Skauting ve světě nedůvěry /esej P. Pospěcha/

Sociolog Pavel Pospěch se ve své eseji psané pro Skautský svět zamýšlí nad tím, proč se i u mladých lidí zvyšuje nedůvěra k současnému světu. A čím u nich může právě skauting pomáhat posilovat společenskou soudržnost a překonávat nedůvěru a izolaci.

„Česko patří k zemím s nejnižší mezilidskou důvěrou v Evropě“, dočetli jsme se v novinách na konci loňského roku, když sociologická agentura STEM vydala výsledky jednoho ze svých pravidelných šetření. Podle zveřejněných dat si jenom asi třetina Čechů a Češek myslí, že ostatním lidem se dá důvěřovat: tento podíl je v rámci Evropy nízký, a dlouhodobě navíc spíš klesá. Při bližším pohledu data kopírují známé trendy: vzdělanější lidé jsou ochotni více důvěřovat, méně vzdělaní a chudí mají tendenci důvěřovat méně. Mimo ně se však ve výsledcích objevil ještě jeden trend: míra důvěry je nepřímo úměrná věku. Zatímco mezi lidmi nad 60 let překračuje 40%, u nejmladší kategorie 18– 29 let je druhým ochotno důvěřovat pouze 26% dotázaných – a téměř 20% je naopak přesvědčeno, že důvěřovat druhým lidem „určitě nejde“. Jsou to nečekané výsledky, které obrací naši pozornost ke specifické situaci mladých lidí – a také k roli, kterou v ní může sehrát skauting. Ale nejdřív něco o důvěře ve společnosti obecně.

Otázky na důvěru patří ke standardní výbavě sociologických dotazníků a najdeme je v řadě jednorázových i pravidelných šetření. Je to proto, že důvěra je považována za důležitý ukazatel fungování společnosti: vysoká míra důvěry je spojená s odolností vůči krizi, vyšší mírou solidarity a lepším fungováním demokracie. Naopak tam, kde je důvěra nízká, můžeme často pozorovat úpadek veřejné sféry, nezájem o druhé a náchylnost k antisystémovým postojům. Nízká míra důvěry také zvyšuje křehkost demokratického uspořádání. Všechno jsou to dobře známá a výzkumem podložená pozorování, a důsledky, které z nich plynou, by bylo možné shrnout jednoduše: tam, kde klesá interpersonální důvěra, může číhat potenciální problém.

Mladí a nedůvěřiví Výsledky loňského šetření STEM jsou zajímavé nejen z tohoto důvodu, ale také proto, že vztah, který z nich vyplývá, by leckdo z čtenářů očekával opačný. Protože víme, že v ČR je volba populistických a protisystémových stran a hnutí statisticky spojená s věkem, nemělo by to znamenat, že budou právě starší lidé vykazovat nižší míru důvěry? Neměli bychom očekávat, že generace, pro kterou je stále rychleji se měnící svět méně a méně srozumitelný, k němu bude cítit menší důvěru? A že méně důvěřiví budou ti, kdo jsou zranitelnější – ať na trhu práce nebo v širším ekonomickém smyslu, anebo zkrátka tělesně? Jenomže nic z toho se neděje. Nejnižší míru důvěry nacházíme tam, kde bychom ji nečekali: mezi mladými lidmi.

_______________

“Neměli bychom očekávat, že generace, pro kterou je stále rychleji se měnící svět méně a méně srozumitelný, k němu bude cítit menší důvěru? Nejnižší míru důvěry nacházíme tam, kde bychom ji nečekali: mezi mladými lidmi.”

