Nenechat se uřvat (rozhovor s V. Moravcem)

S novinářem a moderátorem Václavem Moravcem o ambivalentním vztahu Čechů ke svobodě i potřebě hájit základní hodnoty a dělbu moci v demokratické společnosti.

Úvodem bychom se rádi vrátili do vašeho dětství. Chtěl jste už během něj být novinářem? Kdy jste se pro tu profesi rozhodl?

Od dětství to nebylo. Bylo to od druhého ročníku středoškolských studií na gymnáziu v České Třebové. Původně jsem chtěl být učitelem, ale Letní aktivita mládeže, které jsem se účastnil v prváku, způsobila, že jsem napsal první článek do okresních novin. Jmenovaly se Jiskra Orlicka a bylo to periodikum samo sebou plně poplatné autoritářskému režimu. Můj článek byl o tom, jak jsme na Králickém Sněžníku sázeli stromky. Tento článek de facto otočil mou představu o budoucí profesní kariéře, kdy se z Moravce učitele na střední nebo na základní škole stal Moravec novinář.

Působil jste i v české redakci BBC. Co jste si z této zkušenosti odnesl směrem k práci s tématy jako je svoboda, kterému se podrobně věnujeme v těchto rozhovorech? 

Česká redakce BBC pro mě byla nejlepší žurnalistickou školou. Kromě toho jsem zde mohl do sytosti nasávat britské pojetí veřejné služby. Mrzí mě, když dnes sleduji tlak na BBC i další média veřejné služby, jak jsou tyto principy zpochybňovány. I Česká televize má dnes zavedený svůj institut redakční svobody právě po vzoru BBC. Jako novinář tak mohu odmítnout práci, pokud by byla v rozporu s mými morálními zásadami. V BBC jsem působil necelých sedm let – od roku 2000 do roku 2006 – než česká redakce BBC zanikla. To, co takto silná značka ve vzdělávání i redakční kultuře nabízela, bylo nedocenitelné.

Cítil jste se tehdy v BBC svobodněji než dnes? 

Od roku 2003 jsem souběžně pracoval v BBC i v České televizi, kde se vysílaly Otázky. Zajímavé bylo, jak se ke mně tehdy chovali politici, když chodili do ČT a když do BBC, ačkoliv jsem byl tím samým Moravcem. V BBC si ke mně dovolili mnohem méně, neboť si dovolili méně k BBC, než si dovolují k ČT jako značkám. Věděli, že nebudou moci volat řediteli BBC World Service do Londýna, protože ten by jim ani nezvedl telefon. Mohli maximálně tak tlačit na šéfredaktora české redakce Víta Koláře, který emigroval na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, vůbec by tak zřejmě nevěděl, co že to po něm chtějí a velmi rychle by je vypoklonkoval. Českou televizi dnes část politické reprezentace vnímá jako instituci, která jim patří a s přibývajícími lety ten pocit mají zřejmě čím dál tím intenzivnější. Skrývají to pod heslo „Vrátíme Českou televizi lidem, protože si ji zprivatizovali její zaměstnanci“, což je úplně absurdní tvrzení. Ti, kdo dnes na Českou televizi útočí, si zřejmě myslí, že je to státní nebo parlamentní televize.

Jak podle vás česká společnost nakládá se svou svobodou třicet let po Sametové revoluci?

Náš postoj ke svobodě je podle mě do jisté míry ambivalentní. Na skautingu se mi líbí, že má ve slibu i zákonech, které skauty formují, zahrnuty svobodu i odpovědnost. Obávám se totiž, že převažující společenský postoj ke svobodě je ambivalentní v tom, že si mnozí myslí, že svoboda znamená de facto jejich neomezenou svobodu, která není navázána na odpovědnost. To, co může svobodu ničit, je, když máme pocit, že je neomezená. Na druhé straně vidím jistou úzkost ze svobody, protože ji v mnoha ohledech neumíme naplnit pozitivními prvky. Mnoho lidí se pak kvůli vlastní úzkosti a pocitu, že demokratické instituce nefungují, své svobody vzdají, obětují ji, a předají ji nějakému autoritativnímu vůdci, nebo k němu tíhnou. Nádherně to popisuje Erich Fromm v knížce Strach ze svobody. Po třiceti letech od okamžiku, kdy jsme svobodu znovu nabyli, zapomínáme, že bývá vyvážená odpovědností, jak třeba správně upozorňuje skauting.

