Otisky Jaroslava Foglara v současném skautingu (esej R. Šantory - Boba)
Před sto lety – na jaře 1920 – zažil dvanáctiletý Jaroslav první oddílovou schůzku a výpravu do Prokopského údolí. Právě díky Jestřábovi je dnes český skauting v lecčems jiný než ten tehdejší. V čem a proč?
Dlouhodobé hry, KPZ, černá skříňka, Vyzvědači, Modrý život, upomínkové lístečky, bodování, mistr uzlování, papírové koule… Všechny tyto a mnohé další akce, hry či oddílové nápady vymyslel právě Jaroslav Foglar a zároveň je vložil do zlatého fondu junáctví. I když jím byl v dětství zasažen jen na krátkou chvíli (více viz rozhovor s J. Zachariášem – Pedrem na stranách 12–13) , o to víc ho prožíval po zbytek dospělého života. Duší zůstal chlapcem, který nesundal krátké kalhoty, z nichž stvořil symbol chlapectví. A právě tento způsob myšlení mu umožnil psát knihy a vymýšlet hry, jež otřásly dětskou duší a zanechaly v ní nechladnoucí stopy. „Dnes jsem v Kroměříži úplně jasně ve vzduchu cítil, když duben přichází. Stárnu, ale tohle volání nezmizí,” poznamenal šéfredaktor Respektu Erik Tabery na twitteru, s poukazem na Foglarovu genialitu.
Vábitel skautingu
Když se dnes zeptáte oldů, kteří vstupovali do Junáka na počátku 90. let a dříve, tak častým důvodem byly právě knihy slavného spisovatele. I dnešní místostarosta Petr Vaněk – Permoník před časem napsal: „Jestřáb mě přivedl ke skautům, protože do svých knížek dostal to, co skauting klukům a holkám nabízí. Kamarády, dobrodružství, úsilí o spravedlnost, čestnost a dávku tajemství.”
„Generace, která vyrostla na vzestupu porevolučního skautingu a statisícových nákladů foglarovek, si pro své děti přeje svět postavený na dobru a oddílovou výchovu k tomu vidí jako vhodný prostředek.”
_______________
Dnes je toto knižní vábení mnohem slabší, Jestřábův odkaz se přesto propsal do trávení volného času i rodičů současných dětí. Generace, která vyrostla na vzestupu porevolučního skautingu a statisícových nákladů foglarovek, si pro své děti přeje svět postavený na dobru a oddílovou výchovu k tomu vidí jako vhodný prostředek. Přináší to nárůst členské základny nejen nám, ale i jiným dětským organizacím. A Jestřáb stále zůstává v očích veřejnosti tím nejznámějším skautem. Náborem přes rodiče se ovšem významně mění i pojetí skautingu, do kterého primárně děti vstupují ze své touhy. I ve foglarovkách jsou rodiče líčeni spíše jako ti, co činnost zakazují, než ti přející. Proto by velký důraz měl být kladen na nováčkovskou zkoušku, která je tím opravdovým potvrzením zájmu dítěte o činnost a teprve po jejím splnění se z něj stává člen oddílového společenství. Poslední změna této zkoušky ze strany Junáka bohužel nahrává spíše dalšímu zjednodušení podmínek a posiluje opačné pojetí.
Trochu nudný skauting
Než se ve 30. letech minulého století objevil na veřejné scéně J. Foglar, byla oddílová činnost trochu plochá a nudná. Hodně zaměřená na skautskou praxi a hry v ní tvořily jen malou část. Chybělo více tvořivých impulsů, zajímavých her a silných příběhů. Právě tuto spojitost přinesl Jestřáb. Svými knihami a články v časopisech ji nabídl nejen skautům, ale v upravené podobě i dětským partám, což byly v principu junácké družiny. Dlouholetý starosta a člen pražské Dvojky Jiří Navrátil tomuto způsobu přetvoření naší metodiky říkal trochu posměšně „výprodej skautingu přes ulici”, což bylo ale vůči Jestřábovi hodně nespravedlivé. Základní inspirace mnoha Foglarových nápadů opravdu pocházela ze skautské metodiky, ale on ji povýšil, rozpracoval a dal jí lákavější obal. Velmi dobře je to vidět na známé Krabičce poslední záchrany. Nápad mít s sebou na výpravu sadu užitečných drobností byl publikován v časopisu Vůdce, kde si ho přečetl i Jestřáb. Ale on ho domyslel, obalil do pevné krabičky, dal mu název, který mluvil sám za sebe a zpropagoval tak, že ji má dodnes u sebe téměř každý skaut a skautka.
Miloš Zapletal v knize Záhady a tajemství JF napsal: „Neméně významným přínosem jsou Jestřábovy drobné i významnější praktiky a nápady, kterými doplňoval a zpestřoval činnost oddílů i družin. Největší zásluhu má v oblasti her, které představují nejdůležitější složku klasického skautského programu…” V hrách byl Jestřáb opravdový mistr, stvořil v různých variacích na stovky her. A nejenom těch drobných. I dlouhodobých, etapových, trvajících od jara do tábora a majících v sobě silnou přitažlivost dobrodružné legendy. Právě na půdorysu Alvareze, který potřebuje jen statečné a silné, jsou dnes postaveny všechny Hvězdné brány, Harry Potterové a stovky dalších celotáborových her.
