Odvaha není začít něco dělat (rozhovor s J. Lukšíčkem - Rysem)
S Jiřím Lukšíčkem – Rysem, jedním z nositelů nejvyššího skautského vyznamenání, o tom, zda je dnes těžší být odvážný, kdo ho podporoval v odvážných činech a z čeho má dnes obavy.
Co v současné chvíli skautsky i neskautsky děláš?
No, dělával jsem toho tisíckrát víc… Stále jsem členem 34. střediska Ostříž. Dvanáct let jsem ho vedl, vedl jsem i okres, působil jsem ve vzdělávání v Pražské lesní škole. Byli jsme první, kdo v roce 1994 rozjel vůdcovské kurzy a bral na ně i děvčata. Uspořádali jsme za ta léta 17 vůdcovských kurzů, lesní školy, čekatelské kurzy a čekatelské lesní kurzy. Teď chodím za kluby kmene dospělých na střediskové a obvodní rady. Než nás přepadl covid , objížděl a navštěvoval jsem většinu letních táborů za Prahu 4, bývá jich každoročně 14 až 17. Jako instruktor jsem se účastnil letních čekatelských a vůdcovských kurzů na téma vázané stavby a koncem září víkendové akce Šikovné ruce. Pořád ještě chodím do práce.
Tématem těchto rozhovorů je odvaha. Jak se jako člověk, který svou odvahu projevil ve chvílích, kdy se děly velké historické události, jakou byla válka nebo zavírání lidí, díváš na téma odvahy dnes? Kdo je podle tebe odvážný a jak můžeme odvahu projevovat dnes?
Myslím, že odvaha je moc hrdé slovo. Když cokoli děláš, neděláš to z nějaké odvahy. Děláš to pro nějakou věc, z nějakého přesvědčení. Odvaha i odvážní lidé tu určitě stále jsou. Třeba vojáci, parašutisti, hasiči, záchranáři… Ti všichni musí být odvážní. Hoří dům a oni musí udělat všechno proto, aby zachránili lidi, kteří jsou uvnitř. Ti jsou odvážní. Kdybych si měl odvahu vztahovat na naši činnost, to bych si teď měl asi poklepávat na rameno. A to nechci ani náhodou.
Jak ses dostal ke skautování?
Když se vrátím trochu nazpátek, můj táta byl politicky národní socialista. Byl jsem proto od puberty samozřejmě stejného názoru, nikdy jsem tedy nestál na rudé linii. Protože jsem neměl dělnický původ, tak jsem na vyšší vzdělání neměl moc šancí. O nás, v té době, rozhodovaly „Uliční výbory“ , tedy i o naší budoucnosti. Tak jsem se vyučil strojním zámečníkem v TOS Vršovice.
V roce 1947 jsem se s rodiči přestěhoval z Bohdalce do nově postavených domů pro zaměstnance československých drah ve Strašnicích, kde jsem se potkal s Fandou Bobkem – Stopařem. Začali jsme spolu chodit do 145. oddílu Junáka, a tam jsme prožili ty opravdové skautské roky. V roce 1948 ale byly všechny dětské organizace sloučeny do Svazu české mládeže (SČM). Do roku 1949 jsme ještě mohli působit v našem oddíle. Věková hranice ve skautských oddílech tehdy byla 15 let. A i když jsme byli rádci družin, nutili nás vstoupit do Svazu české mládeže. To jsme ale vůbec nechtěli. Podle mě potřebuje každý mladý člověk tři stabilní opory – školu, rodinu a partu. A to dobrou partu. Tou byl pro nás skaut. Byli jsme tedy necelý půlrok bezprizorní, až Stopař potkal na Václavském náměstí náhodou skauta, kterého poznal podle malinké lilie na klopě kabátu. Díval se na něj a říkal: „Ty jsi byl skaut“? A on na to: „Já ještě jsem skaut“. Byl to Oldřich Rottenborn – Hobby, který byl o tři roky starší než my, a vedl 34. středisko Ostříž na Pankráci. Stopař tehdy přišel k nám domů a hlásil, že potkal skauta, a že se k nim můžeme přidat. Tak jsme se dostali do 34. střediska Ostříž.