_______________

Velká sociologická šetření – jako to, které organizuje STEM – nám umožňují dobře zobecňovat pozorované jevy, zároveň jsou však určitým způsobem informačně plochá: dozvíme se velice dobře, co se ve společnosti děje, ale nevíme už, proč se to děje. V našem případě nám zveřejněné zprávy neposkytují žádné vodítko k tomu, proč by mladí lidé měli nedůvěřovat svému okolí. Pro možná vysvětlení se lze proto podívat na výzkumy ze zahraničí: americká socioložka Jennifer Silva například před časem vedla sérii rozhovorů s mladými Američany a Američankami, kteří se živí manuální prací. Výsledky, které z pořízených rozhovorů vyplynuly, v lecčem připomínají to, co jsme viděli v českém kontextu: američtí respondenti mluví o tom, že se člověk v dnešní době musí spolehnout sám na sebe, a že nemá důvěřovat druhým. Rozhovory, na rozdíl od dotazníků, umožňují doptávat se na otázku proč – a Jennifer Silva se doptává. V odpovědích, které dostává, se opakují témata nejistoty, nepředvídatelnosti a také hrdosti. Mladí lidé, píše Silva, jsou hrdí na to, že si ve světě poradí sami – a zároveň vědí, že jim nic jiného nezbývá.

Je to na tobě!

Fenomén, který Jennifer Silva popisuje, se v sociologii označuje termínem individualizace. Individualizace znamená, že stále více společenských problémů dopadá na bedra jednotlivců. Finanční nedostupnost bydlení je v ČR systémový problém – ale s jeho důsledky si musí poradit každý sám. Dezinformace a konspirační teorie jsou systémovým problémem – ale vyznat se v tom, co je pravda, a co je fabrikát, to musí každý sám. Klimatická změna je důsledkem globální fosilní ekonomiky – ale zodpovědnost za její řešení je soustavně přenášena na jednotlivce: jezte méně masa, méně létejte, spočítejte si vlastní uhlíkovou stopu a zachráníte tím planetu. Individualizace přenáší zodpovědnost na jednotlivce a zároveň tuto situaci převléká do líbivého pláštíku svobody: copak se nechcete rozhodovat podle vlastního uvážení? Kdo by si náhodou chtěl nechat poradit, ten má smůlu: veřejný prostor je plný expertů, odborníků a influencerů, a každý říká něco jiného. Jak a kam investovat peníze, zda a proti čemu se očkovat nebo neočkovat, jak zdravě jíst a čemu se vyhýbat, na každou otázku najdete desítky různých odpovědí – a ve finále je to beztak na vás.

_______________

“Individualizace znamená, že stále více společenských problémů dopadá na bedra jednotlivců.”

_______________

Pro mladé lidi je diagnóza individualizace akutnější přinejmenším v tom, že se týká rozhodnutí o jejich budoucnosti. Jak si vybrat obor ke studiu, když si na každém kroku přečtu, že moje práce beztak zanikne pod tlakem AI? Jak si najít bydlení, ve kterém mohu vychovávat děti, když jsou nájemní smlouvy krátké a vidina vlastní nemovitosti stále vzdálenější? Jakou volit politickou stranu, když žádná z nich neřeší reálné problémy současného světa? Všechno jsou to nejistoty, se kterými se mladí lidé setkávají dnes a denně, a pro mnoho z nich je přirozenou reakcí nedůvěra. Nebudete se spoléhat na experty, kteří každý mluví jiným jazykem, nebo na politiky, kteří neřeší skutečné problémy. Nebudete se spoléhat na druhé. Spolehnete se na sebe.

Nedůvěra je proto často spojená s individualismem – a ten zase s osamělostí. Nakonec si všichni musíme poradit sami, a když si mám jít svou cestou, tak si musím dát pozor, aby mi v ní nikdo nestál. Společnosti, která takto funguje, hrozí osamělost a rozhádanost a nabízí se otázka, zda se takové hrozbě vůbec lze vyhnout. V sociologii je to otázka povědomá, protože odkazuje na jedno z klasických děl moderního sociologického myšlení. V polovině 19. století vydal francouzský myslitel Alexis de Tocqueville slavnou knihu Demokracie v Americe, v níž se zabývá nápadně podobným problémem: jak může demokracie přežít v tak silně individualizované společnosti, jako jsou tehdejší (a také dnešní) USA? Tocquevillova odpověď zní: skrze dobrovolné organizace. Tím, že se zapojovali do dobrovolných místních, církevních a komunitních organizací, překonávali Tocquevillem pozorovaní Američané atomizující sklony své kultury. Aktivně – a především společně – trávit čas a podílel se na veřejném životě, znamená udržovat demokracii při životě a překonávat pasti individualismu a nedůvěry.