Herní pojetí skautingu se u nás usídlilo velmi pevně, někdy se zdá, že až příliš. Leckdy tak v mnohém překonáváme i Jestřábovo pojetí, které praktikoval šedesát let v jím vedeném 2. oddíle. Ten měl pravidelné výpravy každý týden a tábor trvající místo nyní obvyklých 14 dnů týdny čtyři. V jeho programu pak etapová hra zabírala jen třešničkovou část. Dnes si etapovky ve zkráceném času ukrajují z programu většinu a to narušuje samotný smysl skautské výchovy. Tomáš Řehák – Špalek o nich dokonce mluví jako o největším škůdci našeho programu. Jako by opravdovost tábora probíhajícího v přirozeném přírodním prostředí přebíjela virtuální realita kostýmů, rekvizit a fantazijních světů her. Tak by to jistě nechtěl ani J. Foglar.
Obraz oddílu
„Jestřáb vtiskl do povědomí svých čtenářů jasnou představu, jak má skautský oddíl pracovat, jaký má mít program, jakým duchem má být prostoupen.” píše v již zmíněné knize Miloš Zapletal. Toto na první pohled neviditelné vytváření obrazu je velmi podstatnou součástí úspěšného vedení oddílu. Když se opět ponoříme do minulosti, zjistíme, že Foglarův způsob vedení získal na síle především v dobách komunistických zákazů, kdy vedoucí kryptoskautských oddílů hledali návody, jak vést. Kvalitní kurzy ani metodické příručky nebyly, a proto se Foglarovy zidealizované knihy staly sdílenou představou, jak by měl správný skautský oddíl vypadat. Se všemi klady a někdy i zápory. Jako byl oddílový způsob vedení v Hoších od Bobří řeky, či dnes již pedagogicky překonaný silný důraz na všudypřítomné bodování. Ale klady jistě převažují. Bohužel dnešním vedoucím obdobně silný obraz chybí. Skautská beletrie v minulosti reprezentovaná Foglarem nebo Zapletalem se dnes téměř vytratila a nepřišla za ni náhrada ani například ve filmové formě. I proto mnoho z nich dnes neví, jaký je správný způsob vedení pro dnešní svět, znají jen desítky trochu neživotných metodických rad, které nepředstavují spojitý obraz probouzející nadšení a touhu po ideálu. Právě v tom nám Foglar dnes chybí asi nejvíc.
Jestřáb na portrétu z roku 1959.
Něco z něj však přesto najdeme v každém oddíle. Nemyslím tím jen hry či mnoho jiných drobností jako nástupy do třinácti vteřin, tajná činnost družin, pojmenovávání táborů a tábořišť... To nejsilnější z Foglara je jeho postoj a celoživotní oddání se výchově mladé generace. I přes všechny nesnáze, kterých zažil nepočítaně. Jak on sám vzkazuje v poselství v závěru metodické příručky Náš oddíl: „Nenechte se znechutit! Překonávejte statečně všechny překážky, přesvědčujte dospělé odpůrce vašeho oddílu i své mrzuté členstvo a uvidíte, že se jednou dopracujete dobrého oddílu. Po celé České republice by měly být tisíce takových oddílů, aby v nich mohli alespoň tři čtyři roky strávit všichni chlapci a děvčata. Neboť členství v takovém oddíle je ten nejužitečnější čas na zlepšení jejich povah.”
Překonej Jestřába
To nejlepší, co dnes můžete pro Jestřábův odkaz udělat, je překonat ho. Tak jako to on dokázal s tehdejší skautskou metodikou. Vylepšujte, opravujte, vytvářejte nové nápady, hry a vychytávky. Ale vždy s porozuměním jejich smyslu. A nezapomeňte na opravdovost, protože právě na té Foglar hodně stavěl. Velmi dobře tento rys připomíná J. Zachariáš v knize Stoletý hoch od Bobří řeky: „Výchovné cíle, o něž metodou romantiky usilují, jsou reálné, uchopitelné a dá se jich dosáhnout. K odstranění špatných návyků, ke změně života v lepší a prospěšnější, vyžadují samozřejmě jisté úsilí a nemalé osobní nasazení. Foglar nedělal z obyčejných kluků ušlechtilé hochy tím, že jim předvedl tajemné uličky Stínadel a legendu o ježku v kleci nebo divoký kraj Jezerní kotliny v rudém západu slunce. Ty příběhy byly naplněny hrdiny, kteří chtěli být lepšími a měli podle mých zkušeností jedinečnou schopnost spouštět podobný motor snah u většiny mladých čtenářů. V romantických, dobrodružných příbězích dneška se vítězství nad zlem, ale i nad vlastní nedostatečností, nedosahuje soubojem se sebou, ale kouzelnickými hůlkami a černokněžnickou formulí. Foglarových výzev k odhodlání měnit sebe a svět vlastní silou se mládeži, bohužel, dostává v míře naprosto neodpovídající negativním tlakům, které jsou na ni ze všech stran vyvíjeny.”
Roman Šantora – Bobo
Článek vyšel v červnu 2020 v časopise Skautský svět (06/2020).
Komentáře
Okomentovat