"Žurnalistika se může spolupodílet na ambivalentním postoji ke svobodě, pokud opustí své hodnoty a zásady, které ji formovaly po staletí."

Co konkrétně myslíte naplnit svobodu pozitivními prvky?

Například tím, že když jsem si vědom toho, že mám svobodu chránit, vystupuji na její obranu kultivovaně ve veřejném prostoru. Sám se snažím takto svobodu naplňovat tím, že se snažím ji nezneužívat v práci novináře a nepodřizovat ji mým osobním zájmům. Znamená to i to, že mám vnitřní korektivy a sebeomezení. Protože jinak svobodu ohrožujeme tím, že se k její samotné hodnotě chováme nezodpovědně. Svoboda je neodmyslitelně spjata s mojí prací, snažíme se ji tedy pozitivně naplňovat i tím, že upozorňuji na to, že pokud si někdo myslí, že Česká televize je státní či parlamentní televizí, tak to není pravda. Je médiem veřejné služby, které má kriticky upozorňovat na negativní jevy ve společnosti, včetně politiky, dobírat se pravdy, ale též kultivovat veřejný prostor. 

Hrají podle vás právě média hlavní roli v tom, proč je český postoj ke svobodě tak ambivalentní?

Mám už občas plné zuby toho, jak se vše hází na média. Když někdo z politiků potřebuje odvést pozornost od svého problému, uvádí, že je to výmysl médií. Média se na tom samozřejmě spolupodílejí – jako člověk z médií nebudu odbíhat od naší spoluzodpovědnosti. Ale myslím, že těch faktorů je více. Náš ambivalentní vztah ke svobodě silně ovlivňují i lokálně-kulturní faktory. Přes naše území se přehnaly dva autoritativní režimy a část populace si tak zvykla na pohodlný život v autoritativním státě. To je jeden faktor. Pak je tu i technologicko-globalizační rozměr, do kterého bezesporu patří sociální sítě. Ty bych rád od tradičních seriózních médií trochu odlišil – jde o média, ale se mnou jako novinářem nemají takřka nic společného. Na sociálních sítích je zpravodajských obsahů rozhodně méně než statusů lidí, kteří se vyjadřují k něčemu, k čemu nemají kompetenci a informace. Žurnalistika v tomto funguje jinak. Může se spolupodílet na ambivalentním postoji ke svobodě, pokud opustí své hodnoty a zásady, které ji formovaly po staletí.

Měli by v tomto ohledu čeští novináři v některé oblasti působit trochu lépe, aby třeba vztah veřejnosti k politice nebo k veřejné angažovanosti nebyl tak rezervovaný?

Za sebe můžu říci, že si myslím, že bychom měli více dbát na kontext – mluvím teď o zpravodajských médiích a žurnalistice. Sociální sítě a jejich časoprostor a instantnost zúžily svět na vteřiny od jednoho tweetu ke druhému a potlačily tak kontext. To, co v sobě nese skauting, by podle mě měla nést i žurnalistika. Jako skauti se i přes všechny technologické proměny a bláznivost dnešního světa snažíte navazovat na tradice, které byly dány před více než sto lety, a snažíte se v dobrém slova smyslu držet základní hodnoty. V případě žurnalistiky se obávám, že své hodnoty opouštíme snadněji, než si jejich stopu a formování udržuje právě skauting. Přál bych si, aby seriózní a tradiční média kultivovala dnešní prostor kontextem. Abychom nepřistupovali na hru, že není nic staršího než před vteřinou vydaný tweet. To nás totiž připravuje o vnímání světa v souvislostech a do jisté míry nás to tak činí hloupějšími.

