Změna klimatu není o odvaze, je to otázka přežití (rozhovor s A. Šlechtovou - Pírkem)

S Annou Šlechtovou – Pírkem o Rekolech i o tom, kde mohou skauti brát odvahu diskutovat a dělat konkrétní kroky směrem ke změně klimatu.

Označila by ses za odvážného člověka?

To je docela těžké se v tomto hodnotit. Přemýšlím, v čem odvaha spočívá, pokud v překonání strachu, vybavuje se mi čerstvá zkušenost s předčasným porodem. Nečekaně člověk čelí situaci, na kterou není připravený, která je těžká, a provází ji strach a obavy. Velmi silným zdrojem pro mě v tomhle období byla víra. Když jsem se dostala do nemocnice, napsala jsem několika přátelům, kteří jsou taky věřící a poprosila je o modlitbu. Z toho jsem čerpala velkou sílu. Součástí odvahy pro mě totiž je, že si připustíš, že celá věc není jen na tobě, že nejednáš jen za sebe a že se můžeš spolehnout na vedení boží. Vybavují se mi třeba velmi silné Zahradníčkovy verše z vězeňské cely. Při snaze překonat strach podle mě můžeme vždycky udělat jen nějakou část a zbytek můžeme odevzdat vyšší moci, ať už má pro nás jakoukoli podobu.

Kdy a kde jsi začala skautovat? Jak na začátky svého skautování vzpomínáš?

Ve třetí třídě jsem se dostala do oddílu sestry jedné mé spolužačky. Té tehdy bylo osmnáct a rozhodla se, že založí oddíl. Měla v něm bandu pidiholčiček. Když s námi jela na první tábor, byla jsem tam skoro nejstarší z dětí. Naše vedoucí k sobě měla na táboře čtyři patnáctileté holky. Ty mi tehdy přišly ohromně dospělé. Přijely jsme na louku s hromadou krajinek - my pražské holčičky z paneláku. Kladivo a sekyrka nám tehdy vůbec nic neříkaly. Musely jsme si postavit stan, takže jsme vyměřovaly, řezaly, kácely souše na kůly na postele, zatloukaly palicí. Hrozně mě to bavilo. Zpětně to považuji za formující zážitek, to kdy jsme si s kamarádkou z té hromady dřeva postavily první stan. Zvládla jsem něco, co na začátku bylo nepředstavitelné. Byla to nezapomenutelná zkušenost, že když se člověk pro něco odhodlá, tak to jde. V oddíle jsem pak zůstala až do doby, kdy jsem se stala oddílovou vedoucí.

Dlouhodobě se zajímáš o oblast životního prostředí, krajiny, apod.? Kdo se na tomto zájmu podílel? Byl to skautský oddíl, jeho vedoucí nebo někdo v rodině nebo ve škole?

Hm, ani nevím. Myslím, že oddíl a skautská výchova v tom určitě mají roli. Zároveň nám doma táta velmi brzy dal velkou odpovědnost a nechal nás, ať si hodně věcí zařizujeme sami. Museli jsme si třeba sami psát omluvenky a on je pak jen podepisoval. Když jsme chtěli palačinky a doma chyběla vejce, vyzval nás, ať si o ně řekneme sousedům. Což v paneláku nebylo tak přirozené jako třeba na vesnici. Byla to pro mě výzva a rozhodně i velké vykročení z komfortní zóny, jak se dnes říká. Příště už to tak obtížné nebylo. V Junáku jsem se docela brzy dostala do ekologického odboru, přes něj ke kurzu Orbis kaktus. Tam by mohly být kořeny zájmu o veřejný prostor. Například to čemu se věnuje Petr Klápště – Hříbek bylo pro mě hodně inspirativní.

Zajímala tě tedy víc příroda samotná nebo veřejný prostor kolem nás?

Určitě příroda, už na základní škole jsem věděla, že chci být učitelkou přírodopisu. Měla jsem skvělou třídní učitelku Zuzku Pipkovou, ta pro mě určitě byla inspirací. Mimochodem šla učit právě proto, že ji zajímalo životní prostředí a dospěla k tomu, že je třeba začít u mladé generace. I ta nám dávala hodně zodpovědnosti. Myslím, že je to obecně dost důležité dávat lidem příležitosti dělat věci sám za sebe, i když to může být v první chvíli nepříjemné. 

________________

“Asi je to i součást odvahy, pustit se do něčeho navzdory varování, která dostáváme, která nás odvádějí od zamýšlených cílů.”

