tehdy byla naše druhá rodina, se kterou jsme trávili pět dní v týdnu.   

Co ti v tvém dětství nejvíc chybělo, co by sis rád vyzkoušel jako dítě dnes?

To, co mi dneska určitě chybí, je větší zahraniční zkušenost, žít někde delší dobu sám a postarat se o sebe. Sjezdil jsem později spoustu zemí, ale určitě nemám jazyk rodilého mluvčího. Kdybych tehdy jel na střední škole na delší dobu pryč, bylo by to v tomto ohledu asi o dost lehčí.

Jaké jsou podle tebe dnešní děti, kdybys je měl charakterizovat v několika slovech?

Existují podle mě principy, které v zájmu dětí budou věčné. To je touha po kamarádství a po uplatnění snů. Stojí na nich woodcraft, skauting, všechny organizace, které chtějí někoho vychovávat. Na začátku musí stát to, že chcete být spolu a dosáhnout štěstí v nějakém společenství. Když vychováme individuality, které budou arogantní a nesnášenlivé, ani oni nebudou šťastní. Co je jiné, je zázemí, které dnešní děti mají. Z dnešního pohledu jsme jako děti byli velmi chudí. Některá rodina neměla žádné auto, většina měla škodovku, my měli trabanta. Bydleli jsme v bytech, jejichž hodnota je dnes obrovská, tehdy bydleli téměř všichni v pronájmu od obce a nebralo se to jako bohatství.

Když jsme chtěli něco většího podniknout, museli jsme si na to už od dospívání často sami vydělat. Než jsem jel poprvé do Ameriky, chodil jsem předtím pět nebo šest let po brigádách. Než jsme takovou věc dosáhli, stálo to neskutečné úsilí. To nás ale zároveň dost stmelovalo a posilovalo to cílevědomost. Čím více společnost bohatne, tím stačí v některých ohledech vynaložit menší úsilí. To vede k celkovému zpohodlnění. V něm už dnešní děti prostě jsou, ať chtějí nebo nechtějí. Tento úbytek cílevědomosti se dnes u dětí kompenzuje zahlcením vědomostmi. Mnoho dětí dnes musí mít úplně zahlcené hlavy tím, jak se násobí objem znalostí, které jsou na světě k dispozici a které se valí kolem nich. Jejich hlavu pak zaplní spousta znalostí, ale mnohdy jim chybí prostor pro empatii. V jejich hlavách už toho je tolik, že jsou mnohdy méně otevřené přijímat něco dalšího od někoho jiného. Volnočasové aktivity dnes před sebou mají velký úkol navozovat situace určitého nedostatku nebo chudoby, aby se mladí lidé dnes učili žít v podmínkách, které modelují ctnosti a vedou člověka k tomu, aby byl více vnímavý, dal prostor i ostatním a spolupracoval s nimi. Snižují se pravděpodobně i tělesné schopnosti dětí. Oproti dnešním dětem jsme přeci jen byli o dost více venku a i naše celková fyzická odolnost byla díky tomu větší. Děti dnes určitě významně ovlivňují i informační technologie. Velkým úkolem rodičů i vedoucích je vést děti k tomu, aby nás technologie nezotročovaly, ale aby nám pomáhaly. Je to ale dost těžké. Vidím to i u vlastního syna, jak se proměnilo jeho trávení volného času od chvíle, kdy dostal svůj mobilní telefon.

Obavy některých, že děti o tábory na zelené louce budou ztrácet zájem na úkor těch s technologiemi, se zatím nepotvrzuje.

Podobně jako u dospělých se i ve výzkumech o dnešních dětech často mluví o tom, o jak moc roztříštěnou a rozdílnou skupinu jde. Co z toho vyplývá pro nás, kteří s dětmi pracujeme? Musíme se tomu nějak přizpůsobovat, nebo jsou výchovné postupy pro práci s dětmi, pro to, jak a čím je zaujmout vesměs pořád stejné?