Jaké to tu po roce 1948 bylo, to se nedá moc věrně vylíčit. Lidi mezi sebou nekomunikovali, když spolu hovořili, tak šeptem a koukali, jestli někdo nejde kolem. Měli jsme proto silnou potřebu mít skupinu, ve které taková atmosféra nebude.
___________________
Když jste se na začátku 50. let rozhodovali, jestli budete pokračovat v zakázaném skautování tajně dál, co vás vedlo k rozhodnutí do toho jít? Byla to ta parta nebo třeba rodiče?
Nejvíc zřejmě samotné poměry. Jaké to tu po roce 1948 bylo, to se nedá moc věrně vylíčit. Lidi mezi sebou nekomunikovali, když spolu hovořili, tak šeptem a koukali, jestli někdo nejde kolem. V každém domě byl takzvaný domovní důvěrník, který byl současně činný v „Uličním výboru“. Veškeré informace o dění v daném místě se dostávaly na sekretariáty komunistické strany přes tyto „udavače“. Měli jsme proto silnou potřebu mít skupinu, ve které taková atmosféra nebude. Naše – v té době již ilegální skupina Junáka – nám umožňovala společně odjet v sobotu odpoledne do přírody, kde jsme mohli přespat třeba i pod smrčkem a pod celtou. V té době se v sobotu ještě pracovalo a chodilo i do školy.
A rodiče věděli, že budete pokračovat dál a souhlasili s tím?
Mamka byla zlatá a táta relativně taky. Samozřejmě nebyli asi nijak moc nadšení, ale podpořili mě. Vzhledem k naší už nelegální činnosti jsme byli zapojeni do Ilegální organizace nazvané SIO. Ta zkratka znamenala Spojené ilegální organizace, patřily do nich i Junák nebo Sokol. Brzy jsme začali dělat protirežimní akce. Využili jsme k tomu třeba naše výjezdy na venkov. Vozili jsme si s sebou na výpravy vápno, rozdělali ho v kotlíku a v dané vesnici, jsme nabílili vývěsní skříňky KSČ, aby je neměli rudé. Pak jsme začali ve spolupráci s děvčaty a divadelním klubem vozovny Pankrác vyrábět na cyklostylu letáky. Ty i se zprávami o tom, co se děje na západě i o místních udavačích, jsme roznášeli do domů v jejich okolí. Další činností byla přeprava zpráv do tajných schránek do Ústí nad Labem, Bratislavy, Plzně, … Já i Stopař jsme díky tomu, že otcové pracovali na dráze, měli volné jízdenky, takže jsme mohli zaplatit za cesty mimo Prahu jen pár korun. Tam byly skrýše, do kterých jsme předávali zprávy. Nikdy jsem žádnou z nich neotevřel, byly zabalené a zaletované.
Naším posledním úkolem od SIO bylo zabránit setkání ozbrojené složky komunistické strany, takzvaných Lidových milicí. Jejich členové jezdili na výcvik do oblasti Kamenného Přívozu. Tam se setkávali s důstojníky armády, kteří je cvičili. Milicionáři měli přijet do Jílového autobusy, a důstojníci vlakem od Čerčan. K tomu úkolu jsme použili chatu Padových rodičů, která byla v Těptíně. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Moje měla za úkol zamezit odjezdu autobusů v Jílovém a Hobby, Stopař a Pad měli zamezit příjezdu vlaku do Kamenného Přívozu. Ve dvě hodiny v noci jsme dorazili do Jílového a na náměstí uvolnili ventilky u pneumatik autobusů. Druhá skupina byla ráno mezi pátou a šestou hodinou na trati mezi stanicemi Krhanice a Kamenný Přívoz. Tam položili na trať kládu a fingovanou nálož. Bohužel je přitom zpozoroval člověk, který to okamžitě ohlásil. Hobbyho skupina došla do Krhanic, kde nastoupili do vlaku, aby zabránili případné nehodě. Ale u překážky už na ně čekali vojáci. Hobbyho a Stopaře okamžitě zatkli. Padovi, který byl v zadní části vlaku, se podařilo uprchnout a varoval nás, že naše akce je prozrazena. Následovaly výslechy, soud a vězení.
