O tom, jak v současnosti pracujeme s vyznamenáními a jak jinak můžeme oceňovat druhé, jsme v trojrozhovoru mluvili s náčelníkem Junáka, členkou VRJ a vedoucím střediska.
Je podle vás současná nabídka skautských vyznamenání dostatečná? Dají se v ní pokrýt všechny potřeby ocenění dobrovolnické práce i významných činů?
Prcek: Ta šíře je za mě dostatečná. Aby vyznamenání sloužila, jak mají, je podle mě třeba, aby byla přehledná a srozumitelná. Další rozšiřování by mi přišlo jako neúčelné. Přemýšlela bych tedy spíše o zjednodušení. Věcně mi v nich neschází nic.
Lapka: Souhlasím, že si z nich může vybrat skoro každý. Ale navíc třeba ve středisku používáme březové lístky, což ani není přímo skautská záležitost, využívá ji více dětských organizací. Dají se využít jako určité poděkování a ocenění i pro rádce družin, nebo za menší odvedené služby. Můžeme tak děkovat i mladším a nejen po několika letech vedení. Tam mi třeba nějaká možnost oceňování v Junáku schází.
Vokin: Zaměřím se teď jen na vyznamenání. Je třeba připomenout i vlastní vyznamenání krajů, okresů či středisek. Můj předchůdce Čiča mi říkal, že mu chybí něco mezi nejvyšším stupněm medaile sv. Jiří a Řádem stříbrného vlka. Je podle něj spousta lidí, kteří toho pro skauting mnoho udělali, ale nemusí splňovat podmínky pro nejvyšší vyznamenání, ale zároveň byli dlouho předtím oceněni sv. Jiřím.
Ondřej Vokál – Vokin
náčelník Junáka – českého skauta
Prcek: Určité mezery podle mě nejsou na škodu. Přijde mi dobré, když je v tom systému nějaký prostor pro zohlednění vlastních potřeb, vytvoření vlastního vyznamenání, využití jiného nástroje odjinud. U vyšších vyznamenání zase hraje roli, že jsou svým způsobem exkluzivní a něčím mimořádným. Určitá nedostatkovost podle mě k vyznamenáním patří a má patřit. Jinak by docházelo k jejich nadužívání a ztrácely by svůj smysl.
Připadá mi zároveň důležité v této oblasti moc změn nedělat. Součástí hodnoty vyznamenání je právě historická linka, tradice, ta možnost podívat se do historie, ke kterým lidem se řadím, když jsem byl vyznamenaný. Ta dlouhá linka a tradice může za to, že lidé snáz vnímají, když někdo získá dané vyznamenání, co by to mohlo znamenat. Kdybychom teď vymysleli nový, sice přehlednější systém vyznamenání s modernějším názvoslovím, bylo by to sice super, ale mělo by to vadu, že by najednou nikdo nevěděl, co je které vyznamenání zač. Byla bych tady tedy ke změnám velmi zdrženlivá. Má zde docházet jen k velmi postupné evoluci, tak aby byla možnost případné změny v organizaci zpracovat. Je to za mě oblast, do které se nemá moc sahat, pokud k tomu není pádný důvod.
Petr Mateleško – Lapka
vedoucí střediska Kyjov
Jsou podle vás informace k vyznamenání a dalším nástrojům pro ocenění směrem do hnutí srozumitelné, co můžeme k čemu využívat?
Lapka: Pro mě to srozumitelné bylo, vycházel jsem ze sekce na staré Křižovatce. Tam bylo vše srozumitelně popsané, byly tam i shrnující články, kde byla vyznamenání popsaná jednodušeji, než je to přímo v řádu.
Prcek: Myslím, že je to stejné jako se všemi nástroji, které v organizaci máme. Jde hlavně o to, jestli to lidé považují za něco, co je pro ně důležité a prospěšné, a vědí, proč by to měli používat. Pokud ano, tak už si pak ty informace snadno dohledají, nebo se doptají. Je to zároveň do jisté míry postojová otázka. Podle svých postojů k vyznamenání se pak o ně lidé zajímají nebo ne.