________________

 

Jak ses dostala do Českých Budějovic a k projektu Rekola, kterému ses tu několik let věnovala jako hlavní koordinátorka?

Do Budějovic jsem se s mužem dostali za bydlením a Rekola jsem znala z Prahy. Když jsme tady začali stavět, přijížděla jsem sem často sólo a vystupovala na autobusovém nádraží, odkud jsem musela domů chodit pěšky. Přišlo mi to zbytečně zdlouhavé a říkala si: To by bylo skvělé, kdybych tu měla kolo a mohla na něm dojet domů. A tak jsem se pustila do rozjezdu Rekol v Budějovicích. Po dvou letech mi můj muž říkal: Kdybych věděl, kolik tě to bude stát energie, tak ti těch kol koupím třeba pět, ať ti třeba u nádraží postupně zmizí. Rekola už teď fungují úplně beze mě, předala jsem je v květnu do rukou mladého nadšeného týmu. Rekola u nás začínala jako komunitní projekt založený na dobrovolnické práci. Bylo to trochu jako ve skautu, když s tebou někdo jde do bláznivého nápadu, který ti na začátku všichni rozmlouvají, rodí se pevná přátelství. Mnozí mě odrazovali, že tady každý své kolo má, že se tu kola hodně kradou. Asi je to i součást odvahy, pustit se do něčeho navzdory varování, která dostáváme, která nás odvádějí od zamýšlených cílů. Když jsme vypustili první kola do ulic, každý den jsem je objížděla a přeparkovávala na lepší místa, aby se zmenšila šance, že je někdo ukradne. Teď mi to přijde úsměvné, ale obava o kola se mi natolik uhnízdila v hlavě, navíc příprava každého kola nás stála spousty energie.  

Rekola byla a jsou v Budějovicích dost úspěšná. Co bylo potřeba pro jejich zavádění v celkem velkém městě? Když se na to díváš zpětně, byla to i odvaha, o které chceme mluvit v těchto rozhovorech? Nebo spíše faktické a praktické informace?

Asi je trochu odvážné pustit se do něčeho, o čem většina pochybuje. Ale neřekla bych, že to hlavní byla odvaha. Nejvíce vděčná jsem a zásadní pro rozjezd byli lidé z komunity, která se kolem projektu vytvořila. Byla to parta ochotná věnovat spousty svého volného času. Důležité bylo nadšení a přesvědčení, že to má smysl. Je to něco jiného, než když dostaneš komerční zakázku. Vytvořili jsme širokou síť kontaktů. Našli jsme práškovou lakovnu, která nám lakovala rámy zdarma. Našli jsme bazar kol, který nám půjčil svá kola. Napojili jsme se na místní cyklokomunitu i místní skauty. Nadšení a přesvědčení, že to má smysl zůstalo v týmu dodnes. Právě přesvědčení o smyslu a pevnost v hodnotách mohou být důležitým zdrojem pro odvážné činy.  

 

Co bylo na zavádění a podpoře Rekol nejsložitější – komunikace s lidmi nebo s úřady?

Ze začátku jsme s úřady jsme moc nekomunikovali (smích). Jen s městským cyklokoordinátorem. Byla jsem do toho tak nadšená, že ta komunikace šla sama, dařilo se lidi strhnout. Byl to pro mě zároveň i dobrý otvírák do místní společnosti. Teď mě tu v Českých Budějovicích mají lidé hodně spojenou s Rekoly - což tedy může být výhoda i nevýhoda. Dalo mi to téma, díky kterému jsem si mohla dost rychle vytvořit lokální kontakty. Otvíralo mi to dveře k dalším lidem a vytvořili jsme si tu síť známých a přátel, se kterými jsem v kontaktu dodnes. Ani nevím, kde se to mé velké nadšení pro celou věc vzalo, asi někde ve mně bylo. Ale to je spíš dar než dovednost.

Jak dlouho jsi Rekola dělala?

Nedávno jsem se dívala na to, že první email o nich jsem napsala 1. května 2014. Přesně po sedmi letech jsem je tedy předala. První kola jsme ale pustili ven až v září 2015, ta přípravná fáze byla hodně dlouhá. Jsem spíš vytrvalec než sprinter, jak v běhu, tak v životě.

________________

“Jakmile člověk začne vnímat krajinu v dlouhodobém horizontu, vidí jak je to děsivé. Tam, kde se naše babička dívala na rybník a louku, je dnes betonové sídliště.”