Princip podporovat kamarádství a spolupráci a držet deklarovanou etiku organizace je podle mě stále důležitý a funkční. V rámci organizací sdružených v ČRDM opakovaně zjišťujeme, že je dnes třeba mnohem více než kdy dřív individualizovat přístup k dětem. Snaží se o to více i formální vzdělávání ve školách. Ať už je to dané socioekonomickým původem nebo různými dysfunkcemi u dětí, měli bychom se pokoušet mluvit se všemi dětmi. Někdy se nám samozřejmě společnou cestu najít nepodaří. Zároveň si ale myslím, že některé osvědčené způsoby motivace a vzbuzování nadšení u dětí jsou stále platné i dnes. Ti, kdo tvrdí, že nefungují, mívají často komerční zájem, který potřebují prodat.

Obecně funguje dobrodružství. To dovedeme navodit atmosférou, kulisami, příběhem. Jestli ten příběh nebude Foglar, ale bude to současná fantasy kniha, není tak důležité. Zůstává ten princip toho, že si můžeme vybájit a prožít svůj svět. Když se to povede ve skupině, cítíme, že to je ještě o něco silnější, než vidět příběh na monitoru. Je tam najednou ta vůně, zima a spousta dalších vjemů navíc. K tomu nepotřebujeme žádné speciální technologie a pomůcky, to funguje stejně jako dřív. Dokazují to i čísla počtu táborů na zelené louce a dětí na nich. Obavy některých, že děti o takové tábory budou ztrácet zájem na úkor těch s technologiemi, se zatím nepotvrzuje.

Co bychom podle tebe o dnešních dětech potřebovali vědět lépe a podrobněji? Co by tě zajímalo, kdyby se chystal nějaký výzkum o dnešních dětech?

Velké téma je dnes úcta k životu, vztah ke smrti. Ta témata hodně otevřel covid. Děti jsou křehčí, ale zároveň se baví i o tématech, o kterých se donedávna tolik nebavily. Samotného mě to překvapilo. Slyšeli jsme to letos opakovaně na táborech. Pozorovali jsme zároveň u dětí na táboře i mnohem větší křehkost ve vztazích mezi nimi. Situace, které dříve zvládaly snáz, mohu být pro mnohé dnes mnohem náročnější a intenzivnější. Zajímalo by mě tedy ptát se na to, jestli se dnešní děti cítí ohrožené a čím. Co ovlivňuje jejich pohodu nebo nepohodu, obecně témata související s duševním zdravím dětí. Téma wellbeingu je dnes určitě důležité. Duševní pohoda je základní potřebou pro vše ostatní. Ptal bych se i na otázky související s kamarádstvím – jak si hledají kamarády, co je pro ně důležité, jaké hodnoty by měl kamarád mít, aby ten vztah byl dobrý. Je třeba sledovat i situaci v rodinách. U spousty dětí se do formálního i neformálního vzdělávání zrcadlí situace z jejich rodin. Myslím, že proto musíme umět dobře spolupracovat se školami i rodiči.

Téma přátelství je velmi zajímavé i v souvislosti s nástupem sociálních médií. Samotné slovo přítel se tím do značné míry posunulo do trochu jiné roviny. Přítel je dnes často i ten, s kým jsme přátelé na Facebooku nebo Instagramu, můžeš ho snadno vypnout, apod.…

Určitě, znát hodnoty dnešních dětí, abychom s nimi mohli lépe pracovat, je pro nás, kdo s nimi pracujeme, velmi důležité. Je pro děti opravdu tak důležité, jestli mají nebo nemají značkové oblečení? Nebo nejde tolik o módu, ale spíš o postavení ve skupině? Kdybychom dokázali lépe pracovat s jejich akceptací ve skupině, dostane se oblečení najednou do pozadí. 

Jedním z úkolů výchovy dnes může být naučit děti identifikovat, po kterých věcech má smysl toužit, aby mi ta touha přinesla štěstí a ne stres a sžírání.  

Je podle tebe náročnější být dítětem dnes než u předchozích generací? V čem?