Silvestrovské skautské setkání u Lukšíčků v roce 1968. Zleva: Jindřich Valenta – Vlk, Oldřich Rottenborn – Hoby, František Bobek – Stopař, Jiří Lukšíček – Rys a Jiří Oktábec – Grizlly. (Foto: pametnaroda.cz)
Mluvil jsi o třech oporách stability – rodina, škola, parta, … Kdo z nich měl u tebe největší vliv na to, že ses rozhodl vystupovat aktivně proti režimu?
Měl jsem štěstí, že jsem ve skautu zapadl do dobré party. Mezi mladými jsme přitom politiku nikdy moc neřešili, byli jsme ucelená skupina, která si vytvořila komunitu a dělali jsme všechno pro to, abychom si ji udrželi. Rodiče mě podporovali, protože věděli, že nedělám nic špatného. Nikdo a nikdy nás k ničemu nepřemlouval, dělali jsme to z přesvědčení, že to, co děláme, je správné.
Podporovali jste se tedy hodně ve vaší skupině?
Vytvořili jsme si společenství, ve kterém jsme si plně věřili, a s činností plně souhlasili. Špatně se to vysvětluje, ale když máte kolem sebe a v celé společnosti neustálé psychické napětí, kdy se lidé bojí spolu promluvit, dělají, že se nevidí, a že by někdo přišel k někomu jen tak na návštěvu a dal si kafe, to nikoho ani nenapadlo. Vytvořili jsme si pro tuto dobu jádro, o kterém jsme věděli, že cokoli si řekneme, zůstane mezi námi. To bylo v té době strašně cenné.
Rysova fotografie z roku 1960, tj. několik měsíců po návratu z pracovních táborů v Jáchymově. (Foto: pametnaroda.cz)
Vraťme se více do současnosti. Jací jsou podle tebe vzhledem k odvaze dnešní mladí lidé? Myslíš, že je pro ně dnes v něčem těžší projevovat se proti tomu, co se jim nelíbí, tím, že se třeba dnes nedějí tak velké události jako válka nebo státní převrat? Dávají takové události lidem víc odvahy?
Mnozí politici i nepolitici dnes volají po větší svobodě. Ví přitom jen velmi málo o tom, co je svoboda a co nesvoboda. Téměř všichni se už narodili do svobody. Měli by se vrátit zpátky do roku 1948, aby poznali, co je opravdová nesvoboda. Trochu jsme v tomto podle mě zpychli a mlaskáme si. Neměli bychom ze sebe zároveň dělat giganty, kteří všechno vědí, všechno umí a myslí si, že se vše bude točit jen kolem nás. Takže odvaha není v tom tvrdit nesmysly, ale postavit se jim.
Na táborech, na které jezdím, vidím mnohdy tříleté a čtyřleté děti se svými rodiči, kteří se už odmala seznamují s fungováním skautského tábora. Vidí, že i tábor se musí nějakým způsobem řídit, že je tam kolektiv, který musí vyslechnout a že se musí řídit i podle toho kolektivu a ne že jen on je středobod a kolektiv se musí vždycky řídit podle něj. To je podle mě dlouhodobě naše síla, která dělá skauting obrovsky důležitým. Když jsem v minulosti viděl skauty z jiných zemí, poznal jsem, že naši skauti jsou v mnoha ohledech ukázněnější, zodpovědnější a hlavně vzdělanější v oborech, které souvisí se skautingem. Ve vydávání skautské literatury jsme – dá se říct – na světové úrovni. Táborový oheň se všemi pravidly, rituály a symbolikou, jaký známe z našich táborů, téměř nikde neznají. Stejně tak stanové podsady jsou dodnes světovým unikátem. Další jedinečností jsou táborové totemy, táborové hry – to všechno vyžaduje odvahu v tom nejlepším slova smyslu.
Když se díváš na Junáka jako na organizaci, přijde ti v dnešní době svým vystupováním dostatečně odvážný nebo kurážný? Nebo jsou témata, ve kterých by měl být podle tebe odvážnější?