________________

V Junáku a Skautském institutu se teď dlouhodobě věnuješ tématům změny klimatu a krajiny, ať už jako šéfka ekoodboru nebo odborná garantka projektu Patronáty. Vyžadují si tato témata pro diskuzi ve veřejném prostoru i v Junáku v tuhle chvíli také jistý druh odvahy?

Témata ochrany přírody a vzdělávání vnímám jako svá životní už hodně dlouho. V přírodě jsem se jako biolog vždycky pohybovala, dělala výzkumy, chodila po krajině. Člověk přitom jasně vnímá, jak se krajina a příroda plíživými kroky mění. V časopisu Vesmír jsem nedávno četla zajímavý postřeh člověka, který se v 60. letech vrátil po několika letech z vězení, a byl v šoku, co se za tu dobu krajině stalo. Jakmile člověk začne vnímat krajinu v dlouhodobém horizontu, vidí jak je to děsivé. Tam, kde se naše babička dívala na rybník a louku, je dnes betonové sídliště. Takových změn je celá řada. Nedávno jsem viděla odkaz na článek z roku 1912, který varoval před vlivem emisí z průmyslu, je až zarážející jak dlouho trvalo, než se toto téma stalo celospolečenským. Přijde mi odvážné upozorňovat na nepříjemnou pravdu, díky všem, kteří tak činí. Vnímám ale i odvrácenou stranu, kterou je pro mě spravedlivý hněv, ten může napáchat mnoho zlého.

Samotné téma se v posledních letech dostalo do oblasti střetů různých názorových proudů. Pociťuješ ten posun a jak ho vnímáš?

Myslím, že dnes je to v lecčems jednodušší, protože to téma je dnes mnohem víc přijímané, i když stále nedostatečně. Těžké je to, že změna klimatu je dnes hodně zpolitizovaná a zároveň je komplexní a složitá a je těžké jí rozumět. Jak téma přitahuje pozornost, je tu riziko, že toho zneužijí různé zájmové skupiny ve svůj prospěch, ne k řešení problému samého. To se veze s každým velkým tématem, u nás známe neblaze známou fotovoltaiku, téma důležité, prospěšné, ale nakonec zneužité.

I poslední výzkumy ukazují, že klimatickou změnu vnímá jako velký problém většina společnosti. Otázka je, jak se k tomu postavit a jaká jsou možná řešení. Já sama přitom jako neméně důležité téma považuji ztrátu biodiverzity, ale veřejným prostorem teď mnohem víc rezonuje změna klimatu. Nejde přitom ale jen o problém přírodovědný, ale i o problém ekonomický a sociální. Klimatická změna má různé dopady na různé skupiny lidí, dopady na ně budou mít i potřebná řešení. Třeba u nás, kde je těžba uhlí vázaná na ty nejméně rozvinuté regiony. Oproti klimatické změně je třeba pandemie koronaviru v lecčems méně složitá, a jak přitom bylo složité přijmout nějaká účinná opatření. Její řešení bude zároveň mnohem náročnější než vyvinutí vakcíny a zásobování ochrannými pomůckami. Je náročné udržet si přehled a orientovat se.

V rozhovorech nad aktuálními výzkumy České klima 2021 nebo Rozděleni svobodou, které se věnují tomu, jak česká veřejnost vnímá změnu klimatu, jsem mimo jiné četl o tom, že klimatické hnutí by teď mělo přejít od aktivismu a vyvolávání strachu a obav více k řešením, reálným dopadům, ale i k větší empatii vysvětlování toho, že změna klimatu lidem může leccos změnit, ale jsou tu návrhy toho, jak je v tom nenechat, jak jim pomoct… Souhlasila bys s tím?

To jsou důležité otázky, určitě je třeba vést důkladně a odvážně debatu o tom, jaká jsou řešení a cesty. Velmi dobře se k tomu podle mě postavili třeba Fakta o klimatu, kteří teď dělají podcast 2050. Velmi podrobně v něm popisují nejen samotný problém, ale především možná řešení v jednotlivých sektorech ekonomiky. To mi přijde jako směr, kterým by se debata měla ubírat. Podle mě je hodně důležité ukazovat konkrétní kroky a zároveň je uvádět v kontextu, nezveličovat jejich přínosy ani nepodceňovat rizika. Představa světa s nulovou uhlíkovou stopou je dost složitá a cesta k ní dlouhá. Přesto je před námi cíl, aby se tak stalo právě do roku 2050, odtud jméno výše uvedeného podcastu.