Často se zmiňujete i o dezinformační scéně. V jednom z nedávných rozhovorů jste takto mluvil o kultuře buranství. Je toto podle vás současný společenský problém, který vidíte jako nejvíc ohrožující pro svobodu a demokracii?

Byl jsem vychováván, že existuje nějaké vědecké poznání a že žurnalistika se má dobírat pravdy na základě ověřitelných fakt. Koronavirová pandemie nám názorně ukázala, co se s dnešními společnostmi děje. Když přistoupíte na to, že vědecké poznání a dobírání se pravdy nejsou určujícími faktory, společnost rázem není schopná se domluvit na zásadních věcech. Třeba na tom, jak řešit pandemickou krizi s co nejmenšími následky. Nejsem příznivcem módního pojmu fake news. Myslím, že bychom měli rozlišovat mezi dezinformacemi – nepravdivými informacemi, které jsou šířeny záměrně, a misinformacemi – chybnými informacemi, které jsou šířeny nevědomky. Toto subtilní rozlišování mnozí opustili a v éře buranství se lidé mlátí vlastními bláboly, v nichž mnoho prostoru pro dobírání se pravdy nezbylo. Opouštíme i odpovědnost za vlastní slova, protože jsme jejich obsah vyprázdnili. Vede to k tomu, co Jiří Přibáň, kterého si vážím, pracovně pojmenovává jako digitální barbarství. To sousloví je velmi přiléhavé.

"Jako novinář též čelím stigmatizaci „indoktrinace“ – a to jen proto, že hájím humanitu, dělbu moci, základní principy, které v sobě má i skauting."

 

Přijdou vám současní čeští novináři dostatečně svobodní? 

Myslím, že ano. Při vší kritičnosti, kterou mám k tomu, kam směřuje novinařina, mohlo by být také mnohem hůř. Žurnalistika, kterou označujeme za seriózní, se stále snaží odolávat všem současným tlakům – od ředění kontextu v šumu digitálního světa až po nedostatek peněz v žurnalistice po ekonomické krizi v roce 2008, což trápí redakce. Díky bohu za to, že část populace je dnes ochotná za kvalitní obsah platit, což umožňuje přežít projektům, jako je třeba Deník N, Respekt a dalším. Na to, pod jakým tlakem tak je česká žurnalistika – jako žurnalistika malého desetimilionového národa, jsme na tom ještě dobře. Čeští novináři se stále snaží bránit svobodu a nést přitom i odpovědnost za svou práci. Naštěstí na tom stále ještě nejsme jako v Maďarsku, kde je svobodná a seriózní žurnalistika zadupávána, protože vadí.

Jsou tyto tlaky na veřejnoprávní média nedílnou součástí svobodných společností? Co proti nim můžeme dělat? 

Můžete udělat to základní, ctít veřejné instituce a jejich nezávislost. To se v České republice příliš nedaří a vnímám to i jako částečné selhání občanské společnosti. Za tyto instituce bychom měli podle mě bojovat mnohem více. A nejde mi teď jen o Českou televizi. Mám na mysli třeba i Nejvyšší kontrolní úřad, jehož zajištění se politikům náramně hodí při vstupu do politiky, a když jsou u moci, začnou na něj útočit. Dále jde třeba o Nejvyšší státní zastupitelství a soustavu státních zástupců, jednotlivé typy soudů, včetně jednotlivých stupňů… Dělba moci je podle mě to nejdůležitější, co pluralitní demokracie má, a měli bychom si  to chránit. Měli bychom si více uvědomovat, jak důležité jsou tyto veřejné instituce a že veřejné nerovná se státní. Pokud se většina, která je u moci, o moc nechce dělit, pak to není pluralitní demokracie.

"Přál bych si, aby seriózní a tradiční média kultivovala dnešní prostor kontextem."

Máte v tomto smyslu nějaké tipy pro skauty? Co mohou v tomto dělat třeba oddíloví vedoucí, aby tyto hodnoty posilovali a nebyli přitom napadáni za indoktrinaci dětí v oddílech?