Je to spíše jen jiné. Jedna moje kamarádka se zabývá historickým sledováním stresu. Řeší to na vykopávkách na tvaru určité části hlavy, která prý závisí i na celkové míře stresu. Zkoumá vzorky a popisuje různé historické epochy. Z výsledků, které má, se prý ukazuje, že stres se u lidstva výrazně zvýšil ve chvíli, kdy se usadilo. Dokud lidé putovali, živili se sběrem a žili mnohem více přítomností, tak stresu tolik nebylo. Když se usadili a začali pěstovat, přišel stres s tím, jestli se jim urodí dost nebo ne. Ta zásadní změna způsobu života – orientace na jistoty, které si vytvářím, vedla k jasné změně v oblasti stresu. Pokud to vezmeme jako pravidlo, tak jakékoliv zvýšení míry jistoty může vést k vyššímu stresu, jestli o tu jistotu nepřijdu. Čím bohatší je společnost, tím je v ní do jisté míry více stresu, protože se bojíme, že o to bohatství přijdeme. Děti dnes v reálném životě velmi brzy po skončení dětství můžou zažívat spoustu strachu a obav – jestli zaplatí energie, jestli si vydělají na bydlení,… Dnes mohou být děti mnohem více stresované z toho, jestli dosáhnou na všechny možnosti, které kolem sebe vidí. V devadesátých letech jsme z tohohle rozhodně stresovaní nebyli. O možnosti samostatně bydlet se většině z nás ani nezdálo. Měli jsme nalinkováno, že budeme pravděpodobně bydlet u rodičů, stejně jako oni u prarodičů. V tom nepřeberném množství možností, z nichž některé jsou ale dost vzdálené, může být dnes v lecčems těžší být dítětem a mladým člověkem. Pro někoho to může být ale i dost motivační. Pokud toužíme po věcech, které můžeme realizovat, povede se to a prožijeme to štěstí z té realizace, je to šťastný život. Jedním z úkolů výchovy dnes může být naučit děti identifikovat, po kterých věcech má smysl toužit, aby mi ta touha přinesla štěstí a ne stres a sžírání.

Jak s tímto stavem pracovat? Co máme dělat pro to, aby se děti cítily lépe a bezpečněji? Mít na ně nižší nároky? Mít na ně víc času?

Tak určitě je třeba, aby rodiče měli na děti více času, mohli se jim více věnovat, více se s nimi bavit. Jako vedoucí bychom ale v nárocích tak moc slevovat neměli. V maximální míře by měli v oddíle všichni dělat všechno, někomu jen musíme dát větší pomoc a podporu. Každý si může určit svůj cíl a v něm se snažit překonat. Bavme se o nárocích, stanovujme si společná pravidla, to nás jedině posílí.

Velkým společenským tématem posledních let je změna klimatu a vztah přírodě. Tráví dnes děti v přírodě dost času?

Spíše než o času v přírodě bych mluvil o času venku. I když dítě vyrůstá ve městě, může v něm najít divočinu, i když to není klasická příroda s řekou. Bunkr se dá postavit i za rohem paneláku. Aby taková místa byla, to je víc úkol politiků. Téma, se kterým se setkávám v naší obci, kde jsem místostarosta, je i to, aby děti a mladí neničili veřejný majetek, nenechávali v něm spousty odpadků. Je důležité, aby se mladí setkávali, měli svá místa, nemůže to ale končit horami odpadků. Na jednu stranu mladí chtějí být venku, k tomu prostředí kolem sebe ale nemají moc vztah. V tom může pomáhat i škola, která bude děti od útlého věku vést k nějaké kultuře bytí venku. Jak venku žít, abychom své okolí nezlikvidovali. Je to spojené i s určitou lehkostí bytí i k vlastním věcem. Ve woodcraftu tomu říkáme „malebnost ve všem“. Snažíme se o to, aby prostředí, ve kterém se pohybujeme, bylo krásné. Věříme, že když si zautomatizujeme krásu kolem sebe, budeme ji poté chránit. Skauting to má v mnohém podobné. Věříme i tomu, že ta vnější krása pak koresponduje i s tou vnitřní.

Václav Zeman - Šík

Rozhovor vyšel v časopisu Skautský svět (10/2022).