Vokin: Používání vyznamenání je opravdu velmi individuální. Každý na to má svůj vlastní pohled. To, že se s vyznamenáními pracuje rozdílně často, mi nepřijde špatně. Horší by mi přišlo, kdyby někdo opakovaně navrhoval na vyznamenání někoho, kdo si ho nezaslouží, nebo splňuje podmínky jen okrajově. Tam bych vysílal signál, zamyslete se, jestli ten nástroj nenadužíváte. Děkovat nemusíme nutně jen vyznamenáními. Některé jednotky tak děkují jiným způsobem stejně dobře, mnohdy i lépe, více zacíleně na konkrétní lidi, pokud si třeba někdo na ceremonie a vyznamenání nepotrpí. Je třeba jen zprostředkovat ke všem informace o tom, že jsou tu i jiné nástroje pro děkování než vyznamenání.
Prcek: Rozdílné využívání vyznamenání je podle mě přirozený stav, znám ho i z jiných organizací. Naším cílem je, aby poděkování všichni minimálně zvážili, i ti, kteří na to třeba dosud nebyli moc zvyklí. Pak může docházet k tomu, že se na skautské akci setkávají okrojovaní skauti se srovnatelnými zásluhami, někdo má vyznamenání, jiný ne. Což může vyvolávat překvapení nebo frustraci. Zavedení ale má být na jednotlivých jednotkách, tam nesmí být nátlak z ústředí, to by nefungovalo.
Vokin: V nepořádku ale podle mě je, když máme v Junáku člověka, který by si zasloužil poděkování nebo ocenění, vyznamenání by i sám ocenil, ale ti, co by ho mohli navrhnout, to neudělají. To mi přijde škoda.
Jana Jirasová – Prcek
členka Výkonné rady Junáka
Je podle vás dostatečně popsaná metodika a možnosti toho, co dalšího můžeme dělat v oblasti ocenění dobrovolníků a poděkování?
Lapka: Kdyby tu bylo něco skautského, jako jsou zmíněné březové lístky, asi bych rád sáhl po tom. Používali jsme knoflíky Díky!, ale nebyli jsme z nich moc nadšeni. Líbí se mi větší systematičnost. Použití knoflíku chápu, ale jsem jistější, když mám mantinely jasněji vytyčené.
Prcek: I pro nižší věkové kategorie podle mě máme systém, který odráží píli a práci, kde se můžou skauti a skautky srovnávat. Jsou to odborky, nebo třeba Lví skaut. Oceňování a děkování vnímám jako pyramidu. Navrchu jsou vyznamenání, mezitím dekrety, březové lístky, děkovací knoflíky, osobní poděkování. Základním kamenem, bez kterého by ale pyramida nestála, je každodenní práce. Ocenění se odráží i v tom, jaké úkoly někomu svěřím. Tím vlastně říkám: Já ti důvěřuji. Věřím, že tu odpovědnost uneseš. Jsem s člověkem v kontaktu, zajímá mě, co dělá. Zdůrazňuji konečný smysl toho, co kdo dělá, třeba u hospodářů nebo členů revizních komisí. V tom vidím velkou roli střediskových vedoucích. Tam, kde jim to funguje, se střediskový vedoucí individuálně baví s jednotlivými lidmi na středisku o jejich práci. Neřeší s nimi vše do detailu, ale zajímá se o ni. Ne až když někdo řekne, že už nemůže a že svou práci nechce vůbec dělat.
Vokin: Pro mě je důležité, aby oceňování a děkování bylo věrohodné a aby mělo naději, že bude na straně toho, komu děkujeme, dobře přijato. Občas se stává, že děkujeme tak, že jsme se úplně neseznámili s tím, co dělají, co jejich role obnášela, pak to poděkování není věrohodné.
Prcek: To, abychom byli autentičtí, je základní princip v jakémkoliv vedení a spolupráci, která má mít dlouhodobý charakter. Pokud se rozhodneme s oceňováním pracovat jen velmi formálně, čiší z toho umělotina a nefunguje to. Stejně tak je dobré nepřehánět. Když je poděkování zveličené, lidi to naopak demotivuje a frustruje. Mám osobní zážitek z toho, kdy jsem v předchozí práci dokončila významný projekt, ale dostala jsem vyznamenání za úplnou drobnost, která s ním vůbec nesouvisela. Přišlo mi, že mě to shodilo v očích spolupracovníků a že vedení absolutně netuší, co dělám, frustrovalo mne to.
Václav Zeman - Šík
Článek vyšel v prosincové vydání časopisu Skautský svět 12/2021.
.jpg)
Komentáře
Okomentovat