Nemám takovou šíři rozhledu, abych to mohl hodnotit. Ale je pravda, že v současnosti má Junák mezi rodiči velmi vysoký kredit, takže má i vysoké společenské postavení. Zároveň podle mě fungování Junáka a jeho jméno stojí především na vedoucích oddílů a středisek. To jsou ti, kteří pracují s těmi nejmladšími a předávají skautské hodnoty dál. A to je to nejdůležitější. Nedokážu posoudit současné skautování napříč celou republikou. Zprávy z různých částí republiky mám například ze setkání členů Svojsíkova oddílu. Současný stav skautování ale jinak hodnotím opravdu velice kladně. Pokud se týká odvahy, tam bych možná trochu narazil. Odvaha podle mě není v tom, začít něco dělat. Odvaha je to dokončit. Oproti zmiňovaným hasičům dnes s opravdovým nebezpečím nepřijdeme do kontaktu, pracujeme s malými dětmi a s mladými lidmi. A musíme udělat všechno proto, aby se jim nic nestalo, abychom je něco naučili, abychom je dostali na nějakou úroveň, a to nejen do života. Zároveň si ale myslím, že bychom dětem neměli nechávat moc volné hranice, jak to vidím v mnoha oddílech, i školách. Musíme dětem jasně dávat najevo, kam až můžou zajít. Vždyť to samy potřebují vědět.
V celém čísle Skautského světa se věnujeme skautským vyznamenáním. Pracuje se s nimi dnes v Junáku podle tebe dobře? Umíme dostatečně děkovat i oceňovat mimořádné i odvážené aktivity?
Řada z nich už dnes neexistuje, ale jsou podle mě stále důležitá. Třeba Řád Skautské vděčnosti můžeme udělovat za zvláštní zásluhy i lidem mimo organizaci Junák. My máme třeba dlouhodobě dobré vztahy se starostou Velké Chuchle. Pomohl nám ochotně i s umístěním pomníku skautům, kteří obětovali život ve druhém a třetím odboji. Proto jsme letos devátého října při odhalení pomníku předali panu starostovi právě toto vyznamenání.
Měli bychom tedy vyznamenání udělovat častěji?
No, ono zase všeho moc škodí. Takže ano, ale těm, kdo si je opravdu zaslouží. Řada vyznamenání má různě stanovené podmínky pro udělování. Zároveň tu jsou komise, které návrhy na udělení vyznamenání posuzují a schvalují. Takto třeba s ostatními nositeli Řádu stříbrného vlka schvalujeme nového nositele, když někdo z těch současných zemře. Zde máme omezený počet na 12 žijících nositelů.
Rys na návštěvě tábora střediska Ostříž. (Foto: pametnaroda.cz)
Máš dnes z něčeho směrem ke skautingu obavy?
O samotný Junák moc obav nemám, jsme vysoce konsolidovaná organizace a máme opravdu velice dobrý kredit. Jestli z něčeho obavy mám, tak je to celková společenská a politická situace. Nejsme sice straničtí, ale určitě v ní fungujeme. Výroky extremistů a spousty jim podobných myslitelů na sociálních sítích, to je, myslím, to nejhorší, co nás mohlo potkat. To je podle mě vřed, který je nebezpečný pro společnost a hlavně pro mládež. Mnozí si i díky lockdownu zvykli na kontakt především přes obrazovku a klidně píší i to, co by z očí do očí nikdy neřekli. Je jim přitom jedno, jaké to nadělá škody, nebo co to přinese. A to je špatně.
V tom je velká výzva pro skauting, udržovat význam osobních setkání, …
Ano, děti i dospělí se setkávají na družinových a oddílových schůzkách a dalších činnostech, které program Junáka vytváří. Rodiče nám své děti svěřují s láskou a s důvěrou. Důvěra společnosti, rodičů i institucí je přitom to nejdůležitější, co máme. Tak si ji chraňme.
Václav Zeman – Šík, Lukáš Polanský – Luky
Rozhovor vyšel v prosincovém vydání časopisu Skautský svět (12/2021).
Komentáře
Okomentovat