Blog Skautského světa

Představme si, co by říkali skauti první republiky o táboření a oddílovém programu dnešních skautů a skautek. Využijme tu představu pro zamyšlení nad tím, co z jejich doby využívat i dnes. Na posledním Setkání výchovných zpravodajů jsme uvedli program vycházející z jednoduché otázky: Co by si pomysleli první skauti, kdyby se ocitli na dnešním skautském táboře? Dnešní skauting je bezesporu hodně jiný než skauting před sto lety, ale hodně se změnila i společnost. Nechceme romantizovat minulost, nechceme vyčítat dnešním oddílům, že něco dělají jinak než původní skauti. Chceme nastavit zrcadlo těm, kdo chtějí pochopit, jak moc se skauting od svého vzniku posunul. A každý, ať si posoudí sám, jestli by něco z toho zmizelého přeci jen nemělo smysl a význam i v dnešní době. Píšeme hlavně o „skautech”, protože skautky tvořily před sto lety teprve necelou desetinu členů skautského hnutí v našich zemích. Podívejme se tedy už na to, co by asi běželo hlavou prvorepublikovým skautům při setkání s na...

Podoby a formy rodinného skautování jsou opravdu rozmanité. Představujeme vám zkušenosti a tipy několika rodičů, kteří se do něj s dětmi pustili.  V organizačním řádu máme pevně definované takzvané kluby rodinného skautingu. V naší skautské organizaci funguje řada dalších uskupení, která se vnímají jako rodinný skauting. Může jít třeba o některé kluby dospělých, oddíly benjamínků, neformální party vzniklé ze skautských týmů nebo fungující kolem středisek i party přátel dříve aktivních skautů a jejich neskautských přátel. Všechny přinášejí svým členům i organizaci mnoho dobrého – výchovu a vyžití dětí, seberealizaci dospělých a zachování jejich kontaktu se skautingem a v případě rozhodnutí stát se dospělým nováčkem i případné rozšíření členské základny. Několik dospělých skautů a skautek, kteří jsou dnes různými způsoby a v různých formách zapojeni do aktivit rodinného skautingu, se s námi v tomto článku podělilo o své zkušenosti a tipy. Pokud uvažujete o „rozjetí” podobné party pro...

S Petrem Sucháčkem o nenásilné komunikaci, možnostech jejího využití ve skautské výchově i tom, jak přijímat spory jako příležitost, která nás může posílit. K tématu nenásilné komunikace ses dostal už v roce 2012. Jaké byly tvé první kroky v jejím využití v běžném a profesním životě?   V té době jsem studoval pedagogiku a byl jsem zapálený do přednášek a workshopů Ondráše Přibyly. Jednou z jeho akcí byl experimentální workshop o nenásilné komunikaci. V té době jsem netušil, co to je, ale vedl to Ondráš, proto jsem do toho šel. Ví se o mně, že krom obličejů si toho moc nepamatuji, ale přesto mám tento workshop vypálený do mozku. Přesně si pamatuji, jak rozházel asi 60 karet s různými pocity po stole. Byl jsem velmi překvapený, že vůbec existuje tolik slov k popisu toho, jak se cítím. Dnes už vím, že se to nazývá „napojení na sebe“ a je to jeden z pilířů nenásilné komunikace. Nadchlo mě to a začal jsem objevovat, co šlo. První tři až čtyři roky to byla spíše cesta k sobě samému: k po...