Vaše otázka je skvělá, protože má v sobě zmíněnou obavu z indoktrinace. Povšimněte si, že když byl po listopadu 1989 obnovován skauting, nikdo o indoktrinaci nemluvil. Vaše otázka trefně pojmenovává další potíž naší společnosti. Na hru možné „indoktrinace“ mnohdy, leckdy i nevědomě, přistupujeme. Jako novinář též čelím stigmatizaci „indoktrinace“ – a to jen proto, že hájím humanitu, dělbu moci, základní principy, které v sobě má i skauting. Předně bych tedy chtěl poděkovat všem skautským vedoucím, protože dnes hájí hodnoty, za které jejich předchůdci šli třeba i do kriminálu, právě ve chvílích, byl skaut vnímán jako někdo, kdo indoktrinoval. Skauting v té době takto někdo stigmatizoval, přitom skauti i tehdy hájili jen hodnoty, které jsou prověřené časem a zdají se jako nejlepšími hodnotami v organizaci společnosti. Když budete protestovat proti okrajování svobody a nástupu autoritářských tendencí, nebojte se nálepek, že jste indoktrináři a ničíte mladou generaci. To je totiž součást plíživého nástupu totalit nebo autoritativních režimů. Nálepkami indoktrinace bych se proto určitě nenechal zastrašit. Když budeme tvrdit, že dezinformace a misinformace nejsou a že si každý z nás může lhát, jak se mu zlíbí, tak společnost nemůže fungovat. Tyto věci jsou tu ale zmiňovány i proto, že část lidí nechce svobodnou demokratickou společnost a chce se vrátit před rok 1989.

Máte i nějaké konkrétnější podněty, co můžeme využít při přímé práci s dětmi?

Bavit se s nimi o věcech, které se ve společnosti dějí. A nepolevovat, nenechat se uřvat. Ukazovat alternativy světa, ve kterém se dnes ocitáme a ve kterém se ocitl i skauting. Když mluvím se studenty základních i středních škol, vidím naději, že si uvědomují, že přetechnizovaný svět, ve kterém rozřeďujeme všechny základní hodnoty, není úplně nejlepším místem k životu. Proto oceňuji působení skautingu jako takového. Držte nadále své hodnoty a nenechte se ukřičet lháři. Můžete tak dětem ukazovat alternativu, že posty a tweety nejsou tak důležité, že rozlišovat signály oproti šumu je prostě skvělé. Že naše sepětí s přírodou je něco, co nás přesahuje, a že máme odpovědnost i za to, v jakém stavu zeměkouli předáme dalším generacím. Mnozí skauti možná považují za samozřejmé, že má člověk nějaký slib nebo nějaké zákony, podle mě to ale samozřejmé vůbec není a měli byste si této nesamozřejmosti být vědomi a v práci s dětmi na ni klást velký důraz.

Václav Moravec je redaktor, moderátor a vysokoškolský pedagog. V České televizi televizi dlouhodobě moderuje diskuzní pořady Otázky Václava Moravce a Fokus Václava Moravce. Narodil se v Ústí nad Orlicí a vyrůstal v Letohradě. Absolvoval Gymnázium v České Třebové a Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy, kde v roce 2000 dokončil magisterské studium v oboru Masová komunikace. Vyučuje na Katedře žurnalistiky FSV UK a pro funkční období 2019–2021 se stal předsedou Akademického senátu FSV UK. Působil v redakcích rozhlasových stanic Profil, Český rozhlas, Evropa 2, Frekvence 1, Rádio Impuls. V letech 2001-2006 byl redaktorem a moderátorem české sekce rádia BBC. Je držitelem ceny Novinářská křepelka pro novináře ve věku do 33 let (2003) a čtyřnásobným držitelem ceny TýTý jako nejoblíbenější osobnost televizní publicistiky (2007, 2008, 2009, 2011).


Václav Zeman – Šík, Vojtěch Brzek – Wanaču

Rozhovor vyšel v červnovém vydání Skautského světa (06/2021).