Hodnota „třetích míst“

Tím se, po exkurzi do světa sociologických termínů, vracíme k mladým lidem a k roli organizací jako je Skaut. Pokud mají dobrovolné organizace skutečně potenciál zachovávat společenskou soudržnost a překonávat nedůvěru a izolaci, potom je existence a dostupnost takových organizací pro mladé lidi pro demokratickou společnost zásadně důležitá. To platí dvojnásob v situaci, kdy nám výzkumy ukazují vysokou míru nedůvěry k druhým i institucím, nezájem mladých lidí o veřejné angažmá, tendence k radikalizaci a ke konzumaci nenávistného obsahu. Skauting je v této společenské roli v unikátním postavení: počet skautů a skautek v ČR se dlouhodobě meziročně zvyšuje (a nejspíš by se zvyšoval ještě víc, kdyby došlo na všechny čekatele a čekatelky v pořadnících) a dnes dosahuje téměř 80 tisíc. Takové číslo může, v některých ročnících, představovat desetinu celé věkové skupiny v Česku.

Skauting nabízí svým členům a členkám neformální, ale zároveň strukturovanou možnost setkávání se s vrstevníky mimo svět domova a školy. V sociálněvědní literatuře se proto prostředím, jako je skautský oddíl, někdy říká „třetí místa“ – a jejich hodnota pro fungující společnost je nezměrná. Na rozdíl od známého prostředí domova a preskriptivního – a často sociálně homogenního – prostředí školy, nabízí skauting možnost setkávat se s druhými, kteří jsou jiní než my. Setkáváme se sice na dobrovolné bázi, ale ne náhodně: skauti a skautky spolu plní úkoly, učí se společně nové věci a spoléhají se přitom navzájem jeden na druhého. Pro děti a mladé lidi, kteří vstupují do individualizovaného světa, kde si musí vyšlapat vlastní cestu, je to cenná zkušenost. Strachy, nejistoty a společenské krize působí jinak, když na vás o samotě útočí z displeje telefonu – a jinak, když o nich mluvíte s druhými, kteří jim čelí také. Setkávání se, spolupráce, ale také smysluplné soupeření s druhými, jsou součástí receptu, který Tocqueville předepisuje proti atomizaci a nedůvěře.

________________

„Strachy, nejistoty a společenské krize působí jinak, když na vás o samotě útočí z displeje telefonu – a jinak, když o nich mluvíte s druhými, kteří jim čelí také.“

________________

To, že skautské hnutí explicitně hlásí k určitým společenským hodnotám, mu navíc propůjčuje ještě jiný význam. Současný politický vývoj u nás i ve světě totiž sdíleným hodnotám příliš nepřeje a v rolích politických lídrů se z mnoha důvodů ocitají lidé, kterým hodnoty slouží především jako zástěrka k prosazování vlastních zájmů. Častěji, než bychom si přáli, zjišťujeme, že solidarita s druhými, poctivost, ochrana přírody nebo respekt k pravdě nejsou samozřejmé. Hodnoty, jako pravda a odbornost, jsou snadno překrývány zastrašováním a ukřičeností, a technologické nástroje, které jsme dříve optimisticky vnímali jako okna do světa, dnes slouží k šíření strachu a manipulace. Jak to v tomto velkém světě mezinárodní politiky dopadne, je těžké předvídat. Ale to, že mají děti v našem malém světě, v každém větším městě nebo městské části, pobočku organizace, která na svých hodnotách tvrdošíjně lpí a nebojí se k nim veřejně hlásit, to nemůže být špatná věc. Pavel Pospěch

Podrobněji si o české společnosti, kultuře individualismu a jejích dopadech na lidské životy a politiku můžete přečíst v nové knize Pavla Pospěcha nazvané Osamělí hrdinové. Vydalo ji nakladatelství Host a můžete si ji objednat na jeho webu nebo koupit ve většině knihkupectví. Tato esej vyšla v květnovém vydání časopisu Skautský svět (05/2026).