Co podle tebe aktuálně nejvíc schází Junáku v debatě o změnách klimatu a práci s tím tématem v rámci organizace? Jsou to fakta a informace, nástroje a způsob komunikace nebo konkrétní návody a programy pro oddíly…

To já sama vlastně přesně nevím. Je zřejmé, že je to velké společenské téma a že se mu v činnosti Junáka nevyhneme. Ve Skautském institutu proto teď nabízíme konkrétní programy, které umožňují si přímo řadu věcí vyzkoušet. Přijde mi důležité právě to uvědomění, že i já sám mohu něco udělat, oproti zmiňovanému strašení. Když si dáme nádobu na vodu pod okap, nemá to sice vzhledem k emisím žádný větší dopad, ale připravujeme se tím na to, že v budoucnu budeme připraveni udělat nebo přijmout nějaké větší věci. I moje zkušenost s táborovým stanem pak mohla vést k něčemu jako Rekola, vyzkoušela jsem si něco, co mi nejprve přišlo nepředstavitelné.

Při nedávném klimatickém semináři jsme si kladli otázky, jak by se téma mělo odrazit v programu skautských oddílů, co je potřeba, aby se stalo v provozu organizace i to, jak by se k tématu měl Junák vyjadřovat navenek. Jako velká organizace máme provoz, který má významný dopad na životní prostředí. Ze semináře vzešel návrh opatření pro všechny tyto oblasti. Projednala je už Výkonná rada a zpracovala do plánu pro tento školní rok. Plán má na nejbližším jednání schvalovat Náčelnictvo. Řeší se i to, zda má toto téma být součástí dalšího strategického plánu Junáka. I pokud nebude, chce se tématu Výkonná rada věnovat.

________________

“Když si dáme nádobu na vodu pod okap, nemá to sice vzhledem k emisím žádný větší dopad, ale připravujeme se tím na to, že v budoucnu budeme připraveni udělat nebo přijmout nějaké větší věci.”

________________

Proč bychom jako skauti měli klimatickou změnou zaobírat?

To, že jako skauti nemáme stát stranou je zakořeněno v našem hesle „Buď připraven!“. Máme se připravovat na to, že budoucnost bude jiná a že to není jen o tom, co můžeme udělat, ale i o tom, co se může stát. Spoustu oddílů už dnes ovlivňují usychající lesy, nemůžou tábořit tam, kde byli zvyklí. Takových změn, které budou ovlivňovat i naši skautskou činnost, přitom může být mnohem víc. Součástí toho být připraven je tak pro mě jednak nějak jednat, ale i přemýšlet trochu dopředu o tom, co se může stát.

Odvahu může projevovat každý z nás vlastně každodenně. Může jít i o docela malé kroky odvahy všedního dne, někdy možná ani nejsou vidět. Přesto jsou důležité. Jak můžou vedoucí oddílů posilovat zájem o své okolí a události v něm o veřejný prostor? Co podle tebe na mladé lidi funguje?

Odvaha všedního dne je určitě hodně důležitá. Být odvážný v krizových situacích je v něčem snazší než být odvážný v každodenních rozhodnutích, to vyžaduje důslednost a pevnost. V projektu Patronáty teď máme hodně zajímavou zkušenost s tím, že řada oddílů nám říká, že něco podobného už dlouhou dobu chtěli dělat, ale nevěděli jak. Projekt je založený na tom, že oddíl spolupracuje s odborníkem, který je jejich průvodcem, a správcem nějakého území. Mnoho z těchto lidí žije v regionech velmi blízko sebe, někdy se i pravidelně potkávají, ale neví o sobě. V Patronátech jim pomáháme seznámit se a propojit. Pak už to jde mnohdy skoro samo. Z takových propojení pak vznikají pěkné věci, mnohdy už nezávisle na nás. Energie mladých lidí je neskutečná. Pamatuju si, jak jsme se při jednom setkání přihlášených oddílů na konci ptali: Kdy byste poprvé mohli vyrazit do terénu? Dospělý člověk je zvyklý plánovat v horizontu několika měsíců, od nich ale zaznělo: No, tak třeba ve středu. Ta dynamika rozhodování je u mladších úplně jiná, než je člověk zvyklý. Kromě Patronátů je tu i program Krajina v našich rukou, v rámci kterého vznikla zajímavá videa a teď se chystají klimavíkendovky. 

Odkazy

Informace o projektu Patronáty
skautskyinstitut.cz/patronaty

Informace o projektu Krajina v našich rukou a všech jeho výstupech (včetně receptáře nápadů pro oddíly)
skautskyinstitut.cz/krajina-v-nasich-rukou

Václav Zeman - Šík

Rozhovor vyšel v říjnovém vydání časopisu Skautský svět (10/2021).